Třetí veganský rok je za mnou a já se začínám cítit nějak staře. Na depku jako z fyzického věku to sice ještě není, ale už je to dost na to, abych při mém výročí necítil nic zvláštního. Zachránila to ale netradiční mezinárodní oslava, která proběhla přes šest časových pásem. A také nový typ dortu - tentokrát obdoba Bounty tyčinek, které jsem měl kdysi tak rád. Zhodnocení roku však bude trochu ostuda a plány na můj další veganský rok nechávám zatím raději otevřené.
Po nadšených dojmech z mého prvního a druhého roku bude tento článek pravděpodobně působit trochu všedně. Pravdou je, že veganství se pro mě stalo natolik samozřejmé, že už ho neberu jako něco zvláštního. Už pro mě není žádná výzva stravovat se jako vegan, nebo z toho být nervózní před novými lidmi. Stále jsou ale jídla a místa, která mě příjemně překvapí, nebo naopak pěkně vytočí.
"The best of"
Letos kokosové Bounty mini-dortíky
Mezi největší lahůdky, které jsem letos ochutnal patří bufet restaurace Ops. Z českých luhů a hájů to pak bylo domácí červené zelí v penzionu Novina, a když už jsem tam, tak určitě i "jejich" pochoutkový salát (vyráběn v pekárně Zrnko). V tomto penzionu jsem také poprvé ochutnal veganské párky. Jako jednohubka v listovém těstě byly moc dobré, ale že bych si je musel kupovat samotné, to rozhodně ne.
Naprosto však opět vedlo prakticky cokoliv, co jsem měl možnost jíst v Asii. I moje první střevní problémy za to testování stály a alespoň mně pomohly vytvořit si nová přátelství :)
Z mého vaření a pečení pak nejlépe dopadly lasagne a musaka. Ze sladkého pak určitě ověřený Snickers dort, ale také novinky v podobě Bounty mini dortíků, kterými jsem mé výročí oslavil.
Výběr z bufetu restaurace Ops!
Domácí červené zelí
Sójové párky v lineckém těstíčku
"Lehká" asijská snídaně
Osvědčený Snickers dort
Nové kamarádky a nejlepší kuchařky
Nové veganské přešlapy, problémy a postřehy
Pravá veganská pizza řetězce Peppes
Mléko v pizze - asi jediný můj přešlap, kterého jsem si vědom, je zároveň mým dosavadním největším "veganským hříchem". V pizzerii Lanza jsem si jako obvykle objednal jejich skvělou vegetariánskou upravenou na veganskou - bez sýra. Paní majitelka se mě ale tentokrát opatrně zeptala, jestli veganství hodně řeším, a zda mi nebude vadit, že v těstě je "maličko" mléka (které se ale při pečení prý vypaří). Naprosto mě to vykolejilo - stejnou pizzu jsem si tu dával v průběhu let několikrát a vždy jsem byl ujištěn, že těsto je veganské. Nová informace ale byla, že se jedná o speciální recept z odlehlého italského regionu a vaří podle něj odjakživa. Nechtěl jsem kazit večeři, a když už jsem to přežil tolikrát, jednou navíc už mě nezabije. Pizzu jsem si tedy dal s tím, že se jednalo o mé první jídlo, o kterém jsem vědomě věděl, že veganské není. Opět se mi potvrdilo, že být veganem na 100% prostě nejde - to by člověk nesměl věřit nikomu a ničemu a vařit si jen sám ze základních surovin. Každopádně nevím, zda to bylo mé podvědomí, nebo se zhoršili, ale pizza mi tentokrát nechutnala. Takže faktu, že se jednalo o mou poslední návštěvu tohoto podniku, nelituji. Každopádně varování pro ostatní vegany, kteří většinou pizzu berou jako naprostou jistotu a zálohu, když nic jiného není k dispozici - existují oblasti a recepty, které mléko používají, takže je bohužel potřeba se pořád ptát (a doufat v upřímnou odpověď)!
Indie v Čechách jedině s rýží
Indický chléb a placky - minulý rok jsem tvrdil, že jsem v Čechách narazil na indickou restauraci, která do chleba / placek přidávala vajíčko. Minulý týden jsem pro změnu narazil na restauraci, která používá mléko. Naštěstí už jsem s tím počítal předem a rovnou si objednal rýži - v Čechách člověk nikdy neví.
Termín vegan v restauracích - veganství pořád není vůbec zřejmá věc a obsluha v restauracích často netuší, co přesně tento pojem znamená. Už se mi tak například stalo, že mi obsluha tvrdila, že něco není veganské, protože to obsahuje olej. Pořád ale lepší, než kdyby to bylo naopak.
