Čína 2015

Nedávno jsem narazil na video ukazující současnou podobu Pekingu. Prázdné ulice, žádný provoz, zavřené obchody, jen všudypřítomní policisté a zátarasy. Naprostý opak toho, co si z mé návštěvy v roce 2015 pamatuji. Rozhodl jsem se, trochu si na staré časy zavzpomínat a připomenout si mou návštěvu Číny, která byla zároveň mojí první zkušeností s Asií. Jen to bude bez zážitků jak s běháním, tak s veganstvím - v té době jsem byl "jiný" člověk.
Varování: článek obsahuje drastické fotografie neveganského jídla.

Business class v A380

V roce 2015 jsme měli vyrazit na konferenci ETCA. Přípravy na cestu byly "trochu" náročnější, než na co jsem byl zvyklý z Evropy. Kromě očkování (žloutenka a břišní tyfus) bylo potřeba zařídit hlavně víza. Vše ale klaplo a v květnu jsme vyrazili. A moje první cesta do Asie nemohla být lepší. Těšil jsem se hlavně na let v A380, ale už 777 do Dubaje byla oproti malým letadlům úplně jinde. To jsem ale ještě netušil, že z Dubaje do Pekingu poletím v business class. Nějakým zázrakem nám Emirates změnili letenku a mohli jsme si tak užít pořádný luxus. A musím říci, že to byl opravdu zážitek, a když jsme přistávali v Pekingu, z letadla se mi vůbec nechtělo. Plnohodnotná postel, vlastní minibar, skvělé jídlo, možnost dát si drink u baru, velká obrazovka, sluchátka s potlačením hluku, obsluha oslovující mě jménem a mohl bych pokračovat.  

Centrum Pekingu

Zato letiště v Pekingu byl šok. Takovou tlačenici jsem ještě nezažil, ale horší bylo zjištění, že je to fronta k povinné pasové kontrole. Po troše matematiky jsem se dopočítal, že na řadu bychom se mohli dostat tak za 3 dny. Tolik času jsme ale neměli, a tak jsme ze sebe udělali blbce a větší část fronty sprostě přeskočili. Nadávání ostatních jsme se snažili ignorovat a předstírali, že neumíme anglicky a nechápeme, o co jde. 

Cesta taxíkem vypadala podobně, ale s nekonečnými kolonami už jsme nic udělat nemohli. Já jen nevěřícně zíral. V té době mě udivovalo hlavně neustálé troubení a naprostá ignorace blinkrů a bezpečnostních pásů. Prostě poprvé v Asii :)

Peking a Asie

Náměstí Tiananmen

Po trochu náročnějším ubytování (brzy jsem zjistil, že alespoň trochu slušná angličtina zde vůbec není samozřejmostí, a to ani v lepších hotelech), jsme vyrazili na první procházku. Mé první dojmy bych shrnul asi takto: šílené vedro, brutální vlhkost, smog štípající i v očích, a hlavně milion různých pachů ulice. Takové smradové variace jsem v Evropě opravdu nezažil. A to jsme bydleli v té lepší čtvrti. 

Brzy jsem objevil další "zvláštnosti". Třeba neuvěřitelné "plýtvání" zaměstnanci. I ty nejmenší obchody zaměstnávaly alespoň 5 lidí. V restauracích byl obvyklý poměr jedna servírka na jeden stůl. A voják nebo policajt stál u každého vchodu. Převážná většina pak vypadala jako děti a u nás bych je tipoval maximálně na brigádníky.

Tak schválně - vchod
pro pány, nebo dámy?

Další zkouškou bylo jídlo. V té době jsem byl všežravec, takže jsem to měl o něco jednodušší. Experimentovat jsem ale moc nechtěl a držel se tak klasiky hlavně v podobě kuřecího masa, ale ochutnat jsem musel i vyhlášenou pekingskou kachnu. Nejvíce jsem si ale stejně oblíbil variaci na Kung Pao s oříšky. V restauracích jsme objednávali nejprve podle obrázků v jídelních lístcích nebo ukazováním na jídlo, co jedli lidé sedící okolo. Později pak podle obrázků, co jsme si vyfotili (nejdůležitější byl obrázek rýže, který samozřejmě v žádném jídelním lístku nebyl).

Samotnou kapitolou byly záchody. I v lepších restauracích se často jednalo o jednu místnost s dírou uprostřed a umyvadlem. V lepším případě s odděleným pisoárem. Žádné nerušené posezení se opravdu nekonalo. Ono už jen občas rozpoznat ty správné "dveře" (plachtu) byla docela výzva.  

