čtvrtek 15. srpna 2019

10 dní v meditaci

Alpské podhůří, rozlehlé pastviny, opuštěný statek a v něm zavřená skupina lidí dodržující bizarní požadavky. Žádná elektronika, žádné fyzické cvičení, žádná četba, ani jiné rozptylování, žádný fyzický kontakt (ani oční). Jen naprosté mlčení, striktní strava bez večeře, budíček ve 4 hodiny ráno, ale hlavně - minimálně 10 hodin meditace denně. Takhle nějak vypadala moje dovolená a totální psychický restart.

Nechat se na určitou dobu zavřít v nějakém klášteře na intenzivní kurz meditace jsem zvažoval už delší dobu. Mým snem bylo Japonsko a kurz meditace zazen. To by ale jako moje první podobná zkušenost byl pořádný skok do neznáma. Co když mně kurz nebude vyhovovat? Raději jsem proto začal hledat v Evropě (odkud by bylo snazší v případě nouze zbaběle utéci). A narazil jsem na klášter ve Francii, který nabízel různě dlouhé kurzy Zen Buddhismu. Režim nevypadal nějak extra náročně (3 - 4 meditace denně, veřejné práce, socializace, přednášky, ceremonie a rituály). Kvůli zlobícímu kolenu jsem ale nemohl sedět v typické pozici se zkříženými nohami, což by u tohoto typu striktně japonské meditace ztrácelo část svého kouzla. Cena pak také nebyla zrovna lidová (kolem 250 EUR za týdenní pobyt ve stanu). 

Tady se bude meditovat
Hledal jsem proto dál a narazil na pro mě neznámou techniku meditace Vipassana. Nabídka 10denního kurzu vypadala vskutku podezřele. Nesmyslná omezení v podobě zákazu jakéhokoliv fyzického cvičení (dokonce i jógy), striktního vyžadování absolutního mlčení včetně jakékoliv gestikulace a očního kontaktu. Navíc zákaz (stvrzený podpisem) přerušit kurz předčasně. To vše při vedení pochybným chlapíkem zpívajícího sektářky znějící popěvky. A cena? Dobrovolná. To znělo jako perfektní sekta. 

Denní režim ale představoval opravdovou výzvu a mně to nedalo a začal jsem trochu googlit. Ohlasy byly veskrze pozitivní, a tak jsem se na kurz zkusil přihlásit. A vyšlo to a vzali mě (poptávka značně převyšuje nabídku). Po tom, co přesně bude náplní kurzu, jsem na radu starších účastníků moc nepátral. Věděl jsem jen, že by mělo jít o meditaci mající hodně společného s Buddhismem, a to mi stačilo. Doufal jsem, že konečně proniknu do jeho umění konceptu pozornosti a žití pouze v přítomném okamžiku. 

O kurzu

V podhůří Alp
Kurz je uváděn jako nesektářský, nenáboženský, nefilozofický a neduchovní. Místo toho je prezentován jako praktický, vědecky doložený přístup k vlastnímu sebezdokonalení se. V podstatě se jedná o vytažení hlavního učení Buddhy (ještě před vznikem Buddhismu) a jeho předání praktickým způsobem. Tedy bez jakékoliv četby náročných filozofických textů. Ideální pro toho, kdo nerad čte a raději to do sebe nechá natlouci. Doslova. Hlavně skrze vlastní zadek a nepoznanou bolest ve všech oblastech těla. 

Moje zkušenost

Kurzem daná omezení se ukázala jako ty nejmenší překážky. Elektronika mně nechyběla vůbec, četba také ne a kupodivu dokonce ani běh. Během kurzu jsem si uvědomil, jak velké rozptýlení mysli, by fyzická aktivita způsobila. Nemluvě o tom, že by mysl vrátila do "zaběhnutého" režimu. Ticho jsem si pak vyloženě užíval. Člověk úplně přestane přemýšlet nad věcmi, které mysl zaměstnávají nejvíce - přemýšlení nad mezilidským kontaktem - "co jsem komu řekl", "co jsem tím myslel", "co jsem chtěl vlastně říci", "jak jsem to měl říci jinak", "co mi kdo řekl", atd. Díky tomu se mysl stane neuvěřitelně soustředěná, klidná, ale zároveň vnímavá.