Složení žitného chleba
Žitný kvasový chléb pekařství Sázava - letos jsem také jednou dostal chuť na chleba :) Všichni si hrozně vychvalují pekařství Sázava, tak jsem vyrazil zjistit, zda jsou jejich chleby veganské (na internetu bohužel kompletní složení nemají). Slečna se nejprve na můj dotaz tvářila, že slovo veganství slyší poprvé v životě, ale ochotně to šla zjistit dozadu. Po pár minutách se za mnou vytvořila slušná fronta a slečna stále nikde. Nakonec se vrátila s nepořízenou, ale z kasy vyjela lístek se složením, do kterého zmateně koukala. To už mi ale bohatě stačilo a zkušeným okem jsem jí vysvětlil, že hledám hlavně mléko a vejce, a že toto složení je opravdu veganské. Tak příště už snad nebude muset nic složitě hledat.
Splnění plánů z minulého roku
Budu upřímný - letos nic moc:
Nenásilná propagace
Darovat krev - nesplněno. Můžu se vymlouvat, jak chci (třeba že většinu roku jsem nemohl darovat z důvodů návštěv Asie - po těch je minimální vyžadovaný odstup 6 měsíců, nebo že jsem se před závody nechtěl oslabovat), pravdou ale je, že kdybych chtěl, mohl jsem si to zařídit. Takže s velkým černým puntíkem odsouvám na další rok.
Účast na veganské akci - nesplněno. Minule jsem si plánoval hlavně nový ročník veganského sportovního kempu, nicméně po vyhlášení programu jsem si to rozmyslel. Žádný trénink zaměřený na běh, ještě masovější akce a odlehlejší lokace. Navíc jsem cítil, že se potřebuji posunout spíše mentálně. Raději jsem se tedy vydal válet na 10 denní seminář Buddhistické meditace. Což vlastně lze považovat za téměř veganskou akci.
Stále rostoucí návštěvnost stránek
(Ne)propagace veganství - splněno. Za fanatického vegana mě stále nikdo neoznačil a spoustu lidí jsem naopak překvapil, když zjistili, že jsem vegan. To pak většinou vedlo k zajímavé diskuzi, takže tento bod považuji za splněný. S nepropagací mně také pomohl Vegan Sport Club, který opět úspěšně ignoroval mé pózování v klubovém triku na bedně. Příště si s klidným srdcem můžu nosit moje vlastní tričko :) I s touto nepropagací však návštěvnost stránek pomalu roste, takže není na co si stěžovat.
Zkoušení receptu na Musaku
Více experimentovat s jídlem - částečně. Plán vyzkoušet dva nové recepty měsíčně jsem dodržel jen tak tak. Zahýbala s ním hlavně 3měsíční pauza při čekání na novou nádobu k mixéru. Naštěstí jsem měl pár receptů v zásobě, takže to vyšlo. Každopádně experiment jsem bral jako výmluvu, proč nepsat nové recepty a svůj účel také moc nesplnil - žádný recept jsem nevyzkoušel více než jednou. Takže na další rok podobný článek neplánuji.
Podporovat lokální produkci (cíl z prvního roku) - tady bude vždy prostor k dalšímu zlepšování, ale musím říci, že letos jsem se v tomto směru hodně posunul. Zeleninu jsem začal nakupovat v místním obchůdku, ve kterém se dá často nakoupit právě domácí produkce. Ovoce jsem se pak snažil brát z naší chaty a okolí (hlavně jablka, švestky a blumy). A do klasických supermarketů jsem téměř přestal chodit - když už, tak jen pro drogerii, plechovky fazolí a mraženou zeleninu.
Plány na čtvrtý rok
Nějaká ta domácí zelenina
Darovat krev - letos už (snad) žádné výmluvy a tento rest musím napravit co nejdříve, ještě před nějakou tou "nečekanou" cestou do Asie.
Aktualizace stránek - do teď jsem se snažil publikovat alespoň jeden článek týdně (nebo alespoň jeho rozšíření). Letos se plánuji zaměřit spíše na kvalitu a chystám se aktualizovat hlavně statické stránky s informacemi o veganství. Přeci jenom za ty tři roky jsem se něco nového dozvěděl a zdroje a odkazy také stojí za úpravu.
Sváteční běh
Oslava by samozřejmě nebyla kompletní bez nějakého toho netradičního běhu. Takže ráno ještě za tmy vyrazit v dešti, který by se neztratil ani v Lancasteru. Mé "podivné" pobíhání tentokrát neušlo pozornosti několika místních obyvatel.
Při mém druhém veganském výročí jsem si slíbil vyjet ze zajetého stereotypu vaření stále stejných jídel. Chtěl jsem zase začít trochu experimentovat a vyzkoušet nové recepty, které jsem si uložil do hromádky "někdy až bude čas" ( = nikdy). A když už testovat nové recepty, tak proč je rovnou nedat ochutnat i ostatním a ukázat tak, že veganské stravování není vůbec špatné a nemusí být náročné? Tedy v případě, že se recepty podaří :) Abych zůstal motivovaný, sám pro sebe jsem si stanovil cíl vyzkoušet alespoň jeden nový recept každé dva týdny. To by tím pádem mělo vyjít na hezkých 24 receptů do mého dalšího výročí.
