VyKing - závod o krále Vysočiny, který nedá nic zadarmo. Letos se Honza pokusil udělat závod jednodušší a o pár týdnů proto posunul termín konání. Místo chladného listopadu nás mělo čekat sluníčko a příjemné teploty. VyKing ale opět dokázal, že má vlastní hlavu. Původně jsem kvůli kolenu běžet nechtěl a říkal jsem si, že už to letos stačilo. Od poslední K9 jsem si ale dal od běhání další pauzu a vypadalo to, že koleno drží. Tak proč nezkusit opět krátkou variantu - půlmaraton? Na nějakých dvaceti kilometrech by mě snad nic překvapit nemělo ne?
Počasí nezklamalo. I přes to, že předpověď slibovala slunečno a příjemných 14 stupňů by to nebyl VyKing (Svratka / Žďárské vrchy) aby opět nedokázal, že pro něj žádná pravidla neplatí. Ještě při výjezdu z Pardubic to vypadalo slušně a věřil jsem, že poběžím v kraťasech a tričku, ale jak jsem se začal blížit ke Svratce, z ničeho nic se objevila pěkně hustá mlha. Začalo mi docházet, jak jsem udělal dobře, že jsem si sebou vzal oblečení pro prakticky jakékoliv počasí. Takže i když se závod letos konal téměř o měsíc dřív, na počasí to znát vůbec nebylo.
Žádný spěch - stoupání v prvním km*
Po příjezdu jsem akorát z dálky zahlédl startující maratonce (obdiv a respekt) a zbytek času před startem strávil převážně v zahřátém autě a nějakým tím rozklusáním. Na zimu téměř zapomenout mně pomohl poctivý start závodu v podobě dvou-kilometrového stoupání na Karlštejn. Zkušeně jsem poznával prakticky každý kamínek a při průběhu golfovým hřištěm jsem byl šestý s tím, že všechny přede mnou jsem měl na dohled. Takže ideální situace, která mě dokonale ukolébala. Zavolání zezadu, že běžíme špatně mě proto naprosto vykolejilo. Cože? Nemožné! Ale bylo to tak. Odbočku na louku před Karlštejnem jsme všichni minuli. Rychlé pohlédnutí na mapu v hodinkách (jejichž vibrování jsem klidně ignoroval) prozradil, že opravdu běžíme špatně. Takže střihnutí přímo do svahu, ať se vracíme co možná nejméně.
Následoval šílený zmatek, kdy jsem se vmísil mezi běžce, které jsem už jednou předběhl. Vůbec jsem proto neměl ponětí, kdo je přede mnou a kolikátý tedy jsem. Aby toho nebylo málo, slzící oči mně nachystaly další překvapení - najednou cítím, jak mě začíná zlobit pravá čočka a po několika mrknutí "vyplave" z oka ven na tvář. Jen ji chytnu mezi prsty, podívám se na ni a nezbývá mi než ji zahodit. Co teď? Vidím jako šikmooký a hlavou mi běží myšlenky o jednookém vykingovi. Druhá čočka zatím drží bez problémů, ale pokud by vypadla i ta, na nějaký rychlejší běh bych mohl zapomenout. Vracet se mi ale nechce, a tak běžím dál.
Karlštejn*
Předběhnu pár lidí a najednou už přede mnou není nikdo. Že by mi tolik utekli? Přidávám, ale ani za Karlštejnem před sebou nikoho nevidím. Netuším, zda jsem první nebo ne. Seběh si netroufám moc rozpálit. Rozhodně ne tak, jako se to tady valilo minulé ročníky - oči slzí dál a vidění se střídá mezi ucházejícím a totálně rozmazaným. Před Zkamenělým zámkem mě pak sprintem dobíhá běžec a celý výšlap mi dýchá těsně na záda. Přeběhnout mě ale nechce, takže asi kilometr trpím nepříjemný pocit. Na široké cestě se pak konečně dáváme do řeči. Dozvídám se, že Petr byl před zablouděním druhý a před námi by nikdo být neměl. Dál běžíme společně a odvádíme perfektní týmovou práci. Petr mě táhne (za někým se mi běží vždy lépe), byť v sebězích mi trochu utíká - já se snažím hlavně nezakopnout. Na oplátku na něj volám kudy dál, kde cvaknout kleštičky a asi čtyřikrát ho vracím, když špatně odbočí. Bere to statečně a ani moc nereptá :)
Před Křižánkami nás povzbuzuje pár cyklistů a skupinka dětí. Děkuji jim, ale náladu mi to stejně moc nezvedne. Pohled na poctivý kopec s Devíti skalami, jehož vrchol je zahalen v hustých mracích mě také nechává klidným. Vzhledem k jiným myšlenkám se stoupáním prakticky vůbec netrápím, i když se jedná o nejnáročnější část celého závodu. Dokonce i technický finální úsek celý vyběhnu a nepřejdu do chůze. Občerstvovačku klasicky proletím, ale Petra před sebe rád ihned zase pustím. Následuje můj "oblíbený" zakopávací úsek a jsem opravdu zvědav, jak ho zvládnu. Kameny a kořeny jsou navíc tentokrát schovány pod slušnou nadílkou žlutého listí a jako na povel nás zastihne lehká přeprška. Podstatně zpomaluji, ale kromě jednoho škobrtnutí bez problémů!
Můj nejrychlejší km (3:25)*
Zpět na pořádné cestě si říkám, jak to hrozně utíká, že už nás čeká jen 7 kilometrů. V tom mě ale začne píchat v boku - pocit, který jsem nezažil několik let. Co se to se mnou děje? Mohla by být ta skoro dvoutýdenní pauza od běhání znát? Připadám si, že mi to vůbec neběží a celý se rozpadám. Tempo kolem 4:15 mě ale vyvádí z omylu. Opravdu běžíme tak rychle?