Prostor vyhrazený pro procházení -
jedinou povolenou aktivitu 
Největší překážkou byly moje myšlenky, se kterými jsem opravdu válčil hlavně první den. Prosté soustředění se na nádech a výdech se ukázalo jako nemožná překážka a každý soustředěný nádech byl vyvážen 20 minutami neřízeného toku myšlenek. Následovalo pár soustředěných nádechů a už jsem byl znovu ztracen ve víru vlastních představ. Druhý den už byl lepší, a i ty nejmenší pokroky mně přinášely neuvěřitelný zápal těšit se na další meditaci. Koncentrace začala pomalu přicházet a s ní i příliv energie. A to i přes minimum spánku, za který mohly hlavně noční záchvaty nepřestávajícího kašle našeho spolubydlícího. 
Druhá a poslední krizička přišla během čtvrtého dne, ve kterém se přechází z koncentrační techniky na meditaci Vipassana. Nechci moc spoilerovat, ale bez prozrazení určitých informací to nepůjde. Pokud se kurzu chcete zúčastnit a nechcete si kazit překvapení, následující odstavec nečtěte!

SPOILER!!!
Při prvním cvičení meditace Vipassana se při dvouhodinovém sezení nesmí měnit pozice. Zážitek byl pro mě tak intenzivní, že následující přestávku jsem u plotu těžce rozdýchával a měl co dělat se nepozvracet. Navíc jsem se dostal do úplné paranoii, kdy jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Nejsem náhodou opravdu v nějaké sektě? Instrukce jsou naprosto nesmyslné. Co se stalo s tím chlapíkem, který se pohnul? Šel za ním jeden z pomocníků a odvedl ho ven. Bude vyhozen? Dostane vynadáno? Proč si učitel něco psal do papírů? Dělá si u nás čárky za každý pohyb? Proč vlastně nesmíme mluvit? Abychom se mezi sebou nemohli domlouvat? Nejsme jen účastníky nějakého bizarního pokusu? Jedno jsem však věděl na 100% - vyhozen z kurzu jsem být nechtěl za žádnou cenu. 

Následující meditace, při kterých se nesmělo měnit pozici (až do posledního dne 3x denně) jsem začal brát jako ten pravý trénink. Nezáleželo mi na tom, že ze mě kvůli bolesti lije pot (alespoň jsem využil funkční trika, která jsem si sebou vzal), ani jsem se nesnažil bolest ignorovat. Místo toho jsem se právě na ní zaměřil. A rozhodl se, že nezáleží na tom, jak moc to bude bolet. Prostě se hodinu nepohnu, i kdybych už neměl vstát. Za moji extrémně nepohodlnou pozici jsem brzy začal být rád - narozdíl od některých účastníků, kteří seděli v hi-tech sedácích (téměř křeslech), jsem nemusel řešit problémy s usínáním. Zatímco od nich se občas ozvalo zívání, já zbystřenými smysly intenzivně vnímal každou novou formující se kapičku potu. Nakonec jsem bez pohnutí opravdu zvládl odsedět všechny tyto meditace a poslední minuty každého cvičení mně daly rozhodně nejvíce z celého kurzu...

KONEC SPOILERU. 

Jakmile jsem si na režim kurzu zvykl, naprosto mně vyhovoval. Jako jeden z mála jsem poctivě odseděl všechny meditace a nevynechal ani jedno sezení. Kromě pár výjimek jsem se na každou meditaci těšil a 10 dní mně neuvěřitelně uteklo. Naopak návrat do reality byl pro mě těžký a začít poslední den mluvit mně šlo hodně ztuha. Sdílení zážitků s ostatními ale bylo natolik silné, že jsme nakonec nešli spát dříve než o půlnoci a po několika upozorněních naštvaných spolubydlících, kteří chtěli spát.   