Článek postupně aktualizuji o nové recepty. Pokud ho tak čtete poprvé, můžete to vzít odspodu. Název každého jídla je zároveň odkazem na recept, který jsem zkoušel. Tentokrát nebudu podrobně popisovat přípravu, ale uvedu jen podstatnější změny, které jsem v receptu udělal. A k tomu také pokud možno názory ostatních - jak jim chutnalo, nebo nechutnalo.
Můj poslední recept musel být nějaký sladký dezert. Tak co jiného, než konečně vyzkoušet zdravější variantu mých kdysi oblíbených tyčinek? Receptu jsem se držel, jen místo strouhaného kokosu a kokosového másla jsem používal kokosové máslo a případně přidával vodu. Prostřední vrstvu jsem pak osladil kokosovým / javorovým sirupem - z první dávky jsem vytvořil muffinové mini-dortíky a z druhé tyčinky. Po ztuhnutí jsem polil vlastní čokoládou (kokosové máslo, kakao, kokosový olej a trocha rozpuštěné belgické čokolády). Úspěch zaručen. Tyčinky chutnaly tak moc, že je prý musím zařadit mezi letošní cukroví.
Pavlův recept je nějaký divoký - podle mě mu tam něco chybí a naopak česnek tam používá 2x. Také jeho výraz, že podle kvality mixéru přidat vodu pro mě znamenal žádnou vodu. Málem jsem díky tomu skončil u kešu-česnekového másla. Takže nakonec jsem trochu vody dal, přidal lahůdkové droždí (bez něj si žádný sýr neumím představit) a po vyndání z mixéru pak nakrájená sušená rajčata. Vše bylo ale stejně hrozně suché, takže žádná utěrka a rovnou do forem. Nechal jsem přes noc odležet a upečeno pak bylo už asi za 30 minut. Směs se bohužel hrozně rozpadala, takže to byl spíše parmazán. Ale mňamózní. Opět zmizel tak rychle, že jsem si jen tak tak zachránil porci do krabičky na další den.
Tento recept už je jen ze dvou surovin - pokud to takhle půjde dál, příští už bude jen na syrovou zeleninu :) Ale opravdu stojí za to. Gomashio není nic jiného, než lehce opražený a rozmixovaný sezam se solí. Směs se pak sype na jakékoliv jídlo a nahrazuje třeba parmazán. Nechápu, jak jsem bez něj mohl vařit. Tato dobrota mě zachránila na meditačním soustředění, kde mně vynahrazovala chybějící sůl - s tou se totiž záměrně maximálně šetřilo. Takže jsem to vyřešil tak, že jsem gomashio ve velkém sypal na každé jídlo - včetně sladké kaše :)
Po 3 měsících čekání mně konečně dorazila nová náhradní nádoba do mého mixéru, takže se zase můžu pustit do testování receptů! A jak jinak "začít" než mým oblíbeným arašídovým máslem?
Tentokrát jsem neměl k dispozici nic jiného než fotku z instagramu. Recept jsem si proto domyslel a použil jen 3 suroviny: arašídové máslo, jemné ovesné vločky a 60% belgickou čokoládu. A ještě špetku soli, ale to je klasika. Nevím, jestli původní kuličky byly také dělané tímto způsobem, ale na výletu všem bodly. Jen se "trochu" lepí na zuby :)
Nechápu, proč všechny recepty na ovesné lívance obsahují kolem 10 surovin. Já to zvládl následovně: 100 gramů jemných ovesných vloček, 1 přezrálý banán a voda + ochucení lžičkou skořice a špetkou soli. Protože aktuálně nemám mixér (to je také důvod, proč teď recepty tak flákám), banán jsem pouze rozmačkal vidličkou. Lívance jsem pak osmažil na kokosovém oleji. Držely výborně, nerozpadaly se a ani se nepřipalovaly. Jako sváteční snídani doporučuji s borůvkami a mandlovým jogurtem.
O receptu na "rýži" pouze z květáku jsem poprvé slyšel od kamarádky, ale vyzkoušet ho mě moc nelákalo. Dokud se ke mně omylem nedostal květák. Příprava měla být jednoduchá - prý 5 minut. To sotva. Rozhodně ne pokud použijete struhadlo. A to nepočítám ten nepořádek okolo. Samotné smažení je pak už opravdu rychlé a bez problémů jde i bez pokličky. Květák jsem ochutil sójovou omáčkou, solí i pepřem. Výsledkem byla zajímavá chuťovka, z které jsem se ale moc nenajedl. A to ani přes to, že jsem snědl téměř celý květák a k tomu si udělal smaženici z tofíček. Takže květáková rýže dobrá, ale jen jako takový předkrm.
Dýňovou polévku jsem nedělal poprvé, ale tento recept byl maličko jiný. Jako obvykle, polévka mi přijde plýtvání času - příprava trvá stejně dlouho jako u hlavního jídla a člověk se z ní moc nenají. Udělal jsem proto spíše omáčku (prostě jsem dal méně vody). Použil jsem klasickou dýni hokkaidó a přidal kari - bez něj si dýňovou představit neumím. Naopak javorový sirup jsem vynechal. Poprvé jsem však použil kokosové máslo (místo mléka) a výsledek byl super! Skvěle se hodila k přírodní rýži a marinovanému tofu. Ale někdo si ji dal jen tak jako polévku. Univerzální jídlo.