Rozcestí Kopaniny a poslední kontrola. Opět vracím Petra, který už si to vesele pálil do Herálce (vzpomínám si na Honzova slova - přesně na tuto situaci varuje v rozpravě na každém ročníku). V tom nás dobíhá další sprinter - Tomáš. Chvilku si říkám, zda neběží kros, protože se zjeví z ničeho nic. Z rozcestí tak vybíháme všichni tři společně a já se naprosto bez emocí smiřuji s třetím místem - tedy pokud nás nedoběhnou další podobní sprinteři. Chvilku jsem sice první, ale kluci mě hned předbíhají. Před rozcestím u Nebožtíka ale Tomáš zpomaluje a s Petrem mu začneme utíkat.
Tom broděním dohání ztrátu*
Do posledního kopce běžíme s Petrem stále společně a utíkat mi začne až za odbočkou na louku. Ale jak. Letí mu to pěkně. S přehledem dáváme dokonce i krosaře z desítky a pětky. Strava mi pak tento úsek vyhodnotí jako můj vůbec nejrychlejší km - s odhadovaným nejlepším časem 3:25. Na Petra to ale stejně nestačí. Ten to bere opravdu vážně a dole se dobrovolně rozhodne brodit. V tomhle počasí přes dva potůčky s vodou nad kolena? Ne, děkuji pěkně, ale raději si to asi o 200 metrů prodloužím přes lávku. Po otočce za lávkou ale vidím, že i Tom se rozhodl brodit a vypadá to, že by tím mohl ztrátu dohnat. Přidávám tedy co to jde a s Tomem kousek za zády dobíhám do cíle - celkově druhý v čase 1:36:38 (26 sekund za Petrem a o skoro minutu lepším časem než minulý rok). Tom prý nakonec žádné špatné úmysly neměl a nohám ledová voda vůbec neprospěla. Každopádně se jednalo o napínavý finish jako nikdy jindy.
Po zlatém i stříbrný otvírák
Vykingem se tedy letos stává zaslouženě Petr - svůj první ročník si poctivě užil - zabloudil, dohnal to, několikrát se vracel a ještě k tomu brodil. Já byl hlavně šťastný, že koleno vydrželo (věděl jsem o něm, ale šlo to), že jsem to dal i na jedno oko, a že jsem opět nevyhrál bedýnku na šroubky :) A běh s kluky i následný pokec byl super! Vyking pro mě do teď byl sólový závod, kde jsem moc nikoho nepotkával. Tentokrát to bylo úplně jinak. Petr mě pak potěšil otázkou, zda nejsem TEN běžec, který tu před měsícem vyhrál maraton :) Že ho před ním kamarád varoval. Začínám tu mít dobrou reputaci :)
Vegan
A jak to bylo letos s jídlem? O chlup lepší než minule. V nabídce byly tentokrát dvě polévky - klasická gulášová a nově dýňová. Ta nejspíše byla veganská - paní si ale složením nebyli 100% jisté (polévku dodávala externí firma). Zásadově jsem tak neriskoval a porci raději přenechal Tomovi - zasloužil si ji! Já stejně po doběhnutí tradičně neměl na nic chuť (zato doma jsem to pořádně dohnal).
Nutella, případně různé její varianty jsou oblíbenou čokoládovou pomazánkou a dezertem v jednom. Ať už na chlebu, palačinkách, lívancích, v kaši, či jen tak, málokdo ji nemá rád. Bohužel složení těchto pomazánek je tragické a skládá se hlavně z cukru a palmového oleje. Obsah lískových oříšků bývá minimální - v těch lepších případech dosahuje "až" 13%. Můj recept na domácí nutellu používá pouze dvě suroviny - lískové oříšky a kvalitní čokoládu. Tu lze ale klidně nahradit kakaem a kokosovým olejem. V tom případě je pak obsah lískových oříšků kolem 99%. Šla by samozřejmě udělat i 100% varianta, ale tím už by se oficiálně jednalo o lískooříškové máslo. Byť i to je výborné, čokoládová chuť dodá "lískáčům" ten pravý rozměr.
Co se tedy nachází v originální nutelle (od firmy Ferrero), když lískových oříšků obsahuje pouze 13%? Bohužel je to hlavně cukr (55%) a palmový olej (30%) [1,2,3]. Zbytek pak tvoří kakao, sójový lecithin, vanilková příchuť a sušené mléko - vegani se proto mizerným složením trápit nemusí.
Hotová nutella (verze s čokoládou)
A jak jsou na tom ostatní lískooříškové pomazánky? Naprostá většina má velice podobné složení právě originální nutelle. Ale dají se najít i takové "pecky" jako třeba "Spar Haselnuss Creme", které mají obsah lískových oříšků pod 2% [4]. O pomazánkách s lískooříškovou příchutí je lepší vůbec nemluvit - ty často lískové oříšky neviděly ani z letadla.
Naštěstí příprava zdravé domácí varianty, není s kvalitním mixérem nikterak složitá. A nutriční složení pak prakticky odpovídá samotným lískovým oříškům. V nich převažují tuky (zdravé), ale obsahují i zhruba 15% bílkovin a velké množství vitamínu E, manganu a mědi. A k tomu mají poměrně nízký obsah sacharidů - kolem 16% [5].
Můj recept vychází z receptu na nutellu ze 4 surovin, ale opět je trochu zjednodušený. Recept lze připravit pomocí dvou variant - v první je použita libovolná čokoláda (samozřejmě čím kvalitnější, tím lépe), v té druhé je pak čokoláda nahrazena kakaem a kokosovým olejem.
Suroviny
Loupaná jádra oříšků
značně usnadní přípravu
Množství a poměr surovin je pouze orientační - lepší je ochutnávat a postupně si nutellu vyladit podle svých představ.
Lískové oříšky - 500 gramů (klasické, nebo lépe rovnou loupaná lísková jádra)
Jedna tabulka kvalitní čokolády (asi 100 gramů), nebo:
Lžíce kokosového oleje
Dvě lžíce kakaa
Sůl (špetka)
Postup
Pokud máte klasické lískové oříšky (neloupané - poznáte podle tmavé slupky), je nejprve vhodné je opražit a slupek zbavit (alespoň nahrubo). Značně to usnadní přípravu lískooříškového másla.