Typické "parkoviště"

Noční Peking

Oříšková směs a vyhlášená kachna

Zakázané město 

V Zakázaném městě

Náš první výlet byl do Zakázaného města. V metru mě překvapila kontrola jako na letišti, ale rychle jsem si musel zvyknout na to, že podobné kontroly jsou tu běžné na každém veřejném místě. Ve vagónu jsem si potom všiml, že jsem téměř nejvyšší cestující, což by se mi nikde jinde určitě nestalo. Dostat se do Zakázaného města chtělo hodně trpělivosti. Bylo potřeba vystát několik front a občas dát do úschovy batoh (vystát další fronty). Komplex byl opravdu obrovský a měl jsem v něm pocit deja vu. Prochází se totiž několika náměstími s paláci. Všechny vypadají téměř stejně a musím říci, že po třetím už to taková zábava nebyla. Poslední část se mi líbila nejvíce, protože byla odlišná - obsahovala spoustu menších chrámů a zákoutí, ale lidí moc neubylo.

Detail paláce v Zakázaném městě

Po opuštění komplexu mě pak čekala má první zkušenost s "obchodníky". Ať už prodávali různé cetky, nabízeli nám svezení, nebo něco jiného, totálně nás obklopili a zbavit se jich nebylo vůbec jednoduché. Rozhodně jsem proto uvítal výšlap na blízký kopec, kde jsme se jim ztratili. Jako odměnu za výstup jsme si pak dali oběd, po kterém jsme se nechali provést nejstarší čtvrtí Pekingu - historickými hutongy (původní chatrče s úzkými uličkami). V nich stále žijí chudší obyvatelé - často v nepěkných podmínkách.

V Zakázaném městě

Jedno z mnoha náměstí a paláců

Galerie ve čtvrti hutongů

Centrum

Na projížďce mezi hutongy

V Pekingu jsme samozřejmě museli navštívit nejznámější nákupní centra. V těch se dá sehnat opravdu cokoliv. Hlavně co se týče napodobenin elektroniky. Kolega zkoušel "místní" iPhone a prý nepoznal rozdíl. Důležité bylo hlavně umění smlouvání, s kterým se z původních cen dalo dostat na jejich nepatrné zlomky. Druhý kolega si nechal ušít oblek na míru (do druhého dne) a já si koupil pořádnou sadu hůlek a misek - původně mi to přišlo zbytečné, ale dělají mi radost do dnes.

Prošli jsme si také největší nákupní ulice a nevynechali ani skryté uličky s nekonečnými stánky nabízející všemožné "dobroty". Teda pokud má někdo rád škorpióny (ještě živé) a podobné věci. Já měl i v té době co dělat se nepozvracet. Myslím, že to byla velice názorná ukázka toho, kvůli čemu jsme nyní v situaci, v jaké jsme. Sakra když už lidi musí sežrat opravdu všechno co se hýbe nebo vylezlo z něčího zadku, to si to nemůžou alespoň ohřát? Ale těžko jim něco vyčítat. Někde je normální jíst netopýry, někde zase slepičí menstruaci nebo zvířecí mléko. Takže podobná situace mohla vzniknout prakticky kdekoliv. 

Chrám uprostřed mrakodrapů

Náladu mi ale zlepšila návštěva náhodně vybraného čajovníka. Z něj se vyklubal neuvěřitelný sympaťák, a to i přes to, že jsme si nerozuměli ani slovo. Předvedl nám čajový obřad a nechal nás ochutnat několik čajů. Samozřejmě jsme si domů nakoupily pořádné zásoby.

Dále jsme navštívili chrám nebes s rozlehlými zahradami. A nakonec si prošli místní chrám, ve kterém i dnes žijí mniši. Ve stínu mrakodrapů. 

Nekonečné stánky s občerstvením

Chrám nebes

Návštěva čajovníka

Čínská zeď 

Jako "celebrita"

Při našich toulkách jsme narazili na pobočku nabízející výlety po okolí. Na další den se nám podařilo domluvit řidiče, který nás ráno opravdu vyzvedl, ale nečekaně ještě navíc s mladou průvodkyní. Pro jistotu jsme jim ještě jednou zopakovali náš cíl - velká zeď Badaling. Souhlasili, a tak jsme vyrazili. Na místě jsme ale byli podezřele rychle. Navíc moc lidí tu nebylo. Naštěstí kromě čínských znaků jsme objevili i anglický nápis a zjistili, že nás vzali na jinou část zdi. Následovala trocha přesvědčování a dohadování (že prý tato část je mnohem lepší a Badaling je moc daleko a nestihneme to), ale nakonec souhlasili, že nás tedy (na naši zodpovědnost) vezmou na Badaling. Tam nás opravdu čekalo asi půl hodinové pojíždění v koloně, a tak jsme raději část došli pěšky. Ještě než jsme lanovkou vyrazili na zeď, domluvili jsme se, že ve 2 hodiny na nás budou čekat u výjezdu parkoviště.