S avokádem nemám dobré zkušenosti. Shodou náhod se ke mně jedno dostalo - mé druhé avokádo v životě. Takže co s ním? Co takhle zkusit pomazánku? Našel jsem recept plný zelených bylinek a klasicky si ho "trochu" zjednodušil. Použil jsem avokádo, česnek, mátu, libeček, lahůdkové droždí, kešu, citrónovou šťávu, sůl a pepř. Pomazánka byla tedy trochu podobná předešlému kešu sýru, ale byla mnohem více lehká a svěží. Světe div se, po rozležení se byla opravdu skvělá a někomu dokonce chutnala víc, než kešu sýr! Určitě za to mohla hlavně máta, bez té by to nebylo ono! Že bych na avokádo změnil názor?
Receptů na různé typy kešu sýrů je všude na internetu spousta. Tento mě ale zaujal, protože v něm není cibule a všechny potřebné suroviny jsou "instantní" a tedy vždy po ruce. Receptu jsem se proto držel přesně a použil jeden stroužek čerstvého česneku. Výsledkem byla hutná pomazánka, konzistencí trochu odpovídající hummusu. A jako obvykle kešu sýr nezklamal - na jednohubkách všem chutnal a každý se opět ptal, co je tato dobrota zač a jak ji připravit. Poprvé jsem také vyzkoušel kombinaci se sladkým hroznovým vínem. Hodilo se k němu skvěle!
Škvarkovou pomazánku jsem nikdy nejedl, ale tahle pohanková mi jela! Přitom stačí pár surovin - pohanka, cibule, česnek, hořčice, olej (nemusí být), sůl, pepř a majoránka. Postupoval jsem podle receptu a jedna červená cibule mně vyšla na 150 gramů nevařené pohanky. Jen dodatečný olej a kyselé okurky jsem vynechal. A pokyn "nerozmixovat na kaši" můj mixér bohužel nezná, takže to taky nevyšlo, i když jsem se ho snažil hned zastavit. Pomazánka se skvěle hodí na toastový chleba, ale i třeba ke kuskusu.
Jednou z mých oblíbených omáček, kterou si vždy v naší Špaldě rád dám, je omáčka z hořčice. Nikdy jsem ale nezjistil, jak přesně ji dělají, a tak jsem místo toho pátral po různých receptech. A nakonec jsem skončil u následující improvizace: lžíce kvalitní kremžské hořčice, asi pět lžic vody, a jedna lžíce umeocta. Doslazení nebylo potřeba (do hořčice se stejně přidává cukr) a olej mi klasicky také nechyběl. Vím, že tentokrát to snad ani nestojí za zmínku, ale já byl s výsledkem spokojen :)
Indický dhal (daal, dal, dahl) je tradiční jídlo, na které existuje nespočet receptů (něco jako český guláš - každý je jiný). Tento jednoduchý recept jsem zkoušel poprvé a hned se stal mým oblíbeným, i přes to, že jsem zrovna neměl kokosové mléko. Jen kari jsem prostě musel přidat - to podle mě v žádném indickém dhalu chybět nesmí. A místo špenátu jsem pak použil kadeřávek, který jsem měl zrovna po ruce. A příloha? Natural rýže. Ale skvěle posloužil i jednoduchý kuskus. Tohle je prostě ideálně vyvážené veganské jídlo - plné bílkovin a důležitých živin.
Na přípravu sekané, karbanátku, burgeru, nebo jiného mletého "masa" existuje spousta veganských receptů. Většina je ale založena na luštěninách, oříšcích nebo semínkách. Tento recept si vystačí pouze s quinoou, cuketou, cibulí a nějakým tím kořením. Hodí se tak třeba pro alergiky. Původní recept jsem ale musel hodně upravit. Použil jsem 300 g quinoy vařené v zeleninovém vývaru s pikantním grilovacím kořením. Cibulku jsem "osmažil" nasucho a pak k ní na chvilku přidal nastrouhanou cuketu se solí, pepřem a sójovou omáčkou. Vše jsem pak smíchal, dochutil, a nakonec přidal pohankovou mouku. Vytvaroval jsem šišky na sekanou a dal je péci do trouby na pečícím papíře - asi hodinu na 200°C. Sekaná se skvěle hodila právě k rajské omáčce z minulého testu.
Recept je sice opravdu velice jednoduchý, ale je potřeba ho trochu "zveganizovat". Cibulku jsem osmažil nasucho, přidal doporučené koření a protlak (asi 400 ml). Po chvilce jsem vše zalil zeleninovým vývarem (vyšlo mi to na asi 500 ml) a omáčku zahustil pohankovou krupicí - slovo jíška neznám. Pak už stačilo omáčku jen dochutit solí, pepřem a také jsem přidal trošku agávového sirupu (místo cukru). K omáčce se skvěle hodí třeba špaldové těstoviny a samozřejmě nějaké to mleté "maso" - může být třeba oříškový nut roast, nebo sekaná z quinoy. Ale o tom až příště ...