Zbavování skořápek
Opražení trvá v troubě rozehřáté na 200°C asi 10 minut. Je dobré oříšky alespoň jednou "prohrábnout". Po jejich opražení a lehkém vystydnutí je můžete zbavit slupek. To lze udělat ručně mnutím mezi dlaněmi, ale to je poměrně zdlouhavá metoda. Lepší je využít trik z původního receptu - oříšky poválet na rozprostřené utěrce. Při pořádném zatlačení to jde poměrně dobře. I tak se ale jedná o časově nejnáročnější fázi receptu (takových alespoň 20 minut navíc). Každopádně oloupání nemusí být ideální, ale určitě bych tento krok nevynechával. Oloupané oříšky totiž podstatně urychlí výrobu másla, a to pak má i lepší chuť - tolik "neškrábe" a mělo by být krémovější. Je pravda, že když jsem to jednou odflákl, s výrobou másla jsem se pak trápil (respektive mixér se trápil) asi půl hodiny.
Vůbec nejlepší řešení je ale koupit si rovnou loupaná lísková jádra. Ty lze bez problémů rovnou rozmixovat na máslo - není třeba pražit. Ta ušetřená půlhodina za těch pár korun navíc rozhodně stojí!
Oloupané lískové oříšky
Dalším krokem je tedy výroba lískooříškového másla - oříšky stačí mixovat, dokud se máslo nevytvoří. Pokud jsou oříšky zbavené slupek, máslo by se mělo vytvořit relativně rychle - už za pár minut. V případě problémů si lze vypomoci trochou kokosového oleje (konzistence nutelly pak bude tekutější a lehká příchuť kokosu rozhodně neuškodí). Jen pozor na to, že nutellu v tomto případě není dobré přislazovat sirupy - kombinace vody a oleje by totiž prý způsobila ztuhnutí pomazánky.
Jakmile je máslo hotové, přidejte nalámanou čokoládu, nebo kakao a kokosový olej. Také můžete přidat špetku soli (hlavně pokud nepoužíváte čokoládu, ve které už sůl je). Vše chvíli pomixujte. Čokoládu není třeba rozpouštět, protože máslo by mělo být mixováním slušně zahřáté a čokoláda se proto ihned rozpustí sama. Následuje nejlepší fáze - nutellu ochutnejte (mňam!) a případně dolaďte podle svých představ.
Lískooříškové máslo
Přidání čokolády (70%)
Hotová nutella (verze s kakaem)
Zdroje a odkazy
[1] Catherine Saxelby, "Nutella. The full (correct) list of ingredients", [online].
[2] Ferrero, "Product Information", [online].
[3] Časopis dTest, "Test lískooříškových pomazánek 2016", [online].
[4] Jana Chmelíková, "Test lískooříškových pomazánek: V některých skoro nenajdete ořechy!", [online].
[5] Health Beckon, "9 Amazing Benefits And Uses Of Hazelnuts", [online].
Nedávno jsem na youtube kanálu známého veganského aktivisty - Mic the Vegan narazil na pěkně udělané video ukazující, čím se baví a co dokáží vegani. Doporučuji těch pár minut shlédnout i pokud ve vás název "Vegans Are Awesome" vyvolává husí kůži. Video je prostá kompilace převážně sportujících veganů, bez jakéhokoliv mluvení. Žádné přesvědčování o tom, že jedině veganství je ta správná cesta tedy nehrozí. Ve videu se doporučuji zaměřit hlavně na to, jak vypadají celoživotní vegani, co se nedostatku bílkovin týče. Pod videem pak pro srovnání uvádím, jak je na tom několik českých sportujících veganů.
Zmiňované video:
Autorem videa je Mic the Vegan, který se věnuje převážně objasňování různých mýtů veganského stravování. Na rozdíl od mnoha ostatních aktivistů, on svá tvrzení vždy potvrzuje spolehlivými vědeckými zdroji. Právě proto ho sleduji a doporučuji.
A jak jsou na tom v porovnání s "elitou" z videa čeští vegani? Také mezi sebou máme skvělé sportovce, například těchto 8 holek. Z mého okolí pak mohu doporučit komunitu Vegan Sport Club, která má mezi sebou sportovce všech kategorií a zájmů (včetně celkem ucházejících běžců ;) ). A mezi naprostou špičku pak patří třeba Pavel Marek, který je známý především pro jeden z nejtěžších závodů na světě - 250 kilometrů dlouhý Spartathlon. Právě minulý týden si ho dal po třetí, a i v historicky nejhorším počasí závodu (hurikánu) ho zaběhl za skvělých 33 hodin.
Ne každý vegan však musí být podobný "superhrdina". Není nic špatného na tom, být "obyčejný". Člověk by měl dělat to, co ho baví. Tak proč se třeba na pohodičku neproběhnout někde v lese? Nebo se protáhnout u jednoduché jógy? Nebo se jen jít projít? A pokud chce člověk udělat něco pro planetu, veganské stravování má obrovský pozitivní dopad a každý den lze díky němu:
Ušetřit přes 4100 litrů vody
Ušetřit 18 kg obilí
Zachránit 2,8 m² lesa
Vyprodukovat o 9 kg méně CO₂ emisí
A hlavně v průměru zachránit život jednoho zvířete
Poznámka: jedná se o odhad na základě dat z webu cowspiracy. Na data přepočítaná na delší časové období se lze podívat na veganské kalkukalčce (anglicky). Na moje aktuální data se můžete podívat na stránce O mně/statistiky.
Saar Challenge je stále můj nejoblíbenější závod - nádherná trať, perfektní organizace, skvělé zázemí, pohodoví lidé, veganské občerstvení a účast tak akorát (žádná velká masovka). Letos se jednalo o můj třetí ročník a po minulém roce jsem se mohl vrátit ke střední vzdálenosti - half. Ta měří 41 kilometrů a má více než 800 metrové převýšení. A hlavně oproti 21 kilometrovému shortu prochází podstatně atraktivnější trasou - přes Devět skal, Křižánky a Zkamenělý zámek. A jaká byla očekávání? Jasně že po výhrách v minulých letech jsem chtěl obhájit první místo a získat tak zlatý hattrick. Ale také jsem si chtěl prostě užít den v krásné přírodě.