Po pár desítkách hodin sezení
přestane být zafu tak pohodlné
O tom, jak moc jsem zapadl, svědčily poznámky a připomínky mých kolegů po skončení mlčení. Že jsem byl nejdisciplinovanější účastník kurzu. Že jsem při meditacích připomínal maják - vždy sedící v dokonale napřímené seiza (marně jsem vysvětloval, že mi nic jiného nezbývalo, protože jinak jsem sedět nemohl - nikdo stejně nechápal, jak je možné takhle klečet hodinu za hodinou). Že jsem byl jako stroj - vyrážející vždy přesně ve 4 ráno. A někdo si mě dokonce spletl s Buddhistickým mnichem (pravda, za to mohl hlavně můj účes a aikiďácké kalhoty).

Závěr

A k čemu to všechno bylo dobré? Co mi kurz přinesl? Bylo toho hodně a na dlouhodobější zhodnocení je zatím brzy, ale teď mě napadá hlavně:
  • Lepší zvládání bolesti a překonávání sám sebe.  
  • Sebevědomí v podobě schopnosti striktního dodržování disciplíny.
  • Značný posun v technice meditace. 
  • Zlepšení zdravotního stavu kolene. 
  • Krásné pohledy na noční oblohu a zapadající slunce. 
  • Nové kamarády a podporující komunitu. 
  • Jistotu profesního uplatnění - až mě tady jednou práce naštve, zabalím to a odjedu žít život mnicha někde v Tibetu ...  
Zaujal vás článek? Už pomalu balíte věci na další kurz? Pak by se vám mohlo hodit následujících pár tipů: 
  • Zvyknout si na ranní vstávání - už týden před začátkem kurzu jsem najel na jeho režim a začal vstávat ve 4 hodiny. A vyplatilo se. Jako jediný z našeho pokoje jsem se budil automaticky ještě před zazvoněním gongu a po pár minutách v koupelně jsem hned vyrážel ven protáhnout se a pokochat se hvězdnou oblohou. 
  • Meditační pozice - vůbec není nutné umět sedět v jedné pozici celou hodinu. Určitě pomůže mít nějakou zkušenost, ale na kurzu byli i lidé, co meditační polštář viděli poprvé v životě. Během kurzu vás bude vše tak bolet, že vystřídáte všechny možné i nemožné pozice a nějaké si určitě vyberete. Nic jiného vám stejně nezbude.
  • Hned při první meditaci si z věcí na půjčení vezměte deku! Bude se hodit na všechno. Ráno jako přehoz pro zahřátí, později jako vystlání polštáře (nevěřil jsem, jak moc tvrdé zafu po pár desítkách hodin sezení je) anebo podložení kolen. 
  • Hodinky nejsou potřeba - jsou sice uvedené v doporučených věcech, ale vše je řízeno zvoněním na gong. Jednalo by se o další zbytečně rozptylující věc. 
  • Trávicí obtíže - ať už za to může dlouhé sezení, minimum pohybu, změna stravy, nervy, nebo očista, všemožné trávicí obtíže jsou prý u těchto typů kurzů běžné. Co s tím se mi ale bohužel vyexperimentovat nepodařilo.  
  • A nakonec - během kurzu se netrapte myšlenkami, zda to dává smysl a jestli to není ztráta času. Na konci budete určitě spokojeni. 
Poznámka: na internetu je možné najít nepřeberné množství článků se zkušenostmi ostatních účastníků. V případě zájmu doporučuji zejména pozitivně laděný třídílný článek: The Vipassana Experience, ale také objektivně napsaný článek upozorňující na nedostatky a možná rizika kurzu: 10-day Goenka Courses in Vipassana. Time to Make Changes

čtvrtek 11. července 2019

Slovensko - Západní Tatry 2019

Rok se s rokem sešel a opět nastal čas pro můj týdenní wellness pobyt na horách. Žádné běhání, žádné cvičení, žádné plavání, jen procházky, večerní masáže a hluboký spánek. Idylka. Letos se mně podařilo zajistit ubytování v mém oblíbeném křesťanském doupěti - na chatě Račkova v Západních Tatrách. Včetně skvělé veganské polopenze a tím pádem bez starostí s vlastním vařením. A dokonale vyšlo i počasí - poprvé v životě nám za celý týden ani nekáplo, takže jsme mohli napravit všechny výletové restíky z minulých let. Včetně výstupu na nejvyšší vrchol Západních Tater - Bystrá.