Musaku jsem poprvé ochutnal až nedávno v Barceloně, kde jsem si také hned slíbil, že ji zkusím připravit. Jsou to v podstatě takové zdravější lasagne, kde místo těstovin jsou použity brambory. Existuje spousta variant receptu, já si našel jednodušší, ale i tak to pravděpodobně bylo nejkomplikovanější jídlo, co jsem kdy připravoval (pro průměrné kuchtíky to ale bude brnkačka). Raději jsem tedy moc neexperimentoval, jen s česnekem a olejem jsem trochu víc šetřil a škrob jsem vynechal úplně. Místo sójového masa jsem pak použil bílé tofu a bešamel ještě posypal kešu parmazánem. A výsledek? Každý, kdo ochutnal, byl nadšený. Plech zmizel ani nevím jak. Velká dobrota.
Tenhle jednoduchý recept jsem si hodně upravil. Místo fazolí jsem použil cizrnu (plechovku), vynechal olej a jeden stroužek česneku a přidal lahůdkové droždí (2 lžíce). Aby byla pomazánka roztíratelná, přidal jsem trochu nálevu z cizrny a vše důkladně rozmixoval. Po přendání pomazánky jsem zbytky v mixéru zalil nálevem a vytvořil tak omáčku, která se skvěle hodila k těstovinám i k přípravě kuskusu (místo vody). Samotnou pomazánku jsem pak k těmto jídlům přidal. Na pečivo jsem ji nevyzkoušel - zrovna jsem žádné neměl po ruce.
Místo burgerů jsem připravil karbanátky, které se skvěle hodily k bramborové kaši. Recept jsem proto zjednodušil - žádné brambory, žádný olej a o harisse nebo cilantru jsem v životě neslyšel. Těsto poměrně lepilo, takže jsem byl rád, že mi zbyla uvařená quinoa, kterou jsem si při tvarování karbanátků vypomáhal. Karbanátky jsem pak pekl v troubě na pečícím papíru asi hodinu (200° a jednou jsem je otočil). Chutnaly skvěle (všem) a byl jsem opravdu překvapen, jak křupavé byly i bez oleje. A dokonce i další dny se daly bez problémů jíst.
Že z veganských lotus sušenek lze připravit cheesecake vím už skoro dva roky. Shodou náhod se ke mně dostaly tři balení sušenek, takže o dortu bylo rozhodnuto. Na spodní vrstvu jsem použil necelé dvě balení a trochu kokosového oleje. V prostřední vrstvě jsem pak použil pouze kešu, kokosové máslo, vodu, banán a vanilkové aroma. Po zmražení jsem pak vše pak polil rozehřátou lotus pomazánkou (crunchy - totální slast) a posypal nalámanými sušenkami. O tom, že z tohoto dortu byli nadšeni opravdu všichni, asi netřeba pochybovat :)
Tak tahle rychlovka měla opravdu úspěch! Prostě čím nezdravěji jídlo vypadá, tím víc chutná. Ale recept přece jasně říká, že se jedná cituji "o zdravé a uspokojující jídlo". S druhou částí rozhodně souhlasím a první radši neřeším. Recept je opravdu jednoduchý, ale stejně jsem si ho ještě zjednodušil - místo mandlového mléka jsem použil vodu a mražené borůvky nahradil kvalitní borůvkovou marmeládou. A lepkem jsem se také netrápil. Myslím, že tenhle dezert budu muset dělat častěji. Jen nevím, jestli by název neměl být spíše "americký toast".
Konečně jsem se překonal a do nového roku vykročil napravením velkého restu - vyzkoušením mého prvního quiche. Receptu jsem se tentokrát raději držel poměrně důsledně. Jen místo cizrnové mouky jsem zkombinoval kukuřičnou, rýžovou a pohankovou a olivový olej nahradil kokosovým. Formu jsem vyložil pečícím papírem, takže další olej už nebyl potřeba. Cibuli jsem pak použil jarní (dva výhonky) a vše navíc posypal kešu parmazánem. Jako na obrázku to rozhodně nevypadalo (můj mixér samozřejmě žádné nerozmixované kousky nenechal a celá směs tak byla brčálově zelená), ale na první pokus to nebylo vyloženě špatné. Ale stále se jednalo o nejhorší quiche, co jsem kdy jedl. Hodnocení objektivníma očima prý tak 6/10. S quichem jsem tedy ještě rozhodně neskončil.