Příprava na závod byla letos všelijaká. Měl to být můj hlavní závod sezóny, takže jsem relativně poctivě běhal okolo 70 kilometrů týdně. To znamená ideální trénink na maximálně 35 kilometrový běh. Ty drobné navíc už jsem neřešil. Na Saaru je beztak posledních 10 kilometrů z kopce :)
Ráno po závodu - prý to bylo málo
Trať jsem si ale rozhodl proběhnout předem. Jednak jsem si chtěl ověřit, o kolik náročnější letošní změny budou, ale hlavně si vyzkoušet, jak mi téměř maratonská vzdálenost sedne - co si vzít na sebe, co jíst atd. Přeci jenom od 50 mil železnohorských (můj poslední maraton) už to nějaký ten pátek bude. Tři víkendy před závodem bylo počasí špatné a trať se mi proto povedlo proběhnout až pouhých 14 dní před závodem. Běželo se mi ale skvěle a naprosto přesně jsem tak věděl, do čeho půjdu. Zbývalo jen doufat, že se do té doby stihnu pořádně zregenerovat. A protože nejlepší regenerace je aktivní, trochu jsem ji "podpořil" dvěma závody - 9. Kunětickou devítkou a týden před závodem pak Podzimním během. Posledních 7 dní jsem se už ale snažil alespoň trochu se šetřit. V pátek (den před závodem) už jsem dokonce nešel ani běhat, ani plavat. Odpočatý jsem si nepřipadal ani trochu. Naštěstí, v sobotu ráno se to úplně otočilo a já se cítil mnohem lépe - plný energie a s chutí závodit.
Start
Do poslední chvíle před startem jsem dumal nad tím, jestli běžet v krátkém, nebo dlouhém tričku. Vybral jsem raději dlouhé, ale při uklízení věcí do auta vykouklo sluníčko a já si to ještě rozmyslel. Takže rychle přešpendlit startovní číslo a šup na start. Rozpravu jsem naštěstí nepotřeboval, protože trať jsem měl naučenou lépe než básničku, a navíc jsem ji ještě ráno s Kubou rozebíral.
První čtveřice*
Vyrazilo se klidným tempem, a to i do prvního kopce, takže jsem se držel v první desítce. Kopec připomínající sjezdovku mi tentokrát neuvěřitelně utekl a nohy ho ani nezaregistrovaly. Všichni jsme byli nahuštěni úplně u sebe a nejrychlejších asi 10 z nás vytvořilo skupinku, která se držela poměrně po kupě až ke Karlštejnu na 24. kilometru. Já se ve skupince průběžně pohyboval mezi 3. - 7. místem. Ze začátku chvilku vedli kluci z Heřmanova Městce, které si samozřejmě kvůli jejich dresům nikdo předběhnout nedovolil. Tedy dokud nepřišlo nějaké stoupání. Tam kluci raději síly pošetřili, aby nás zase v nejbližším klesání mohli doběhnout. Jinak se pořadí nějak dramaticky neměnilo, snad jen před Devíti skalami se začal první běžec trochu vzdalovat. Nijak jsem to ale neřešil a prostě si běžel svoje.
Seběh z Devíti skal*
Někde u vesnice Herálec, na asi 14. kilometru, mi přestalo být úplně hej a trochu na mě dolehla vzdálenost závodu. Podobné pocity jsem ale měl i před 14 dny. Utěšoval jsem se tím, že Devět skal (asi 16. kilometr) je v podstatě polovina závodu. V hlavě jsem závod bral jako 30 kilometrový s bonusovým 10 kilometrovým seběhem (a zbylý kilometr záměrně ignoroval). Hned za Herálcem mně nějakou tu energii dodala povzbuzující skupinka starších paní ("jedeme chlapi!") a já naposledy předběhl Páju, kterému se nejspíše dlouhé stoupání moc nezamlouvalo. V následujícím ostřejším stoupání jsem se plánoval napít a přejít přitom do chůze, ale na paty mi dupal další běžec. Tak jsem to odložil až na další kopec. Na Devíti skalách následovalo další povzbuzení od různých turistů a pak už zasloužený dlouhý seběh. První technickou část jsem ale dost ztratil - běžec přede mnou šel opravdu maximálně opatrně a na předbíhání nebyl moc prostor. Ten za námi toho využil a hlava-nehlava nás dal. Nahnal si tím takových pěkných 300 metrů. Já šel radši na jistotu a zbytečně neriskoval, takže tentokrát žádné zaškobrtnutí ani pád.
Stoupání za Křižánkami
Pomalého běžce přede mnou jsem předběhl až na konci technického úseku a dal se do zkracování ztráty. Tu jsem na široké cestě rychle doháněl a kompletně dohnal na první občerstvovačce. Na té jsme totiž dobrovolníka překvapili, když právě autem přijížděl z Křižánek. Nestihl tak dojet na plánované místo pod Devíti skalami a občerstvovačku musel rozložit na místě. Hrozně se omlouval, že nemá nachystané jídlo ani pití a nabízel nám alespoň hrozny. Já byl v pohodě, takže jsem si jen procvakl kontrolu a vyběhl. V následujícím stoupání za Křižánkami jsem byl třetí a konečně jsem si dovolil přejít do chůze a napít se. Moc se ale kochat výhledem čas nebyl.
Ovocná tyčinka Alesto
Následoval poslední rychlejší kilometr před obávaným stoupákem na Zkamenělý zámek. Před ním jsem alespoň stihl doběhnout úvodní dvojici, takže jsme se do kopce statečně pustili společně - všichni jsme okamžitě přešli do chůze. Já si alespoň rozdělal ovocnou tyčinku. Tu jsem do sebe bez problémů dostal, a ještě si rychle odskočil. Jako znovuzrozený jsem mohl vyběhnout. Tedy udělal jsem pár kroků, než jsem zase přešel do chůze. Stálo mě to sice jedno místo, ale to jsem rychle dohnal a na Karlštejně jsem se pak dostal na druhé místo. Přede mnou byl už jenom takových 200 metrů Marek. Toho jsem naposledy zahlédl, jak stromořadí na louce obíhá zprava - přitom značená cesta vedla vlevo. Nebyl jsem si jistý, jestli to tam jde také proběhnout, ale stejně jsem s tím nemohl nic dělat - na to, abych na něj zavolal jsem byl moc daleko, takže jsem jen běžel dál. Po proběhnutí golfovým hřištěm jsem už před sebou nikoho neviděl, takže bylo jasné, že Markova cesta byla delší. Byl jsem tak první. Chvíli jsem dumal nad tím, že to moc čestné předběhnutí nebylo, ale do cíle zbývalo ještě 15 kilometrů, takže spoustu času na to, aby se mohlo stát cokoliv.
