Slovensko - Západní Tatry 2019

Rok se s rokem sešel a opět nastal čas pro můj týdenní wellness pobyt na horách. Žádné běhání, žádné cvičení, žádné plavání, jen procházky, večerní masáže a hluboký spánek. Idylka. Letos se mně podařilo zajistit ubytování v mém oblíbeném křesťanském doupěti - na chatě Račkova v Západních Tatrách. Včetně skvělé veganské polopenze a tím pádem bez starostí s vlastním vařením. A dokonale vyšlo i počasí - poprvé v životě nám za celý týden ani nekáplo, takže jsme mohli napravit všechny výletové restíky z minulých let. Včetně výstupu na nejvyšší vrchol Západních Tater - Bystrá.

1. Malý Rozsutec

Velký Rozsutec při stoupání na Malý

Poměrně tradičně jsme se cestou zastavili ve vesnici Terchová na jedno malý. Tedy Malý Rozsutec (1344 m.n.m.). Vzali jsme to 2x přes Dolné diery, abychom mohli projít i Nové diery. Cesta Dolními dierami je upravená o nové dřevěné chodníky, ale přišla mi trochu fádnější. Pobavila mě až slovenská skupinka děcek kousek pod sedlem Medzirosutce. Ptali se nás, jestli jdou dobře do obce Zázrivá. Nepotěšili jsme je - šli přesně obráceně. Ukázal jsem jim kouzlo aplikace mapy.cz a dokázal, že ne všichni Češi musí na horách na Slovensku dělat ostudu. Stejně mi ale moc nevěřili a dál pokračovali špatným směrem dolů. Asi o půl hodiny později, při stoupání na Malý Rozsutec, jsem je konečně zahlédl na hřebenu, jak se vracejí, tentokrát už do správného směru.

Jinak lezení na Malý Rozsutec bylo bezproblémové a ve směru dolů po zelené k rozcestí Biely Potok byly dokonce přidány nové jisticí prvky, takže ani suťovitý úsek nebyl tak zákeřný. Jen klesání z Rozsutce je opravdu prudké a únavné. Poučení pro příště - tuto vycházku nepodceňovat a kdo rád používá hůlky, určitě si je vzít sebou. Není dobré oddělat si kolena ještě dříve, než člověk dorazí na ubytování.    

Dolné diery

Horné diery

Malý Rozsutec

2. Bystrá 

Bystrá plesa

Bystrá je se svou výškou 2248 m.n.m. nejvyšším vrcholem Západních Tater a zároveň vrcholem, na který se mi ještě nepodařilo vylézt. Minule nám totiž nevyšlo počasí. Nic jsme proto nenechali náhodě a vydali se ji pokořit hned první den.

Nahoru jsme to vzali Bystrou dolinou, na kterou jsme došli po červené magistrále. Na té nás vypekla pouze jedna špatně značená odbočka a my si asi kilometr zašli po silnici určené pro těžbu dřeva. Další poučení - magistrála vede podél svahu a pokud člověk začne stoupat do kopce, jde pravděpodobně špatně.

Na vrcholu Bystrá

Bystrá dolina je pak příjemná cesta lesem a dále kosodřevinou podél potoka Bystrá. Místy se nějaký ten pramínek valil i po cestě, ale nic hrozného. V závěru doliny se pak nachází Bystré plesa (jak také jinak), od kterých cesta začíná prudčeji stoupat až téměř k vrcholu. Zhruba dvousetmetrové převýšení ale už není nic hrozného a z vrcholu je za odměnu skvělý výhled jak na celé Západní, tak Vysoké Tatry. Jen množství much, mušek a jiných létajících potvor byl kvůli úplnému bezvětří opravdu extrémní. I když jsem si při obědě po každém soustu zavíral moji krabičku, myslím, že mé veganství jsem tímto obědem porušil a nějaké ty živočišné bílkoviny jsem do sebe dostal.

Dolů jsme to pak vzali přes zadek nějakého Gábora - rovnou po modré. Opravdu nevím, čím si tento bezproblémový úsek vysloužil takové pojmenování. Na nedalekém rozcestí Pod Klinom jsme se pak napojili na Račkovu dolinu. To byla také bezproblémová procházka s dokonce třemi možnostmi nouzových přístřešků, nacházejících se na místech bývalých salaší. Ty jsou doplněny informačními tabulemi. Jen přespávat je zde přísně zakázáno.     