Při procházení mých zásob jsem nedávno objevil obyčejnou čočku, kterou byl nejvyšší čas spotřebovat. Komu by se však chtělo čekat věčnost na její uvaření, když červenou čočku může mít hotovou do 10 minut? Nicméně předvánoční čas byl pro klasickou čočku ideální, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet klasickou školní čočku na kyselo. Uvedený recept jsem zkombinoval s opravdu minimalistickým a k čočce přidal zeleninu (řapíkatý celer, bílou papriku a mrkev) povařenou na sójové omáčce s kmínem, pepřem, vše pořádně osolil, a hlavně ochutil umeoctem. K tomu jsem si osmažil uzený tempeh a pro mě dávno zapomenuté jídlo bylo na světě. Jen v trochu lepší variantě. Ale i tak jsem na něj stejně raději nikoho nezval.
Lasagne jsem sice už jednou připravoval, ale určitě ne podle tohoto receptu. Vlastně ani tohoto receptu jsem se moc nedržel, byla to spíše improvizace. Na základ jsem použil červenou čočku, rajčata, rajčatové pyré a nějaké to koření. V prostřední vrstvě jsem pak navíc rozprostřel žampióny a úplně nahoru přidal plátky rajčat a vše polil kešu sýrem. Takto připravené lasagne se pak pekly lehce přes hodinu (na krabičce psali asi 40 minut, ale tomu jsem opravdu nevěřil). Výsledek stál za to. Lasagne prostě nikdy nezklamou a zatím neznám nikoho, komu by nechutnaly. Pravda, někdo si je musel "vylepšit" parmazánem. Ale i tak jsem dostal pochvalu.
Falafel je jedno z mých nejoblíbenějších jídel (hlavně v UK), ale nikdy mě nějak nenapadlo si ho udělat sám. V kombinaci s quinoou se navíc jedná o proteinovou bombu. A dip z kurkumy byl hodně netradiční. Tentokrát jídlo chutnalo naprosto každému. Opět jsem udělal pár úprav - kokosový olej místo olivového, medvědí česnek místo klasického, nějaké to pikantní koření navíc, a také mi na poslední placičky došla cizrnová mouka - nahradil jsem pohankovou (přidával jsem pouze tak, aby se placičky moc nelepily). Jo a čekat dvě hodiny na vychladnutí těsta? Na to má opravdu někdo čas? :) Jen další den už placičky nebyly křupavé, ale pěkně gumové.
Na palačinky jsem ani nevím proč úplně zanevřel, takže hned prvním jídlem jsem se rozhodl to napravit. Původním receptem jsem se inspiroval opravdu hodně volně. Já použil mražený listový špenát a k zahuštění ovesné vločky s trochou pohankové mouky. Směs jsem pak pořádně osolil a ochutil medvědím česnekem. Samotné smažení zpočátku vypadalo hodně tragicky, ale po přidání více ovesných vloček už palačinky celkem držely tvar - stejně je ale potřeba dělat je menší. Některé jsem zkoušel smažit na troše kokosového oleje - jsou pak křupavější. Plánoval jsem je namazat humusem, ale nakonec jsem je zblajzl jen tak. Varování: nic pro ortodoxní masožravce (pokud nejsou opravdu hladoví - zřejmě to vypadá až moc zdravě).
Na Norsko jsem byl hodně zvědavý. Na jednu stranu jedna z nejlépe hodnocených zemí pro život, na druhou stranu zima, mráz, mokro, déšť, sníh a minimum denního světla. Na jednu stranu jedna z nejvyspělejších ekonomik světa a na druhou stranu jedna z nejdražších zemí. Na jednu stranu země striktně dodržující rovnoprávnost a korektnost snad ve všech ohledech, na druhou stranu pro vegany prý nijak extra přívětivá. A samozřejmě jsem se těšil na pořádnou výzvu - ať už v podobě nejsevernějšího místa, které jsem kdy navštívil nebo prezentace mého výzkumu před místními experty.
Norská mentalita
Místní univerzita
Nejvíce jsem byl ale zvědavý na norskou mentalitu - jací budou lidé, co žijí v této zemi? Hodnotit můžu hlavně univerzitní prostředí. To bylo zastoupeno velice různorodou skupinou lidí pocházejících z mnoha zemí - podobně, jako v Anglii. Co však tyto lidi spojovalo byla přátelskost, veselost, ochota, vstřícnost a slušnost. Bylo potřeba někomu něco půjčit? Někam někoho odvézt? Něco zařídit? Žádný problém. Na univerzitě se mi hrozně líbil styl jejich práce. Nezáleží na tom, zda nevědí, co dělat dříve, stejně si vždy najdou čas všeho nechat a pravidelně se sejít ve vestibulu na kafe, nebo něco dobrého - třeba čerstvé ovoce, které je každý den zdarma k dispozici. Hrozně by mě zajímalo, co na místní tolik působí, že vytvoří takhle fungující komunitu.