Zkamenělý zámek
Po odpočinkovém seběhu do Svratky přišlo kruté vystřízlivění. Úsek po žluté značce podél potůčku ještě šel, ale následující asi kilometr po silnici se tělu nějak přestával líbit. Ne že bych nemohl, ale už jsem se prostě necítil úplně skvěle, natož na nějaký perfektní výkon. Přemýšlel jsem, jestli mi energie bude stačit, nebo zda bych raději neměl na poslední občerstvovačce zkusit nějaké jídlo - třeba banán nebo rozinky. Na polní cestě jsem si pak navíc dovolil otočit a zjistil jsem, že mě někdo pronásleduje a je za mnou jen pár set metrů (byl to Marek, ale na tu vzdálenost jsem to nevěděl). Pití jsem proto opět odložil a pokračoval dál až k poslednímu stoupání závodu - přes louku. V něm jsem rovnou přešel do chůze a už se pořádně napil. Byla to pravděpodobně poslední možnost, pak už to přece nestojí za řeč a je to jen z kopce. Úsek do Dědové nepočítám, to je skoro rovinka. "Trasu" přes louku jsem na rozdíl od tréninku trefil bez problémů - se značením se ztratit nešlo. Na poslední občerstvovačce jsem tak byl přivítán slovy "pěkně - první". To mi dodalo energii, takže jsem jen poděkoval a vše odmítl s tím, že vodu ještě mám.
V cíli*
A teď už jen těch posledních 10 kilometrů za odměnu. Počítal jsem s tím, že kluci do toho dají všechno a doženou mě - přeci jenom, na klesání jsou lepší experti než já. Když nad tím tak přemýšlím, i na prudké stoupáky jsou lepší. Tak co mi vlastně jde? Každopádně jsem tím pádem měl dobrou motivaci valit to, co to jen šlo, takže tempem jen lehce přes 4 min / km. Nad tím, že už bych nemohl, jsem moc nepřemýšlel, stejně jsem s tím teď už nemohl nic udělat. Bylo mi ale lépe, i když některé úseky se trochu vlekly. Ale zbývajících 6, 5, 4, 3 kilometry, to už přece nestojí za řeč. Už jen maximálně 12 minut, to je nic. Nějaké zabolení achilovek, kyčlí, nebo namáhavější bušení srdce jsem se snažil ignorovat a jen pokračoval.
Kategorie do 35 let*
Při vbíhání do Hlinska následovalo další povzbuzování od kolegů sportovců - bikerů, díky kterým jsme měli jeden z posledních kilometrů vedený po široké cestě místo lesní pěšinky. Člověk se tím pádem nemusel soustředit na kořeny a díry, ale mohl to valit na plno. To takhle v závěru beru všemi deseti. Že už mám něco za sebou mi dokázalo těch pár schodů na lávku přes Chrudimku. I s pomocí rukou a zábradlí jsem je vylezl jako po 10 pivech z přilehlého pivovaru (vlastně mně by stačilo jedno). Pak už ale následovala jen cílová rovinka a doběh do cíle. Tam jsem všechny organizátory a pomocníky očividně překvapil. Takhle rychle nikoho nečekali. Takže pár metrů zpět a proběhnout cílem znovu, tentokrát už s nataženou páskou :) Kluky jsem hned varoval, že ostatní jsou mně v patách a budou tu co nevidět, ale nakonec se ukázalo, že při těch posledních 10 kilometrech jsem získal slušný náskok. Můj výsledný čas 3:14:51 je tak novým traťovým rekordem. Ten původní se mi podařilo stáhnout téměř o 15 minut. Takže letos první místo jak v kategorii, tak celkově! A vyhraný pohár je maximální pecka - kámen až z Devíti skal! Tím pádem mám z prvních míst dřevo (2016), zlato (2017) i kámen (2018) :)
Vegan
Opět skvělé jídlo
Na občerstvovačky jsem letos nespoléhal. Ne že bych si na nich nic nevybral, ale nechtěl jsem se zdržovat, a navíc jsem měl vyzkoušeno, že by neměly být potřeba. Stejně jako při tréninkovém běhu jsem si vystačil s borůvkovou tyčinkou Alesto. Ta má sice jen 100 kalorií, ale jsou to samé cukry, takže rychlá energie. Tyčinka je malá, takže se mi vešla do běžecké ledvinky a díky tomu, že je jen z ovoce, tak se neroztéká. Prostě na běh ideál. K tomu jsem měl s sebou 600 ml vody, což mi vzhledem k počasí také stačilo.
V cíli nás pak opět čekal skvělý oběd od jídelny Pohanka. Tentokrát cizrna na kari s tofu a domácím chlebíkem. Ten jsem konečně ochutnal (minulý rok se mi nepodařilo zjistit, zda je opravdu veganský). A byl skvělý - hlavně pořádně slaný, což po závodu přišlo vhod.