1. Malý Rozsutec

Velký Rozsutec při stoupání na Malý
Poměrně tradičně jsme se cestou zastavili ve vesnici Terchová na jedno malý. Tedy Malý Rozsutec (1344 m.n.m.). Vzali jsme to 2x přes Dolné diery, abychom mohli projít i Nové diery. Cesta Dolními dierami je upravená o nové dřevěné chodníky, ale přišla mi trochu fádnější. Pobavila mě až slovenská skupinka děcek kousek pod sedlem Medzirosutce. Ptali se nás, jestli jdou dobře do obce Zázrivá. Nepotěšili jsme je - šli přesně obráceně. Ukázal jsem jim kouzlo aplikace mapy.cz a dokázal, že ne všichni Češi musí na horách na Slovensku dělat ostudu. Stejně mi ale moc nevěřili a dál pokračovali špatným směrem dolů. Asi o půl hodiny později, při stoupání na Malý Rozsutec, jsem je konečně zahlédl na hřebenu, jak se vracejí, tentokrát už do správného směru.

Jinak lezení na Malý Rozsutec bylo bezproblémové a ve směru dolů po zelené k rozcestí Biely Potok byly dokonce přidány nové jisticí prvky, takže ani suťovitý úsek nebyl tak zákeřný. Jen klesání z Rozsutce je opravdu prudké a únavné. Poučení pro příště - tuto vycházku nepodceňovat a kdo rád používá hůlky, určitě si je vzít sebou. Není dobré oddělat si kolena ještě dříve, než člověk dorazí na ubytování.    
Dolné diery
Horné diery
Malý Rozsutec

2. Bystrá 

Bystrá plesa
Bystrá je se svou výškou 2248 m.n.m. nejvyšším vrcholem Západních Tater a zároveň vrcholem, na který se mi ještě nepodařilo vylézt. Minule nám totiž nevyšlo počasí. Nic jsme proto nenechali náhodě a vydali se ji pokořit hned první den.

Nahoru jsme to vzali Bystrou dolinou, na kterou jsme došli po červené magistrále. Na té nás vypekla pouze jedna špatně značená odbočka a my si asi kilometr zašli po silnici určené pro těžbu dřeva. Další poučení - magistrála vede podél svahu a pokud člověk začne stoupat do kopce, jde pravděpodobně špatně.

Na vrcholu Bystrá
Bystrá dolina je pak příjemná cesta lesem a dále kosodřevinou podél potoka Bystrá. Místy se nějaký ten pramínek valil i po cestě, ale nic hrozného. V závěru doliny se pak nachází Bystré plesa (jak také jinak), od kterých cesta začíná prudčeji stoupat až téměř k vrcholu. Zhruba dvousetmetrové převýšení ale už není nic hrozného a z vrcholu je za odměnu skvělý výhled jak na celé Západní, tak Vysoké Tatry. Jen množství much, mušek a jiných létajících potvor byl kvůli úplnému bezvětří opravdu extrémní. I když jsem si při obědě po každém soustu zavíral moji krabičku, myslím, že mé veganství jsem tímto obědem porušil a nějaké ty živočišné bílkoviny jsem do sebe dostal.

Dolů jsme to pak vzali přes zadek nějakého Gábora - rovnou po modré. Opravdu nevím, čím si tento bezproblémový úsek vysloužil takové pojmenování. Na nedalekém rozcestí Pod Klinom jsme se pak napojili na Račkovu dolinu. To byla také bezproblémová procházka s dokonce třemi možnostmi nouzových přístřešků, nacházejících se na místech bývalých salaší. Ty jsou doplněny informačními tabulemi. Jen přespávat je zde přísně zakázáno.     