Moje přednáška s pizzou
Dalším skvělým rituálem jsou páteční pravidelné přednášky. Na ty jsou jako řečníci pozvaní různí odborníci a externisté (mezi nimi jsem byl i já), nebo místní prezentují svůj výzkum. Přednášky se konají v době oběda a je na nich zdarma rozdávána pizza z místní restaurace, takže zúčastnění studenti a akademičtí pracovníci při přednášce mohou baštit. Poctivá účast zaručena. Mimochodem, záznam z mojí přednášky "SDN and IoT security" je dostupný ke shlédnutí online na stránkách NTNU.
Parkoviště pro elektromobily
A jak to vypadá mimo univerzitu? Norská vstřícnost se projevuje všude. Řidiči? Ani jednou se mi nestalo, že by mě první auto nepustilo na přechodu. Řidiči zastavovali ještě předtím, než jsem došel k silnici (a nemusel tam ani být přechod). A když jsem se snažil mávat, ať slečna jede, protože za ní bylo volno? Ne, stejně si říci nedala a já "musel" přejít první. Po návratu do Čech mě málem sejmulo hned první auto (hrozné, jak si člověk rychle zvykne). Mimochodem, elektromobily jsou v Norsku opravdu extrémně oblíbené a dobíjet je lze všude možně. S jejich typickým bzukotem jsem si připadal jako v budoucnosti.
Výhled z mé kanceláře
Vysoká úroveň angličtiny je pak samozřejmostí, a když se mi slečna v obchodě omlouvala za její úroveň, která byla určitě lepší než moje, připadal jsem si hodně hloupě. Lidé sice vždy jako první zkusí mluvit Norsky, a pak se často se tváří, že Anglicky umí jen špatně, ale není to pravda.
Kdybych měl Norsko k něčemu přirovnat, byla by to "loď andělů" z červeného trpaslíka (díl Démoni a andělé) - dokonalost úplně všude. Ne nadarmo tu jsou lidé moc spokojení a chtějí tu zůstat, i přes mizerné počasí.
Gjøvik
Nádraží Gjøvik
Přípravu jsem tentokrát nepodcenil, a i když v Pardubicích bylo ještě téměř 20 stupňů, vyrážel jsem v zimní bundě. A jak se hodila. I tak byl ale večerní příjezd do zhruba 30 000 městečka Gjøvik krušný. Vzduch byl jako někde na horách - dokonale čistý a svěží, ale mrazivý. A kulicha a rukavice jsem samozřejmě nechal hluboko v kufru. Takže než jsem došel na ubytování, byl jsem totálně promrzlý. Každým dalším dnem jsem ale Gjøvik začínal mít raději a raději. Městečko se nachází na břehu jezera Mjøsa na lehce zvlněném terénu, vše je blízko a všude panuje klid. To je snad jediná stížnost, kterou jsem od místních slyšel (kromě počasí) - že je tu prý nuda. Gjøvik je ale známý třeba pro svou čokoládovnu (jedno z mála takových míst v celém Norsku) nebo olympijský stadion, který byl vybudován v umělé jeskyni 120 metrů pod zemí (aby nehyzdil okolní krajinu). Na stadionu doporučuji pánům návštěvu toalet - dostanou možnost zahrát si opravdu originální hru.
Originální hra o míření
Během mého jediného volného dne jsem vyrazil na kopec s vyhlídkou na město a poté jsem se pln očekávání plánoval "ztratit" v místních lesích. Těšil jsem se na nekonečnou severskou divočinu a totální samotu. Té jsem se dočkal hned při ranní procházce městem - nikde nikdo. V kombinaci s teprve vycházejícím sluncem to působilo trochu post-apokalypticky. První lidi jsem začal potkávat až při výšlapu ke skanzenu Eiktunet. Do tohoto areálu byl vstup zdarma, ale veškerá obydlí byla zavřena. Z blízkého kopce byl pak výhled na téměř celý Gjøvik a část jezera Mjøsa.
Poté už jsem se ponořil do přilehlého lesa. Ihned mě pohltilo šero a stín, a to i přes to, že bylo téměř poledne. Také mě zarazilo, jaké ticho v lese panovalo - na opuštěných pěšinkách nebylo slyšet vůbec nic, žádní ptáci, žádná auta, jen mé čvachtavé kroky. Přiletěl jsem prý právě po deštivém týdnu, takže menší cestičky bohužel byly často totálně rozbahněné a nasáklé vodou. Vyzkoušel jsem jich tedy jen pár a dál se raději držel širokých štěrkových cest, na kterých už o lidi nouze nebyla. Při mém návratu jsem pak dvojici postarších Norů poradil, kudy pokračovat, aby se dostali na vyhlídku, ze které jsem vyrážel. Opět jsem se tak mohl vytáhnout s aplikací mapy.cz, na kterou jen nedůvěřivě koukali :)
Typické "papírové" domečky
Gjøvik kirke
Skanzen Eiktunet
Vyhlídka na Gjøvik
Pěšinka v lese
Zazimovaný parník
Oslo
Opera house
Na zběžnou prohlídku Osla jsem měl necelý den, takže jsem to vzal opravdu hopem. Prioritou pro mě bylo muzeum vikingských lodí, které se však od centra nachází asi 5 kilometrů. Vyrazil jsem kolem známého Opera House a podél pobřeží pokračoval až do zátoky Frognerkilen. Od té už je to přes park a pastviny kousek. Muzeum je poměrně malé, a kromě tří zachovaných lodí a 10 minutového promítání toho moc nenabízí. Každopádně vidět reálné lodě, u kterých je přes 90% dřeva původního je zážitek. Člověk si jinak jen těžko představí, jak mohutně lodě ve skutečnosti působí. Muzeum pak kombinuje vstupné s historickým muzeem, které se ale nachází zpět v centru.