Místní orchidej

Bystrá plesa a dolina z vrcholu

Výhled na Vysoké Tatry

3. Ostrý Roháč, Plačlivé 

Lezení na Roháči

Co by to bylo za návštěvu Západních Tater, pokud bychom se nepodívali na hlavní hřeben, kvůli kterému se této části říká Roháče? Úsek mezi vrcholy Ostrý Roháč (2088 m.n.m.) a Plačlivé (2125 m.n.m.) se pak kvůli poctivému lezení rozhodně počítá. Bohužel z našeho ubytování to bylo na hřeben trochu dál, a jedinou rozumnou možností proto bylo vyrazit tam i zpět nejkratší možnou cestou - Jamnickou dolinou. Dolina byla ale pěkná a byť spodní část už rozhodně moc zalesněná není, vrchní část to vynahradila. Zhruba uprostřed lesní části, ve výšce asi 1200 m.n.m., se také nachází koliba pro přespání. 

Od rozcestí Pod Hrubým vrchem se pak kolem Jamnických ples stoupá už opravdu jen velice pozvolna a jedná se tak o jednu z nejmírnějších dolin. Na tomto místě jsme také zahlédli sviště, který nás považoval za kámoše. Vůbec totiž nepískal (čímž by signalizoval nebezpečí). Vyfotit se ale nenechal.  

Na Roháči jsme si pak užili hlavní lezení a byli rádi, že jsme vyrazili před sezónou, a na trase tak nebylo moc lidí. Na Plačlivém už nás nic nepřekvapilo a my už si jen užívaly výhledy zejména na hlavní hřeben Roháčů. Po zelené jsme se pak ze Žiárského sedla vrátili zpět do Jamnické doliny. Tentokrát trochu prudší cestou, ale chůze přes ledové pole stála za to. Zatímco v Čechách padaly teplotní rekordy (37°), já si stavěl sněhuláka. Jen na mrkev jsem zapomněl a raději si ji dal ke svačině. I tak ale můj výtvor po posouzení kanadskou expertkou získal slušných 3,5 bodů z 5! Na českého amatéra, který nesnáší zimu, to je hodně solidní výsledek.

Jamnická plesa

Hlavní hřeben Roháčů z Plačlivé

Sněhulák s hodnocením 3,5/5

4. Jakubina

Začátek úseku Otrhance

Jakubina je druhý nejvyšší vrchol Západních Tater (2194 m.n.m.), ale její největší předností je velice atraktivní přístupová cesta přes tzv. Otrhance. Jedná se o rozmanité skalky a skaliska tvořící zábavnou cestu. Jediným problémem je začátek této cesty z rozcestí Nižná lúka. Brutální stoupání přímo proti svahu by nevadilo, ale cesta je bohužel už několik let poničená kalamitou. Letos byla situace o něco lepší a první asi kilometr byl poměrně slušně upravený. I tak je ale vidět, že nová cesta je improvizovaně vyšlapaná přímo nahoru do svahu a neumím si představit, jak by se to šlo za mokra. A už vůbec ne v opačném směru dolů. Tuto trasu rozhodně považuji za jednosměrnou! 

V Račkově dolině

Po prvním asi kilometru (a hodně nastoupaných metrech) bylo lepší občas z oficiální trasy sejít a prostě jít, kudy to šlo. Tedy kde bylo nejméně popadaných stromů a zarostlého porostu. Člověk se ztratit nemůže, jde se prostě pořád nahoru. Ve výšce asi 1600 metrů jsme měli vyhráno. Otrhance za všechny ty útrapy rozhodně stály. Při jejich procházení nám ani nepřišlo, že cesta na Jakubina vede přes tři menší vrcholy, mezi kterými se střídavě klesá a stoupá.

Na vrcholu byl klasicky brutální vítr, což mělo jednu výhodu - žádný hmyz. Slibovaná bouřka nás minula a na východním svahu dokonce panovalo téměř bezvětří, takže i oběd jsme si mohli užít. Zpět jsme to pak vzali přes Hrubý vrch a skvěle udržovanou cestu až do Račkova sedla. Tento úsek mají asi na starosti Poláci, nebo nevím. Po žluté jsme pak sešli celou Račkovou dolinou. 