Počet lidí byl opravdu extrémní a o žádné romantice nemohla být ani řeč. Návštěva byla ale stejně velkým zážitkem. Největší davy byly v okolí stanice lanovky, dál už se to trochu rozprostřelo. I tak nás ale nepřestávali zastavovat místní slečny s žádostí o fotku. Mrzelo mě hlavně, že přístupný úsek je opravdu jen krátký a člověk nemá možnost projít si třeba 10 kilometrů zdi a sejít někde jinde.

Přístupné jsou pouze úseky

Po návratu na parkoviště na nás ale nikdo nečekal. Po asi hodině, kdy jsme se už opravdu smiřovali s myšlenkou shánění nějaké rozumné dopravy zpět, se konečně průvodkyně objevila. Na naše otázky, co se stalo vůbec nereagovala a my začali být pěkně naštvaní. Cestou zpátky jsme měli navštívit ještě hrobky a nevěděli jsme, zda to stihneme. Dorazili jsme tam těsně před zavíračkou, což byl nakonec skvělý tah - byli jsme tam prakticky sami. Nestihli jsme sice asi navštívit všechny, ale docela nám to stačilo.

Hrobky Ming

Trable s průvodkyní ale pokračovaly - pokoušeli se nás vysadit v jakési továrně se suvenýry (odmítli jsme opustit auto, dokud jsme konečně neodjeli), pak nás zdrželi na benzince (kde řidič obcházel auto a nekonečně dlouho kontroloval pneumatiky), a nakonec následovalo dohadování o ceně - prý jsme překročili čas a budeme muset hodně doplatit. Kvůli mé angličtině jsem byl pasován na hlavního mluvčího skupiny a dohadování tak bylo na mně. A můj kolega později podotkl, že to bylo poprvé, co mě viděl vytočeného. Slečna nakonec musela zavolat agentuře, která ji k její smůle potvrdila, že auto máme opravdu na celý den. Její poslední otázka, zda víme o tom, že dýško za spokojený průběh v ceně není, už nás opravdu jen rozesmála.

Pár věží bylo přístupných

Trochu tlačenice

Hrobky

Na zeď lze jedině lanovkou

Hlavní přístupná část

Hrobky Ming

Letní palác

Těsně za vstupem

Letní palác (Yiheyuan) jsou rozsáhlé zahrady s jezery, kopci a velkým množstvím různých paláců. Areál sloužil (překvapivě) jako letní sídlo královské rodině za dynastie Qing (18. století) a nachází se v severo-západním okraji Pekingu. 

Na místo jsme se bez problémů dopravili metrem a zbytek došli pěšky. Bohužel tento den byla smogová situace opravdu tragická. Viditelnost byla mizerná a prach štípal v očích. K tomu bylo neuvěřitelné dusno a odpoledne nás zastihla menší bouřka. Fotky tedy bohužel nic extra.

Hlavní schodiště na kopec

Pohled na jezero Kunming

V areálu letního paláce

Jedna z lodí na jezeře

Tolik k výmluvám na stáří

Slavná mramorová loď

Shrnutí

Návštěvu Číny jsem přežil ve zdraví a cestu zpět si opět užil - tentokrát jsme měli příležitost vyzkoušet si business class v 777. Nebyla sice tak luxusní jako v A380, ale na stěžování to rozhodně nebylo. Do Asie jsem se pak několikrát vrátil, a i když do Číny zatím ne, čínské jídlo (tentokrát už veganské) patří v Asii mezi mé nejoblíbenější.   

Jáhlovo-čokoládový dezert (různé varianty)

Kombinace jáhel, mrkve, čokolády a oříšků vytvoří těsto, které je potom možné vytvarovat do prakticky libovolného dezertu. Mohou to být kuličky, muffiny, dort, nebo prostě buchta. Původní recept, ze kterého jsem vycházel, byl na obyčejný ořechový nepečený jahelník. Přidání čokolády, kakaa a pár menších úprav však z prostého jahelníku udělá luxusní zákusek. A když by náhodou zbylo, dezert není problém dát zmrazit - rozmražený je za chvíli, takže člověk může mít něco sladkého vždy po ruce.
Aktualizace po 3 letech níže - pořádné čokoholic muffiny.  