Místní orchidej
Bystrá plesa a dolina z vrcholu 
Výhled na Vysoké Tatry

3. Ostrý Roháč, Plačlivé 

Lezení na Roháči
Co by to bylo za návštěvu Západních Tater, pokud bychom se nepodívali na hlavní hřeben, kvůli kterému se této části říká Roháče? Úsek mezi vrcholy Ostrý Roháč (2088 m.n.m.) a Plačlivé (2125 m.n.m.) se pak kvůli poctivému lezení rozhodně počítá. Bohužel z našeho ubytování to bylo na hřeben trochu dál, a jedinou rozumnou možností proto bylo vyrazit tam i zpět nejkratší možnou cestou - Jamnickou dolinou. Dolina byla ale pěkná a byť spodní část už rozhodně moc zalesněná není, vrchní část to vynahradila. Zhruba uprostřed lesní části, ve výšce asi 1200 m.n.m., se také nachází koliba pro přespání. 

Od rozcestí Pod Hrubým vrchem se pak kolem Jamnických ples stoupá už opravdu jen velice pozvolna a jedná se tak o jednu z nejmírnějších dolin. Na tomto místě jsme také zahlédli sviště, který nás považoval za kámoše. Vůbec totiž nepískal (čímž by signalizoval nebezpečí). Vyfotit se ale nenechal.  

Na Roháči jsme si pak užili hlavní lezení a byli rádi, že jsme vyrazili před sezónou, a na trase tak nebylo moc lidí. Na Plačlivém už nás nic nepřekvapilo a my už si jen užívaly výhledy zejména na hlavní hřeben Roháčů. Po zelené jsme se pak ze Žiárského sedla vrátili zpět do Jamnické doliny. Tentokrát trochu prudší cestou, ale chůze přes ledové pole stála za to. Zatímco v Čechách padaly teplotní rekordy (37°), já si stavěl sněhuláka. Jen na mrkev jsem zapomněl a raději si ji dal ke svačině. I tak ale můj výtvor po posouzení kanadskou expertkou získal slušných 3,5 bodů z 5! Na českého amatéra, který nesnáší zimu, to je hodně solidní výsledek.
Jamnická plesa
Hlavní hřeben Roháčů z Plačlivé
Sněhulák s hodnocením 3,5/5

4. Jakubina

Začátek úseku Otrhance
Jakubina je druhý nejvyšší vrchol Západních Tater (2194 m.n.m.), ale její největší předností je velice atraktivní přístupová cesta přes tzv. Otrhance. Jedná se o rozmanité skalky a skaliska tvořící zábavnou cestu. Jediným problémem je začátek této cesty z rozcestí Nižná lúka. Brutální stoupání přímo proti svahu by nevadilo, ale cesta je bohužel už několik let poničená kalamitou. Letos byla situace o něco lepší a první asi kilometr byl poměrně slušně upravený. I tak je ale vidět, že nová cesta je improvizovaně vyšlapaná přímo nahoru do svahu a neumím si představit, jak by se to šlo za mokra. A už vůbec ne v opačném směru dolů. Tuto trasu rozhodně považuji za jednosměrnou! 

V Račkově dolině
Po prvním asi kilometru (a hodně nastoupaných metrech) bylo lepší občas z oficiální trasy sejít a prostě jít, kudy to šlo. Tedy kde bylo nejméně popadaných stromů a zarostlého porostu. Člověk se ztratit nemůže, jde se prostě pořád nahoru. Ve výšce asi 1600 metrů jsme měli vyhráno. Otrhance za všechny ty útrapy rozhodně stály. Při jejich procházení nám ani nepřišlo, že cesta na Jakubina vede přes tři menší vrcholy, mezi kterými se střídavě klesá a stoupá.