Otrhance

Vrcholy Hrubý vrch a Jakubina

Jakubina z vrcholu Končistá

5. Baranec 

Cesta až na vrchol

Baranec je třetí nejvyšší vrchol Západních Tater (2184 m.n.m.) a jeho zdoláním se nám tak podařil pěkný hattrick. Vyrazili jsme nejkratší možnou cestou nahoru - po zelené značce z rozcestí Nad Orešnicou. Rychle jsme tak vystoupali na hřeben a kousek za nezřetelným vrcholem Klinovaté se začaly objevovat první výhledy na protější Otrhance a Jakubina. S ustupující klečí se pak konečně objevily i další vrcholy včetně našeho už nedalekého cíle. 

Při prolézání jednoho z posledního úseků kleče jsem málem přivodil infarkt blížícímu se běžci. Já slyšel funění už z dálky, takže jsem byl připraven, že se něco blíží. On o mně ale nevěděl a když mě v poslední chvíli spatřil, lekl se, že jsem medvěd. To asi pochvala vzhledu nebude. Každopádně jsme prý byli první lidi, které ten den na trase potkal. 

Z vrcholu bylo bohužel vidět pouze směrem na jih - na Nízké Tatry a oblast okolo Liptovského Mikuláše. Hlavní hřeben Roháčů zůstal beznadějně zahalen v mracích.  

Jak doopravdy vypadá
aranžování na focení

Dolů jsme vyrazili po žluté, ze které je neustálý výhled zpět na vrchol. Pod Holým vrchem jsme pak prozřetelně zvolili kratší cestu po modré. Slibovaná hodina dolů to rozhodně nebyla a my na cestě strávili minimálně o půlhodiny déle. Mohlo za to zejména prudké klesání v závěru trasy. Nikam jsme ale nespěchali a zhruba za polovinou si ještě dali svačinku na hezky upravených lavičkách. Dole nás čekala už jen bezproblémová trasa po červené magistrále. Nějaké to klesání a stoupání na ní sice bylo, ale nic, co by stálo za řeč. Jen pohled na opuštěné hotely Mier a Akademik téměř v cíli byl opravdu smutný. Akademik by se ale prý od července měl znovu otevírat. Totální pusto má ale oproti přelidněným Vysokým Tatrám velikou výhodu a já si rozhodně nemůžu stěžovat. 

První výhledy a naše ubytování

Hlavní hřeben a Ostrý Roháč

Cestou dolů

6. Sivý vrch 

Výhled z vrcholu Babky

Výšlap na Sivý vrch (1805 m.n.m) je skvělý a relativně méně náročný výlet. Stejně jako předminulý rok jsme vyrazili z rozcestí Bobrovecká Vápenica, kde nebývá problém zaparkovat. Minule jsem si stěžoval, že stoupání na Babky bylo to nejprudší, které jsme při našem pobytu zažili. Letos jsem byl tedy připraven na nejhorší, ale kupodivu mi to nepřišlo. Horší, než úvodní úsek stoupání na Otrhance to nebylo určitě. Cestu jsme navíc měli zmáklou a dvě lesní zkratky po modré značce z cyklotrasy už jsme neminuli, takže na vrcholu jsme byli opravdu rychle. 

Z Babek byl opět nezapomenutelný výhled. Jak na hlavní hřeben Roháčů (tentokrát z druhé strany), tak na Liptovskou Maru a celou jižní stranu. Cesta dále pokračovala přes horské louky, kde se tentokrát dokonce pásly ovce, které hlídal bača se psy. Ani kopec Ostrá nás nezaskočil - minule jsme trochu trpěli při prodírání se klečí. Tentokrát jsme vrchol zkušeně obešli traversem, který byl slušně udržovaný. Po diskuzi s místními jsme se dozvěděli, že to takto dělá prakticky každý, kdo tohle místo zná. Prodírat se na vrchol nemá smysl, stejně z něj není nic vidět. 

Skalní město pod vrcholem

Na Sivém vrchu nás pak přivítal poctivý dav lidí a jeden dron. Jednak byla sobota a jednak je tohle místo prostě oblíbené. Nebylo to ale nijak hrozné a na oběd jsme si stále měli kam sednout. Určitě to ale byl nejkoncentrovanější dav, co jsme za celý náš pobyt potkali. 