Při hledání receptu na nějaký nepečený dezert jsem narazil na recept na nepečený ořechový jahelník. Ten zněl sice lákavě, ale já potřeboval na víkend dezert a ne jídlo. Pod článkem jsem však objevil komentář, který doporučoval místo jahelníku těsto rozdělit do papírových forem a vytvořit tak muffiny. To znělo zajímavě. Recept jsem si trochu upravil, aby více odpovídal dezertu - kromě přidání čokolády a kakaa jsem jáhly místo vody vařil v rostlinném mléce, které jsem osladil agávovým sirupem a vše ozdobil mandlemi, kokosem a kousky čokolády.

Suroviny

Následující suroviny jsou na opravdu velikou porci - vyšlo mi to současně na tyto typy dezertů: menší buchtu (asi 8 porcí), 9 muffinů a krabičku kuliček (fotky všech těchto variant jsou na konci článku).

• 400 gramů jáhel (neuvařených) 
• 150 gramů lískových oříšků 
• Hořká čokoláda (asi 120 - 150 gramů, nejlépe 80% nebo více)
• 150 gramů rozinek (ne pokud plánujete kuličky)  
• 800 ml mandlového (nebo jiného rostlinného) mléka  
• 3 menší mrkve 
• 4 lžíce kakaa
• Agávový či jiný sirup na doslazení
• Špetka soli 
• Na ozdobení (nemusí být): strouhaný kokos, kousky čokolády, mandle

Postup

Kousek dezertu

Jáhly 2x propláchneme vroucí vodou a dáme vařit v mandlovém mléce se špetkou soli. Po asi 5 minutách přidáme nastrouhanou mrkev, nalámanou čokoládu, kakao, rozinky a osladíme sirupem. Pořádně promícháme a necháme pod pokličkou vařit, dokud se nevyvaří všechna voda - občas promícháme. Po dovaření necháme pod pokličkou alespoň 10 minut dojít, aby jáhly pořádně změkly a vytvořily kašovitou konzistenci. Mezitím si v mixéru rozmixujeme lískové oříšky a ty potom zamícháme do hotových jáhel.

Různé varianty 

Úplně nejjednodušší je vytovřit buchtu nebo dort. Těsto stačí jednoduše přesunout do libovolné formy - tu lze předem vysypat kokosem, aby se pak hmota tolik nelepila ke dnu formy. Vršek lze pak ozdobit podle vlastní fantazie - já použil mandle a kousky čokolády.

Trochu pracnější jsou kuličky - v tomto případě je lepší vynechat rozinky, protože z hmoty dost opadávají. Aby v kuličkách držely, rozinky musí být opravdu malé, nebo kuličky celkem velké (teoreticky by mohli jít rozmixovat s oříšky). Do kuličky lze vložit loupanou mandli a protože těsto hodně lepí, je určitě vhodné je obalit ať už v kokose, sezamu, nebo karobu.

Nejsložitější je příprava muffinů. Byť byly původně mým hlavním cílem, po 9 kouscích jsem to vzdal a vytvořil radši buchtu a kuličky. Ne že by to nešlo, ale tvarování chce hodně trpělivosti a času. A také trochu šikovnosti. Muffiny je potom opět vhodné něčím ozdobit.

Podávání 

Ať už má dezert jakoukoliv podobu, nejlepší je podávat ho právě vyndaný z lednice. Čím je těsto chladnější, tím je tužší a lépe se tak jí. To platí hlavně pro muffiny. Buchtu lze podávat jakkoliv, ale určitě se lžičkou, protože se celkem drolí. Kuličky pak drží tvar i pokud jsou v pokojové teplotě, jen jsou trochu měkčí.

Buchta

Kuličky

Muffiny

Pořádné čokoholic muffiny (po třech letech) 

Už mizí *

Je to tak. Znovu se odhodlat vyzkoušet muffiny mi trvalo tři roky. A to ještě s pomocí Janči. Každopádně tentokrát se opravdu extra povedly a všichni si je pochvalovali. Recept jsme maličko upravili a následující suroviny nám vyšly na plech 12 muffinů.  