Závěr
Zlatý (dřevěný / kamenný) hattrick
Organizátoři závodu opět zvládli vše na jedničku a jako obvykle jim patří velký dík a respekt - za to, že vydrží starat se celý den o nějaké blázny, co si trasu proběhnou za "pár" hodin. A to nepočítám ten čas s přípravami a následným úklidem. Letos potěšil hlavně pozdější čas startů, takže čekání na vyhlášení neuvěřitelně uteklo - a to i těm největším rychlíkům :) A v cíli i při vyhlášení díky tomu bylo mnohem více živo. Větší šatny byly také super. Za nějaké ty drobné problémy (nestíhající fotograf, nerozložená občerstvovačka, zmatky v cíli) si můžu sám - neměl jsem běžet tak rychle :) Vůbec mi to ale nevadilo, a naopak raději budu vždy preferovat takovéto drobnosti, než aby se ze závodu stala nějaká komerční mega akce. Ta "domácí" atmosféra je prostě parádní. Takže za rok určitě znovu. A že by tentokrát konečně na longu? Je to challenge! :)
Podzimní běh je 6. ročník závodu pořádaným Běžeckým klubem Heřmanův Městec. Celá akce je hodně zaměřená na malé děti, kterým nabízí možnost vyblbnutí v několika různých mini-závodech nebo třeba ve skákacím hradě. Hlavním programem je však běh na 5 a 10 kilometrů. Trasa vede zámeckým parkem a lesíkem se slušným 100 metrovým kopcem nazývaným Palác. Podle délky trati se pak běží jedno, nebo dvě kola. Popravdě, závod jsem chtěl směle ignorovat, ale když mi od oficiálního organizátora přišla osobní pozvánka včetně rezervace startovní pozice v první řadě, odolat prostě nešlo. Jediný problém tak bylo chybějící auto. Ale "Heřmaňák" je kousek, tak proč si konečně nevyzkoušet dojet si na závod na kole?
Aktualizace 25.9.2018: přidány oficiální fotografie.
"Zahřátí" před závodem
Posledních sedm dní jsem toho neměl úplně málo. V sobotu 41 km trénink na Saar Challenge, ve středu 9. Kunětická devítka a ve čtvrtek jsem si v rámci fyzioterapeutické návštěvy vyběhl na Suchý vrch. Ten se v porovnání s Kunětickou horou ukázal jako o trochu větší oříšek, ale do chůze jsem přejít nemusel ani jednou. Trénink schodů na Kunětické hoře má asi něco do sebe :) Na další závod se mi ale opravdu nechtělo. Nicméně běhat bych v sobotu šel tak jako tak, tak proč si prostě na pohodu nezaběhnout 10 kilometrů? Neřešit nějaký závod, ale jen se vidět s lidmi a podpořit dobrou věc? To znělo jako dobrý plán.
Ráno jsem tedy na kole bez velkého (jakéhokoliv) přemýšlení vyrazil. Že mi bude v kraťasech a tričku trochu zima jsem tušil, ale zhruba 12 stupňů pro mě bylo opravdu brutálních a já se hodně přemlouval, abych jel dál a nevrátil se radši (s brekem) domů. Konec konců, žádná registrace předem nebyla a Pájovi bych to určitě nějak vysvětlil. Samozřejmě mi to ale nedalo a já šlapal dál.
Konečně na startu už bylo líp - vítr na kole dělá své. Hned jsem narazil na známé tváře, takže o zábavu bylo postaráno. A to včetně registrace, kde se mě zvědavě ptali, které řeznictví sponzoruje můj klub Vegan sport club. Jeník se mě ale hned zastal s tím, že kvůli veganství běhám tak rychle.
Závody pro děti*
Asi 10 minut před startem jsem se tentokrát šel opravdu rozběhat - zamrzlé svaly mně dělaly starosti. Jako na povel ale asi 5 minut před startem začalo svítit sluníčko a najednou bylo příjemně. Na startovní čáru mě Pája opravdu doprovodil a postavil do první řady s radou, ať začátek pořádně napálím, protože hned následuje úsek, kde předbíhat nelze. Mé brblání o plánovaném pohodovém tempu očividně ignoroval. Kolem mě stály děti, takže jsem čekal, že snad do tempa zapadnu i v první řadě.
To jsem se hodně spletl. Že zároveň s námi startuje i 5tka jsem věděl, ale nějak mi to nedošlo. Každopádně ihned po výstřelu nastal takový úprk všech okolo, že start Kunětické je proti tomu jako zpomalená scéna z Matrixu. Pája, který startoval za mnou se určitě musel přemístit, protože najednou byl asi 50 metrů přede mnou. Snažil jsem se nedělat moc velkou brzdu a pálil to, co to šlo, ale takhle jsem běžet opravdu nechtěl. Každopádně už ve zúženém místě začaly děti odpadávat a pár jsem jich i tam předběhl. Pája zůstal na dohled a můj cíl byl jasný - držet se tak nějak za ním a prostě si užít trať.
Doběh*
To ale rozhodně nebyla žádná pohodička a o tréninkovém tempu nemohla být ani řeč. Abych se ho udržel, musel jsem běžet na plno. Jeho tajný tréninkový recept (čerstvě narozená Amálka) opravdu funguje, protože tohle byla fakt forma! První 2 kilometry poctivě stoupaly na vrchol Palác, ale Páju to očividně vůbec nezpomalovalo. Tentokrát mně kilometry vůbec neubíhaly a už asi na 1,5 km jsem toho měl plné zuby. Trasa se naštěstí brzy obrátila a nekonečnou rovinkou se běželo dolů. To už bylo mnohem příjemnější a problémem tak bylo jen pár nerovných úseků s dírami a kameny, kde se mi trochu zapletly nohy - ale bez pádu.
V posledním úseku prvního okruhu jsem Páju doběhl a asi ho trochu znervóznil mým "metalovým" projevem. V kapse mi totiž cinkal poctivý svazek klíčů - nevýhoda toho přijet na kole a mít vše u sebe. Za povzbuzování fanoušků jsme se vydali do druhého kola - takže opět 2 kilometry stoupání. S Pájou jsme hned dole doběhli ještě jednoho jeho stájového kolegu, a mně z legrace hlavou proběhla myšlenka "tak, trasu už znám, tak už můžu běžet". Fakt jsem to ale víc hnát nechtěl, jenže Pája s kolegou nějak zpomalili, tak jsem prostě zabral, ať už mám ten kopec za sebou.