Vracet jsme se plánovali pro nás novou trasou - přes dlouhou Bobroveckou dolinou. Na projití skalního města jsme proto moc času neměli, tak jsem si proběhl alespoň vrchní část (spíše opatrně prolezl - skály jsou kvůli počtu turistů značně uklouzané) a rychle znovu přes vrchol dolů, tentokrát na druhou stranu. Do sedla Pálenica jsme to pálili, co nám nohy stačily, ale ani tak jsme to nestihli za uváděných 30 minut - spíše za 45.  

Bobrovecká dolina

Ze sedla už jsme konečně odbočili do Bobrovecké doliny. A na rozdíl od všech ostatních, z této mám smíšené dojmy. Dolina je příjemně mírná a být lépe udržovaná, rozhodně by se stala mou nejoblíbenější. Úvodní část po louce byla skvělá. Následující začínající les s velkým množstvím popadaných stromů by mně také nevadil. Ale prales, co začal potom už byl opravdu únavný. Cesta byla schovaná pod obrovskými lopuchy a vysokou trávou, takže člověk vůbec neviděl, do čeho šlape. A občas to bohužel byly kluzké kameny, takže bez pádu se to neobešlo. Za mokra by se pak jednalo o čiré bláznovství. Pokud člověk tento úsek opravdu touží projít, určitě je potřeba počítat s delším časem, než oficiálně uváděným (minimálně o 15 minut).

Navazující Jalovecká dolina už pak byla procházková bezproblémová trasa s mírným klesáním. Ta je zřejmě oblíbená i pro turisty nepolíbené, ubytované někde v blízkém okolí (například v hotelu Mnich). Trasa nabízí asi 3 možnosti posezení na lavičkách a na rozcestí s Bobroveckou dolinou se pak nachází i přístřešek. Jen pozor na to, že dolina Parichvost a chodník na Salatín jsou stále kvůli kalamitě nepřístupné (prý kvůli zničeným lávkám přes potoky).    

Roháče z vrcholu Babky

Cesta na Sivý vrch

Skalní město Radové skály

7. Jeskyně cestou zpět

Javoříčské jeskyně

Uteklo to rychleji, než bychom si přáli a čekala nás dlouhá cesta domů. Na další túru nebyl čas, a tak jsme se rozhodli aklimatizovat na českých 35°C ve dvou jeskyních - Zbrašovských aragonitových a Javoříčských. 

Zbrašovské jeskyně se nachází v lázeňském areálu města Teplice nad Bečvou a jsou nejteplejšími jeskyněmi v ČR. S průměrnou teplotou okolo 14°C tak byly jen o něco chladnější než průměrná klimatizace v autě. Jeskyně však nenabízí žádnou extra výzdobu - kvůli silně agresivní kyselce, která jeskyně zformovala. Ale za to ojedinělý pokus se svíčkou na malé lanovce a oxidem uhličitým byl opravdu názorný.  

Javoříčské jeskyně pak patří mezi jedny z největších v ČR a klasická teplota v podobě asi 8°C už byla trochu výzva a já byl rád za zimní čepici. Jeskyně mají skvělou výzdobu, která se nachází hlavně v několika opravdu impozantních obřích sálech.  

Javoříčské jeskyně

Javoříčské jeskyně

Javoříčské jeskyně

Ubytování, vegan

Snídaňové pomazánky

Jak už jsem prozradil v úvodu, ubytovaní jsme byli opět na chatě Račkova v těsné blízkosti ústí Úzké doliny. Tato chata má mnoho názvů - chata Račkova, domov J. A. Komenského a nově také mezinárodní - Comenius centre. Já nejraději zůstávám u soukromé přezdívky "křesťanské doupě". Myšleno v dobrém. Ani minule mi vůbec nevadila tehdejší zastaralost pokojů - vše vynahradila skvělá lokace, vstřícný personál a hlavně vynikající veganské jídlo. Od minule se toho však hodně změnilo. Chata prochází kompletní rekonstrukcí a spartánské pokoje jsou ty tam. Místo nich jsou k dispozici kompletně předělané pokoje s vlastním moderním příslušenstvím, vše na úrovni klasických hotelů. Potěší pak drobnosti jako jsou dotykové lampičky, nebo možnost využívat sdílenou ledničku, rychlovarnou konvici a mikrovlnou troubu - vše v prostorách jídelny. 