Na vrcholu byl klasicky brutální vítr, což mělo jednu výhodu - žádný hmyz. Slibovaná bouřka nás minula a na východním svahu dokonce panovalo téměř bezvětří, takže i oběd jsme si mohli užít. Zpět jsme to pak vzali přes Hrubý vrch a skvěle udržovanou cestu až do Račkova sedla. Tento úsek mají asi na starosti Poláci, nebo nevím. Po žluté jsme pak sešli celou Račkovou dolinou
Otrhance
Vrcholy Hrubý vrch a Jakubina
Jakubina z vrcholu Končistá

5. Baranec 

Cesta až na vrchol
Baranec je třetí nejvyšší vrchol Západních Tater (2184 m.n.m.) a jeho zdoláním se nám tak podařil pěkný hattrick. Vyrazili jsme nejkratší možnou cestou nahoru - po zelené značce z rozcestí Nad Orešnicou. Rychle jsme tak vystoupali na hřeben a kousek za nezřetelným vrcholem Klinovaté se začaly objevovat první výhledy na protější Otrhance a Jakubina. S ustupující klečí se pak konečně objevily i další vrcholy včetně našeho už nedalekého cíle. 

Při prolézání jednoho z posledního úseků kleče jsem málem přivodil infarkt blížícímu se běžci. Já slyšel funění už z dálky, takže jsem byl připraven, že se něco blíží. On o mně ale nevěděl a když mě v poslední chvíli spatřil, lekl se, že jsem medvěd. To asi pochvala vzhledu nebude. Každopádně jsme prý byli první lidi, které ten den na trase potkal. 

Z vrcholu bylo bohužel vidět pouze směrem na jih - na Nízké Tatry a oblast okolo Liptovského Mikuláše. Hlavní hřeben Roháčů zůstal beznadějně zahalen v mracích.  

Jak doopravdy vypadá
aranžování na focení
Dolů jsme vyrazili po žluté, ze které je neustálý výhled zpět na vrchol. Pod Holým vrchem jsme pak prozřetelně zvolili kratší cestu po modré. Slibovaná hodina dolů to rozhodně nebyla a my na cestě strávili minimálně o půlhodiny déle. Mohlo za to zejména prudké klesání v závěru trasy. Nikam jsme ale nespěchali a zhruba za polovinou si ještě dali svačinku na hezky upravených lavičkách. Dole nás čekala už jen bezproblémová trasa po červené magistrále. Nějaké to klesání a stoupání na ní sice bylo, ale nic, co by stálo za řeč. Jen pohled na opuštěné hotely Mier a Akademik téměř v cíli byl opravdu smutný. Akademik by se ale prý od července měl znovu otevírat. Totální pusto má ale oproti přelidněným Vysokým Tatrám velikou výhodu a já si rozhodně nemůžu stěžovat. 
První výhledy a naše ubytování
Hlavní hřeben a Ostrý Roháč
Cestou dolů

6. Sivý vrch 

Výhled z vrcholu Babky
Výšlap na Sivý vrch (1805 m.n.m) je skvělý a relativně méně náročný výlet. Stejně jako předminulý rok jsme vyrazili z rozcestí Bobrovecká Vápenica, kde nebývá problém zaparkovat. Minule jsem si stěžoval, že stoupání na Babky bylo to nejprudší, které jsme při našem pobytu zažili. Letos jsem byl tedy připraven na nejhorší, ale kupodivu mi to nepřišlo. Horší, než úvodní úsek stoupání na Otrhance to nebylo určitě. Cestu jsme navíc měli zmáklou a dvě lesní zkratky po modré značce z cyklotrasy už jsme neminuli, takže na vrcholu jsme byli opravdu rychle. 