Vyhlášení, já odpočívám vzadu*
A protože nerad slyším někoho za zády, zase jsem běžel, co to jen šlo. Dokonce jsem se i nadechoval pusou, což normálně nedělám - jsem totiž tak zásadový, že minimalizovat utrpení zvířat pro mě znamená i maximálně omezit počet spolknutých mušek :) Chvíli jsem ještě kluky slyšel, ale pak už nic. Na otočce nahoře jsem znejistěl. Za mnou nikdo a přede mnou také ne. Opravdu běžím dobře? Byl vůbec někdo přede mnou? Kvůli hromadnému startu s pětkou těžko říci. Na nějaké přemýšlení ale nebyl čas a raději jsem se soustředil, abych někde nezakopl. Při tempu 3:21 min/km by to mohlo bolet. Fotografové už na trati také nebyli a kluci na křižovatkách také ne. Na 9. kilometru jsem ale začal předbíhat poslední běžce z pětky, tak to mě alespoň trochu uklidnilo. Posledních pár set metrů už byla maximální užívačka, když jsem probíhal okolo fandících diváků a ani nestíhal děkovat. Cílem jsem proběhl bramborově čtvrtý v čase 41:13.
A jízda domů
Na vyhlášení jsem tedy čekat nemusel, ale protože už svítilo sluníčko a atmosféra v cíli byla neuvěřitelně pozitivní, rád jsem počkal. Klukům se opět povedlo zorganizovat parádní akci, kterou žil celý Heřmanův Městec i široké okolí. Cesta na kole domů mi pak přišla jako za odměnu. Vítr v zádech, sluníčko, žádný spěch a k tomu jsem musel jet snad na samé endorfiny. Prostě naprostý opak ranní jízdy. Počasí to opravdu vystihlo - zatímco na závod se mi většinou vůbec nechce, ty pocity po něm to více než vynahradí a vždy odjíždím maximálně spokojený.
Minimalistický recept na další skvělou omáčku. Tentokrát už to jednodušeji opravdu nejde - pouhé tři suroviny stačí rozmíchat ve vodě. Tahini (sezamová pasta), světlá miso pasta a umeocet (který lze nahradit šťávou z citrónu). Každá surovina má svoji jedinečnou chuť a jejich kombinace se od ostatních "sýrových" omáček podstatně liší. Světlé miso je nasládlé, umeocet slano-kyselý a sezam má výraznou, lehce nahořklou chuť. Celkově omáčka připomíná Asii, ale hodí se opravdu ke všemu - hlavně k těstovinám, ale samozřejmě i k rýži, nebo kuskusu. Nutričně je na tom také velmi dobře - miso je skvělým zdrojem bílkovin, vitamínů a minerálů a sezam pak obsahuje spoustu vápníku.
Zbytky po přípravě chalvy
Bohužel původní recept už se mi nepodařilo dohledat. Každopádně před prvním vyzkoušením jsem byl trochu skeptický. Do té doby jsem totiž neznal světlé miso a chuť klasického jsem si v omáčce vůbec představit neuměl. Světlé miso jsem si ale zamiloval hned po prvním ochutnání a brzy jsem zjistil, že do této omáčky se opravdu skvěle hodí. Navíc se jednoduše rozpouští, takže recept není vůbec pracný. Omáčku lze díky tomu jednoduše připravit bez mixéru. Vždy když ale připravuji tahini nebo chalvu, ze zbytků v mixéru si omáčku rád vytvořím - usnadní to pak i následné mytí :)
Jediným důležitým bodem receptu tak je fakt, že miso se nesmí vařit! Jedině tak si zachová své nutriční hodnoty. Nic jiného na omáčce zkazit nelze.
Suroviny
Veškeré 3 suroviny
Následující množství surovin je jen příklad, vůbec není potřeba nic vážit a bohatě stačí odhadnout to od oka. Sám jsem množství také nikdy neměřil, takže jen odhaduji. Vyplatí se různě experimentovat, jak komu co vyhovuje. Následující množství vychází zhruba na dvě porce.
Dvě lžíce tahini (rozmixovaná sezamová semínka, často s nějakým olejem)
Dvě lžíce bílé miso pasty
Lžička umeocta, nebo citrónové šťávy (podle chuti přidat sůl)
Postup
Všechny suroviny dejte do misky a zalijte asi 200 ml vroucí (nebo jen horké) vody. Pořádně promíchejte a máte hotovo. Pokud vám nevyhovuje konzistence, můžete přidat vodu, nebo naopak tahini a miso pastu.
Přidání surovin rovnou k jídlu
(zlepšovák číslo 2)
Zlepšovák číslo 1: omáčku můžete připravit i v mixéru - vhodné hlavně pokud vám v něm předem zbude rozmixovaný sezam. Pokud máte v mixéru zbytky sezamu smíchaného například s kokosem, či nějakými oříšky, vůbec to nevadí. Chuť omáčky to určitě nijak nezkazí. Teoreticky by ani nemusely vadit zbytky oslazené chalvy (nějakým sirupem, či sušeným ovocem).
Zlepšovák číslo 2: pokud si na pánvi připravujete ve vodě zeleninu, suroviny na omáčku můžete přidat rovnou (bez další vody). Vznikne tak řídká omáčka vhodná například ke špagetám. Suroviny ale přidávejte až když je zelenina uvařená a plamen stáhněte na minimum, nebo nejlépe úplně vypněte.
Recept na extra rychlé nudle se zeleninou a kvalitními bílkovinami v podobě miso pasty a arašídů. Jídlo se skvěle hodí po každém tréninku, kdy je potřeba co nejrychleji doplnit energii a dostat do sebe hodně bílkovin. Klasická 850 kcal porce obsahuje téměř 40 gramů bílkovin. Veškeré použité suroviny jsou relativně trvanlivé, takže není problém je mít kdykoliv k dispozici. Ze zdravotního hlediska se jedná také o vyvážené jídlo - hlavně kvůli tomu, že se nic nesmaží. A to nejlepší - příprava celého jídla netrvá déle, než 10 minut. To se dá vydržet i po nejnáročnějších výkonech :) Níže uvedu také bez-oříškovou variantu, ve které jsou arašídy nahrazeny sezamem.