Čočková polévka

Hlavní předností chaty je ale jídlo - je možné si domluvit prakticky libovolný typ stravování, včetně veganského nebo bezlepkového. Pro mě tedy jasná volba, jak si na dovolené nemuset sám vařit. A co mě čekalo letos? K snídani opět skvělé domácí pomazánky, ale stejně jsem neodolal a dojídal se kašemi - zvlášť, když jsem si mohl vybrat ze tří druhů rostlinných mlék (mandlového, kokosového a rýžového). Podotýkám, že se nejednalo o žádné práškové "dobroty", ale o mléka firmy Alpro. K večeři mě pak čekalo vše možné, od tofu špízů a plněných paprik až po pečené lilky, které by mohl závidět i takový Pierre. K tomu samozřejmě vždy zeleninová polévka. A že jsme se první večer maličko nepochopili a já skončil u špaget s kečupem bylo hned odpuštěno. Paní kuchařka totiž v absenci paní vedoucí ne úplně pochopila, co je to veganské stravování (a že do něj nepatří sýr, šunka, ale ani trošička mléčka v polévce). Za ochotu, s jakou se snažila mně něco k jídlu nabídnout, jsem ale ani trochu nebrblal a kupodivu mně i ty obyčejné špagety s kečupem moc chutnaly (nebo to bylo tím výletem předtím?).

Moje nová verze výlet obědu

Na výletové obědy jsem pak vynalezl novinku v podobě ovesných vloček naslano. Jak se taková dobrota připravuje? Úplně jednoduše:

1. Do krabičky nasypte ovesné vločky a vybrané koření (já použil zeleninový bujón a koření na gyros).
2. Podle chuti přidejte oříšky nebo semínka (mně nejvíce chutnaly chia, slunečnicová a dýňová). 
3. Zalijte vroucí vodou, pořádně rozmíchejte a je to. 

Původně jsem myslel, že k takto připravenému obědu si dám ještě patifu, ale vločky nakonec chutnaly dobře i bez něj. Takže jsem jen přikusoval čerstvou zeleninu. Výhoda oproti předpřipraveným tyčinkám, co jsem měl minule je neomezená trvanlivost (vždy ráno se připravuje čerstvé) a možnost kombinace podle aktuální chuti. Vločky by určitě stačilo zalít i studenou vodou, ale mnou použitý bujón by se asi tak dobře nerozpustil.   

Tofu špíz

Pečený lilek a brambory

Plněné papriky s houbami

Video

A aby to bylo pořádně veganské, tak na závěr přikládám pár fotografií místní flóry (bez názvů - do kupy bych dal jen jedinou - "má mě ráda, nemá mě ráda", i když to asi oficiální název také nebude). Tak schválně, která je nejhezčí? Hlasovat můžete v komentářích pod článkem ;)

1

2

3

4

5

6

7

8

9

Opatija 2019

Po dvou letech jsem se vrátil do Chorvatské Opatija. Že sever Chorvatska opravdu v květnu na koupání není, už mi většina lidí věří, ale že mě čeká deštivý týden s teplotami nižšími, než v ČR už mi nevěřil skoro nikdo. Bohužel předpověď se vyplnila, a kromě posledních dvou dnů pršelo téměř bez přestávky. Vím, že z fotek to sice nevypadá, ale téměř všechny pocházejí z posledního dne. Naštěstí z Anglie jsem stále poměrně dobře vytrénovaný, takže i tak jsem si Chorvatsko užil. Jak se tedy Opatija za ty dva roky změnila a co je nového? 

Doprava

Nejprve vlakem do Prahy

Místo soukromého "tryskáče" jsem to letos zkusil autobusem. Před dvěma lety jsem tu možnost neměl, takže jsem se na změnu celkem těšil. Nemusel jsem řešit žádné přesuny na a z letišť, check-in, omezení zavazadel apod. Místo toho mě čekal "pouze" 12 hodin dlouhý noční přesun - od 9 do 9. To nemůže být nijak hrozné ne? Prostě se prospím a budu tam. 