• 150 gramů jáhel - uvařit v kokosovém mléce 
• Jedno menší jablko - rozmixovat a dát vařit s jáhly 
• 2 lžičky kakaa, lžičku kokosového oleje a špetku soli 
• Čokoládu jsme přidávali do téměř uvařených jáhel podle chuti (dokud to nebylo ono, opravdu jsem nevážil) 
• "Těsto" jsme pak ještě vylepšili rumem (a zapomněl jsem na vanilkový extrakt) 
• 100 gramů mletých lískových oříšků - zamíchat do uvařené směsi    
• Náplň do muffinů: další čokoláda, nebo jahodová marmeláda

Muffiny jsme pak plnili do plechu s formami (na pečící papír - košíčky jsme neměli). Vždy půlku a přidat náplň - buď kousky čokolády (ještě se krásně roztekly), nebo lžičku marmelády a dodat druhou polovinu "těsta". A vrch ozdobit jak jinak než další čokoládou :) Muffiny jsme pak nechali v lednici pár minut zatuhnout. Ale opravdu jen pár, více jsme nevydrželi. Čokoláda uvnitř tak byla ještě pořád tekutá. Mňam.    

* Za fotku se moc omlouvám, na lepší prostě nebyl čas - kdo mě zná, ví, jaký je můj vztah k čokoládě. 

Tancem proti viru

Už vám lezou krkem všudypřítomná fitness karanténní videa? Jak získat skvělé svaly, zbavit se špekatého břicha, nebo získat super pružné tělo? Co takhle zkusit něco netradičního? Něco, co vás dobije pozitivní energií i přes to, že si možná budete připadat jako totální idiot? Janča se rozhodla natočit taneční videa, takže o její lekce nikdo nemusí přijít ani v této "zvláštní" době (jiné slušné slovo mě nenapadlo). A pokud vám slovo tanec způsobuje husí kůži, zkuste ho ignorovat a cvičení dát šanci. Já jsem tím největším příkladem toho, že i totální dřevo si cvičení může užít. A že nevypadá tak, jak vypadat má, mě vůbec netrápí.
English version below 

Slovo tanec jsem používal akorát, když jsem v 15 chtěl zaujmout holky. Má hláška "chodil jsem na pokračovačky v Paříži" ale stejně moc parády neudělala a můj "talent" se brzy projevil. O 15 let později jsem ale zavítal na Janči trénink. Po zkušenostech z pilates a jógy už mě slovo tanec tolik neděsilo. Vždyť co může být horšího než učit se na lekcích pilates pozice s pocitem "zatažení tampónu"? 

Jóga mě občas zachránila

Cvičení mě bavilo hlavně díky příjemné atmosféře, kde mě všechny zkušené tanečnice bez problémů přijali mezi sebe. Ale největším překvapením pro mě byl pocit po cvičení. Přesně ta pozitivní energie, kvůli které jsem u pilates vydržel. Vůbec přitom nezáleží na tom, jak moc mně to nejde. A podobnou sílu mají i tyto videa - i přes to, že jsem vůbec nestíhal, pozice si nahrazoval jógovými cviky a co se dělo na zemi raději ignoroval, stále jsem se u toho usmíval.

Dostupná jsou zatím tři videa, ale Janča každý týden přidává nové. Co vás tedy čeká?   

Tancem proti viru

První video je označené jako trochu rychlejší. Což v překladu znamená rychlost světla. Tedy pokud se dostanete k závěrečnému tanci na hudbu. Vysvětlování první strany je ale ještě v pohodě. A vůbec k němu nepotřebujete vědět, co je to osmička, nebo umět počítat do pěti. 

Tancem proti viru (svaly a protažení) 

Druhé video je zatím mým nejoblíbenějším. Není prý moc rychlé, s čímž rozhodně nesouhlasím, a jak si z toho udělat meditační pohodové cvičení mně smysl také moc nedává. Sedělo mi ale víc hlavně díky "lezeckým" pozicím a bojovníkovi. 

Tancem proti viru (bolavá záda)

Tohle je zajímavá kombinace tance a známých jógových pozic - pes, holub, orel, hero a dalších. A pokud by vám náhodou nevyhovovala skvělá hudba, můžete si ji nahradit vlastní. A prý to vůbec nevadí, i pokud máte nějaký ten hudební sluch. To já ale řešit nemusím. 

Kdyby vás jóga zaujala, tipy na moje oblíbená cvičení jsem dal do kupy v několika článcích: I., II., III. 

Jako důkaz jsem se u cvičení natočil. A video jsem připraven ukázat. Dávám si tedy dnes tolik populární výzvu - za 100 000 odběratelů na mém youtube kanálu ho zveřejním. Už mi jich zbývá jen 99 997 :)

English version - dancing against the virus

Videos from Janca introduce dancing to everyone. Even when you don't know a single Czech word, you can still copy her movements. And if you are not able to do even that, just lay down, close your eyes and listen to her voice. It can be used as a meditation therapy. Tested by Canadians ;)