Hlavní suroviny
Určitě to znáte. Přijdete z tréninku a máte hlad, že byste nejradši co nejrychleji vyjedli celou lednici, nebo ještě lépe, spráskali kilový kýbl arašídového másla (dobře, to se možná týká jenom mě). Prostě tělo potřebuje rychle doplnit energii a dostat do sebe nějaké ty bílkoviny. Tento recept na variaci hromady je extrémně rychlý, takže jídlo je připravené za několik minut (záleží hlavně na tom, jak rychle dokážete krájet zeleninu a jaké nudle použijete). Jedná se proto o jedno z mých nejoblíbenějších po-tréninkových jídel a pravidelně se k němu v různých variacích vracím.
Suroviny
Následující suroviny vychází na jednu 850 kcal porci:
50 gramů nudlí (mohou být klasické, grahamové, rýžové, nebo fazolové - proteinové)
Asi 25 gramů jemných ovesných vloček
Stonek lahůdkové cibule
Mrkev
Mražený hrášek (podle chuti)
Lžíce bílé miso pasty (asi 35 gramů)
Lžíce lahůdkového droždí
Dvě lžíce arašídového másla (40 gramů)
Máta (čerstvá nebo sušená)
Zázvor (sypaný, asi půl lžičky, nebo adekvátní množství nastrouhaného čerstvého)
Tato základní varianta nejvíce připomíná různá asijská jídla. Prakticky všechny suroviny lze ale libovolně obměňovat a nahrazovat podle preferencí a aktuálního stavu zásob.
Postup
Pokud používáte nudle, co se musí vařit déle, dejte je nejprve vařit. Rýžové nudle, které stačí vařit minutu připravte až ke konci receptu.
Možné varianty nudlí / špaget
Lahůdkovou cibuli nakrájejte na malé kousky a dejte hned na kvalitní pánvičku "smažit" na sucho. Mezitím začněte krájet na malé kousky mrkev a cibuli občas promíchejte - vyjde to akorát, že mezitím lehce zhnědne (více není potřeba). Pak na pánev přidejte nakrájenou mrkev, hrášek a zalijte asi 250 ml vody a nechte vařit. Přidejte mátu a lahůdkové droždí a pokud používáte rýžové nudle, podle návodu je zvlášť připravte.
Jakmile zelenina prošla varem (hlavně mražený hrášek), stáhněte plamen na minimum a přidejte miso pastu, arašídové máslo a rozmíchejte je, dokud se úplně nerozpustí. V tuto chvíli by se už směs neměla vařit, ale jen lehce ohřívat (miso totiž v opačném případě přijde o své vitamíny). Přidejte propláchnuté nudle a rozmíchejte je do směsi. Pokud je omáčka stále moc řídká, přisypte podle potřeby jemné ovesné vločky tak, aby se zbytek vody vsákl a jídlo mělo dostatečně "suchou a lepivou" konzistenci. Na konec přidejte arašídy a nakrájenou papriku.
Vše pak můžete dochutit sójovou omáčkou a umeoctem. Případně lze také přidat lžíci lněného oleje. Ten sice zvýší kalorickou hodnotu asi o 100 kalorií, ale zlepší poměr omega-3 : omega-6 na skvělých 1:2,5 a také vylepší chuť (pokud ho máte rádi). Jen pozor na to, že lněný olej rozhodně nesmí projít varem!
Zhnědnutí cibule - takhle stačí
Omáčka před přidáním nudlí
Hotovo - zahuštěno vločkami
Nutriční hodnoty
Detailní nutriční hodnoty
Porce připravená z uvedeného množství surovin (celozrnné nudle), včetně 10 gramů lněného oleje pak vychází na zhruba 900 kalorií a má následující nutriční složení:
Poměr S:T:B 42:43:15%.
Sacharidy: 97g
Tuky: 45g
Bílkoviny: 37g
Vláknina: 19g (>50%)
Omega-3 : omega-6: 5,4:12,2g
Železo: 8,1mg (>100%)
Bohužel nevýhodou je velké množství sodíku - 2000mg (doporučovaná denní dávka je maximálně 1500 - 2300). Všechen však pochází z miso a sójové omáčky. Podle [1] ale sodík v miso díky fermentaci není pro tělo škodlivý jako ten obsažený v obyčejné soli - chlapík v [1] ho mohl jíst i při dietě s omezeným příjmem soli. Ale co je na tom pravdy nevím. Každopádně vynecháním sójové omáčky dojde ke snížení množství sodíku na přijatelných 1100mg.
S bílkovinami to asi nemá cenu více přehánět, takže použití proteinových nudlí (fazolové) je asi zbytečné. Podle různých zdrojů dokáže tělo během jednoho jídla optimálně využít okolo 30 - 40 gramů bílkovin [2,3]. Nějaké výrazně větší množství pak zbytečně zatěžuje ledviny a zřejmě bude z těla nevyužito vyloučeno.
Sezamová varianta (bez oříšků)
Detailní nutriční hodnoty
sezamové varianty
V případě alergie na arašídy, nebo jiných důvodech (chuť, princip, plísně, zakyselování), je lze nahradit sezamem. Lehce nižší obsah bílkovin je pak více než vyvážen vysokým obsahem vápníku. Místo arašídového másla použijte tahini (sezamová pasta) - nejlépe domácí, ze 100% nepraženého sezamu. Místo arašídů pak můžete jídlo na závěr posypat trochou sezamu. Co se týče koření, mátu v této variantě většinou vynechávám, a naopak umeocet přidávám vždy.
Nutriční hodnoty této varianty pak vypadají zhruba následovně:
VyKing - závod o krále Vysočiny, který nedá nic zadarmo. Letos se Honza pokusil udělat závod jednodušší a o pár týdnů proto posunul termín konání. Místo chladného listopadu nás mělo čekat sluníčko a příjemné teploty. VyKing ale opět dokázal, že má vlastní hlavu. Původně jsem kvůli kolenu běžet nechtěl a říkal jsem si, že už to letos stačilo. Od poslední K9 jsem si ale dal od běhání další pauzu a vypadalo to, že koleno drží. Tak proč nezkusit opět krátkou variantu - půlmaraton? Na nějakých dvaceti kilometrech by mě snad nic překvapit nemělo ne? 