Realita byla ale trochu jiná. Sedadla v autobusech firmy Flixbus nejsou zdaleka tak pohodlná jako na co jsem si zvykl v Emirates, takže jsem toho moc nenaspal. Každé zastavení jsem pak extrémně vítal a využil ho k protažení. Bohužel zastávek moc nebylo - autobus měl totiž WC, takže zřejmě nebyl důvod proč zastavovat jinde, než na plánovaných zastávkách (Vídeň, Maribor, Záhřeb) - s jednou výjimkou na benzince. 

Opatija

Helios a Selena

Opatija je turistické město s dlouhodobou historií - už za doby Habsburků se jednalo o proslavené odpočinkové místo. Celková atmosféra mi pak připomíná třeba naše Mariánské Lázně. Letos to však kvůli počasí byla mizérie, a kromě posledního dne jsem si neužil žádné procházení po plážové promenádě.

Nejhorší byla neustálá vlhkost, takže věci jsem měl nechutně navlhlé a co jednou zmoklo, to jsem už do odjezdu pořádně neusušil. Když jsem proto v rámci konference vyrážel na prohlídku datového centra bez bundy, lidé nemohli pochopit, že jsem si den předtím vyrazil na výlet a bundu mám beznadějně promočenou. Výlet v tomhle počasí? Všechno jde, když se chce. 

Poslední den ale stál za to, a protože autobus odjížděl opět až ve 21 hodin, měl jsem dost času na to pořádně si projít celé město. Poprvé jsem tak zavítal do kostela svatého Jakuba, který stojí na místě bývalého opatství [1], do kostela Zvěstování Panny Marie [2] a Amerického parku [3]. 

Květnová příroda

Opatství

V Americkém parku

Turistika

Vojak

Zatím ještě nějaký výhled - Medveja

Letos jsem měl volný pouze jeden den. Bohužel předpověď počasí byla jednoduchá - celý den déšť a k tomu varování před odpoledními bouřkami. Nedalo se nic dělat, buď tohle, nebo nic. Pojal jsem to tedy jako pekelný trénink a vyrazil na můj oblíbený Vojak - nejvyšší vrchol pohoří Učka s výškou téměř 1400 m.n.m.

Ranním autobusem jsem se nechal dovést do Medveja, odkud jsem skalnatým údolím s hezky umístěným kempem vyrazil nahoru. Zatím ještě za relativně mírného deště. Cestou se ukázalo pár výhledů na moře, ale brzy přišly husté mraky a silný déšť a bylo po parádě. Za vesnicí Lovranska Draga jsem si odbočil k pořádnému vodopádu Šetnica, kde jsem se dostal do známého bodu "více mokrý už být nemůžu". Nebo jsem si to alespoň myslel. Boty už jsem tedy nemusel šetřit a batoh jsem měl pod pláštěnkou, takže o co jde.

Vodopád Šetnica

Cesta dál nebyla značená, ale navigace byla jednoduchá - prostě jít nahoru proti valící se vodě. Ale vážně - telefon jsem používat nemohl (jednak kvůli dešti, ale také jsem měl tak zmrzlé prsty, že bych nic stejně nevyťukal), takže mě zachránila trasa, co jsem si večer nahrál do hodinek (co kdyby náhodou). Bez této navigace bych se musel vrátit. Na druhou stranu to byla "dvousečná zbraň" - měl jsem tam pouze plánovanou trasu a jakýkoliv pokus o zkrácení by tak znamenal jít bez navigace. I když chvílemi jsem uvažoval o návratu, pokračovat mi stále přišlo jako nejlepší řešení. Už jen proto, že těsně za vrcholem Vojak je sedlo se silnicí, restaurací, a tedy případnou možností "záchrany".

Cestu jsem si moc neužíval, ale o to více se těšil zpátky na pokoj, na teplou sprchu, jídlo a peřiny. Opravdu nadávat jsem si začal při závěrečném stoupání, kdy mě zřejmě dostihla jedna z těch zmiňovaných bouří - silný déšť i vítr, nízká teplota (podle meteostanice 5 stupňů). Říkal jsem si jaký jsem idiot a nemohl se vyhnout srovnání s riskujícími Čechy v Tatrách. Alespoň, že cestu ze sedla jsem bezpečně poznal a vzpomněl si na chlapíka z minule - tentokrát jsem to hnal tak, že by mi určitě nestačil ani minutu :)

Přístřešek ve výšce 1000 m.n.m.