Z Babek byl opět nezapomenutelný výhled. Jak na hlavní hřeben Roháčů (tentokrát z druhé strany), tak na Liptovskou Maru a celou jižní stranu. Cesta dále pokračovala přes horské louky, kde se tentokrát dokonce pásly ovce, které hlídal bača se psy. Ani kopec Ostrá nás nezaskočil - minule jsme trochu trpěli při prodírání se klečí. Tentokrát jsme vrchol zkušeně obešli traversem, který byl slušně udržovaný. Po diskuzi s místními jsme se dozvěděli, že to takto dělá prakticky každý, kdo tohle místo zná. Prodírat se na vrchol nemá smysl, stejně z něj není nic vidět. 

Skalní město pod vrcholem
Na Sivém vrchu nás pak přivítal poctivý dav lidí a jeden dron. Jednak byla sobota a jednak je tohle místo prostě oblíbené. Nebylo to ale nijak hrozné a na oběd jsme si stále měli kam sednout. Určitě to ale byl nejkoncentrovanější dav, co jsme za celý náš pobyt potkali. 

Vracet jsme se plánovali pro nás novou trasou - přes dlouhou Bobroveckou dolinou. Na projití skalního města jsme proto moc času neměli, tak jsem si proběhl alespoň vrchní část (spíše opatrně prolezl - skály jsou kvůli počtu turistů značně uklouzané) a rychle znovu přes vrchol dolů, tentokrát na druhou stranu. Do sedla Pálenica jsme to pálili, co nám nohy stačily, ale ani tak jsme to nestihli za uváděných 30 minut - spíše za 45.  

Bobrovecká dolina
Ze sedla už jsme konečně odbočili do Bobrovecké doliny. A na rozdíl od všech ostatních, z této mám smíšené dojmy. Dolina je příjemně mírná a být lépe udržovaná, rozhodně by se stala mou nejoblíbenější. Úvodní část po louce byla skvělá. Následující začínající les s velkým množstvím popadaných stromů by mně také nevadil. Ale prales, co začal potom už byl opravdu únavný. Cesta byla schovaná pod obrovskými lopuchy a vysokou trávou, takže člověk vůbec neviděl, do čeho šlape. A občas to bohužel byly kluzké kameny, takže bez pádu se to neobešlo. Za mokra by se pak jednalo o čiré bláznovství. Pokud člověk tento úsek opravdu touží projít, určitě je potřeba počítat s delším časem, než oficiálně uváděným (minimálně o 15 minut).

Navazující Jalovecká dolina už pak byla procházková bezproblémová trasa s mírným klesáním. Ta je zřejmě oblíbená i pro turisty nepolíbené, ubytované někde v blízkém okolí (například v hotelu Mnich). Trasa nabízí asi 3 možnosti posezení na lavičkách a na rozcestí s Bobroveckou dolinou se pak nachází i přístřešek. Jen pozor na to, že dolina Parichvost a chodník na Salatín jsou stále kvůli kalamitě nepřístupné (prý kvůli zničeným lávkám přes potoky).    
Roháče z vrcholu Babky
Cesta na Sivý vrch
Skalní město Radové skály

7. Jeskyně cestou zpět

Javoříčské jeskyně
Uteklo to rychleji, než bychom si přáli a čekala nás dlouhá cesta domů. Na další túru nebyl čas, a tak jsme se rozhodli aklimatizovat na českých 35°C ve dvou jeskyních - Zbrašovských aragonitových a Javoříčských. 

Zbrašovské jeskyně se nachází v lázeňském areálu města Teplice nad Bečvou a jsou nejteplejšími jeskyněmi v ČR. S průměrnou teplotou okolo 14°C tak byly jen o něco chladnější než průměrná klimatizace v autě. Jeskyně však nenabízí žádnou extra výzdobu - kvůli silně agresivní kyselce, která jeskyně zformovala. Ale za to ojedinělý pokus se svíčkou na malé lanovce a oxidem uhličitým byl opravdu názorný.  

Javoříčské jeskyně pak patří mezi jedny z největších v ČR a klasická teplota v podobě asi 8°C už byla trochu výzva a já byl rád za zimní čepici. Jeskyně mají skvělou výzdobu, která se nachází hlavně v několika opravdu impozantních obřích sálech.  
Javoříčské jeskyně
Javoříčské jeskyně
Javoříčské jeskyně

Ubytování, vegan

Snídaňové pomazánky
Jak už jsem prozradil v úvodu, ubytovaní jsme byli opět na chatě Račkova v těsné blízkosti ústí Úzké doliny. Tato chata má mnoho názvů - chata Račkova, domov J. A. Komenského a nově také mezinárodní - Comenius centre. Já nejraději zůstávám u soukromé přezdívky "křesťanské doupě". Myšleno v dobrém. Ani minule mi vůbec nevadila tehdejší zastaralost pokojů - vše vynahradila skvělá lokace, vstřícný personál a hlavně vynikající veganské jídlo. Od minule se toho však hodně změnilo. Chata prochází kompletní rekonstrukcí a spartánské pokoje jsou ty tam. Místo nich jsou k dispozici kompletně předělané pokoje s vlastním moderním příslušenstvím, vše na úrovni klasických hotelů. Potěší pak drobnosti jako jsou dotykové lampičky, nebo možnost využívat sdílenou ledničku, rychlovarnou konvici a mikrovlnou troubu - vše v prostorách jídelny. 

Čočková polévka
Hlavní předností chaty je ale jídlo - je možné si domluvit prakticky libovolný typ stravování, včetně veganského nebo bezlepkového. Pro mě tedy jasná volba, jak si na dovolené nemuset sám vařit. A co mě čekalo letos? K snídani opět skvělé domácí pomazánky, ale stejně jsem neodolal a dojídal se kašemi - zvlášť, když jsem si mohl vybrat ze tří druhů rostlinných mlék (mandlového, kokosového a rýžového). Podotýkám, že se nejednalo o žádné práškové "dobroty", ale o mléka firmy Alpro. K večeři mě pak čekalo vše možné, od tofu špízů a plněných paprik až po pečené lilky, které by mohl závidět i takový Pierre. K tomu samozřejmě vždy zeleninová polévka. A že jsme se první večer maličko nepochopili a já skončil u špaget s kečupem bylo hned odpuštěno. Paní kuchařka totiž v absenci paní vedoucí ne úplně pochopila, co je to veganské stravování (a že do něj nepatří sýr, šunka, ale ani trošička mléčka v polévce). Za ochotu, s jakou se snažila mně něco k jídlu nabídnout, jsem ale ani trochu nebrblal a kupodivu mně i ty obyčejné špagety s kečupem moc chutnaly (nebo to bylo tím výletem předtím?).

Moje nová verze výlet obědu
Na výletové obědy jsem pak vynalezl novinku v podobě ovesných vloček naslano. Jak se taková dobrota připravuje? Úplně jednoduše:
  1. Do krabičky nasypte ovesné vločky a vybrané koření (já použil zeleninový bujón a koření na gyros).
  2. Podle chuti přidejte oříšky nebo semínka (mně nejvíce chutnaly chia, slunečnicová a dýňová). 
  3. Zalijte vroucí vodou, pořádně rozmíchejte a je to. 
Původně jsem myslel, že k takto připravenému obědu si dám ještě patifu, ale vločky nakonec chutnaly dobře i bez něj. Takže jsem jen přikusoval čerstvou zeleninu. Výhoda oproti předpřipraveným tyčinkám, co jsem měl minule je neomezená trvanlivost (vždy ráno se připravuje čerstvé) a možnost kombinace podle aktuální chuti. Vločky by určitě stačilo zalít i studenou vodou, ale mnou použitý bujón by se asi tak dobře nerozpustil.   

Tofu špíz
Pečený lilek a brambory
Plněné papriky s houbami

Video


A aby to bylo pořádně veganské, tak na závěr přikládám pár fotografií místní flóry (bez názvů - do kupy bych dal jen jedinou - "má mě ráda, nemá mě ráda", i když to asi oficiální název také nebude). Tak schválně, která je nejhezčí? Hlasovat můžete v komentářích pod článkem ;)
1
2
3
4
5
6
7
8
9