Na vrcholu byla samozřejmě viditelnost pár metrů (viděl jsem svoje boty), takže rychle dolů. Začal mě hřát pocit, že už stačí sejít nějakých 10 kilometrů a jsem doma. Ale zase tolik nehřál, takže jsem se stejně snažil "běžet" co nejrychleji, ale pokud možno bez natáhnutí. Což se zázrakem podařilo. A to i přes to, že cestu jsem si nenaplánoval úplně skvěle a musel jsem prudkým svahem sejít do údolí říčky Banjina, a pak zase nahoru. Problém ale byl, že oproti minule, kdy říčka nestála za řeč, teď byla brutálně rozvodněná a překročit opravdu nešla.

Nezbylo mě tak nic jiného, než odhodit veškerý můj strach a přelézt po jednom ze spadlých kmenů - normálně bych nic takového rozhodně nedělal, ale čekalo mě buď toto, nebo složitý návrat a nějak najít cestu okolo. Podařilo se a já mohl pokračovat až do Opatija. Posledních asi 5 kilometrů už bylo za odměnu. Téměř přestalo pršet, teplota šla také nahoru a objevující se výhledy na pobřeží a Rijeka mně vrátily všechen optimismus. A slabý deštík už mně připadal jako nádherné počasí. Jen boty už to nerozchodily - další, o které jsem přišel.

Relive 'Ucka in a storm'

Veprinac

Příroda v okolí

Další ráno jsem si ještě stihl rychle vyběhnout do blízké vesničky Veprinac, kde se nachází poutní kostelík. Kupodivu Veprinac je mnohem starší, než Opatija - lidé v minulosti dali přednost obraně v podobě kopce oproti pohodlí života na pobřeží. Vzal jsem to opět jen jako rychlou procházku - věci jsem měl stále ještě mokré, takže déšť jsem nemusel řešit. Telefon jsem si ani nebral - podle očekávání nebylo z 500 metrů vysoko položeného kostela vidět ani ň. Připadal jsem si za to ale jako na Olympu - totálně zahalen v mracích. Přiložené fotky jsou proto opět pouze z posledního dne. 

Ičiči a vrchol Vojak za krásného dne

Turistické značení

Opatija a vrchol Veprinac

Běh 

Výhledy z promenády

Samozřejmě příležitost zase si zaběhat někde jinde mně žádný déšť nepřekazí, takže jsem vyrážel skoro každý den. Na pevném podlaží promenády bylo stejně celkem jedno, jak moc prší. Stačilo jednou proběhnout kaluží a už mi bylo fuk kudy běžím. Nikam moc daleko jsem sice neběžel, ale i tak jsem se podíval do přilehlých vesniček - Ika, Ičiči a Volosko. Oproti minulé návštěvě jsem se ale letos tolik nebál výškových metrů a občas jsem si tak vyběhl nějakou tou uličkou vedoucí od moře. 

Vegan

Po hrozných zkušenostech s Grandhotelem Adriatic jsem se letos rozhodl ubytovat v apartmánu. A byl jsem naprosto spokojen. Nejen, že to vyšlo téměř 3x levněji, ale navíc jsem si mohl sám vařit, takže žádné ošizené snídaně, ani přežívání na pizze. Tedy na tu jsem si první a poslední den stejně zašel - když nebyla jiná možnost (na improvizované veganské variantě jsme se vždy bez problémů domluvili - hlavně opravdu "zelená" pizza v podniku O’Hara mi chutnala). Jinak jsem se ale držel mé tradiční cestovní klasiky - tortilly, kuskus, těstoviny, patifu a k tomu jsem si na místě nakoupil nějaké lokální zásoby - zeleninu, fazole, kukuřici a abych to měl trochu místní, tak i olivy. K snídaním jsem si pak dělal klasické vločky s oříšky a čokoládou (100% čokoládová hmota). A dojídal se burákovým máslem. Grandhotel se může jít zahrabat a Česká pověst paštikářů je zachráněna (pokud se tedy patifu počítá). A výsledek? Po návratu mě vlastní váha nepoznala - přivezl jsem si 2kg navíc. To by se mi v hotelu opravdu nepodařilo. 

Jedna oliva podle místního zvyku

Pod tím vším zeleným je pizza

Příprava snídaně

Video