Nejznámější pindík parku
Zpátky jsem to vzal přes známý Vigeland park. Jeho bizarní sochy na mě také zapůsobily, ale tentokrát negativně. V kombinaci s počasím mně toto místo připadalo opravdu depresivní. Ani davy lidí a početné skupinky dětí hrajících virtuálního Harryho Pottera to nezachránily. Musím ale přiznat, že na návštěvu přilehlého muzea mně nezbyl čas, takže vlastně vůbec nevím, co se Gustav Vigeland sochami snažil vyjádřit - schválně si to nechávám na mou příští návštěvu. Možná mně to pak začne dávat větší smysl.
Od historického muzea jsem toho moc nečekal, ale nakonec příjemně překvapilo. Ve Vikingské expozici je k vidění nejzachovalejší helma na světě a dále různé zbraně a další výbava. Ta byla vždy záměrně poničena, když byla pohřbena současně s majitelem. Nejvíce mě ale stejně zaujala expozice věnovaná operaci "Heavy luggage" - záchraně Norských rezerv zlata během Německé okupace za druhé světové války. O ní jsem nikdy předtím neslyšel a dychtivě jsem hltal všechny materiály, které k ní byly k dispozici - včetně asi 15 minutového animovaného filmu.
S nastávající tmou už jsem stihl projít jen hlavní třídu města - Karl Johans gate, kde se nachází královský palác, parlament, katedrála a nespočet obchodů a barů. Na té jsem nevěděl, co fotit dříve. Jen jsem opravdu nechápal, jak lidé mohou v tomhle mrazu klidně posedávat na zahrádkách a popíjet u toho studené pivo.
K ubytování pak mohu vřele doporučit hotel Comfort Hotel® Xpress Central Station. Nachází se pár set metrů od východu z hlavního nádraží a za rozumnou cenu nabízí pěkné ubytování s ohledem na ekologii. V brožurkách na pokojích je možné se dočíst, kolik emisí lze ušetřit omezením hovězího, jak neplýtvat elektrickou energií a vodou, ale třeba také jak si zacvičit bez posilovny přímo na pokoji. A to hlavní? Z nádraží je možné se expresním vlakem dostat na 40 kilometrů vzdálené letiště už za 19 minut.
V muzeu vikingských lodí
Pomník Monolitten
Detail soch v parku Vigeland
Královský palác
Nejzachovalejší vikingská helma
Norský parlament
Johans gate a "zimní zahrádky"
Typický norský troll
Expresní vlak na letiště
Běh
Běhání podél jezera Mjøsa
Poslední dva týdny jsem si dal od běhání pauzu. Moje první vyběhnutí tak proběhlo v podmínkách, které kyčli očividně nesvědčí - v pořádné zimě. Nicméně první běh byl dokonalý. Na promenádě kolem jezera Mjøsa jsem měl pocit, jako bych letěl - pohyb samotný pro mě byl naprosto automatický a k tomu jsem necítil vůbec žádnou bolest ani námahu. Trasa pak vedla po štěrkových pěšinkách, takže ideální povrch. Zima mně také vůbec nevadila a ve třech vrstvách oblečení jsem se naopak začal rychle potit.
Další výběhy už tak idylické nebyly, hlavně kvůli tomu, že byly brzy ráno, ještě před východem slunce. Ani nohy už pak nebyly tak odpočaté a začínající rýma a bolest v krku tomu také moc nepřidali. Nicméně i tak jsem si běhání užíval. Jen jsem si v mých elasťácích a slabé mikině připadal trochu nepatřičně - tady se totiž běhá na tvrďáka v klasické zimní bundě, pořádné beranici a palčácích.
Vegan
Univerzitní menza
Většinu týdne jsem bydlel v apartmánu, kde jsem si mohl vařit - osvědčila se mi kombinace vločky k snídani a jáhly s červenou čočkou k večeři. A k tomu různé obměny oříšků, semínek, koření a místní zeleniny, kterou jsem nakoupil. Na univerzitě pak nebyl problém v místní menze si poskládat slušný oběd z bufetového menu. Platilo se pak na základě váhy, naštěstí za studentské (ale Norské) ceny. Takže jsem se s mým kuskusem se zeleninou a brambory většinou vešel do 200 CZK.
Večeře v jedné z nejoblíbenějších místních restaurací pak lehce zklamala - v nabídce jsem si mohl vybrat prakticky buď zeleninu s rýží, nebo pizzu se zeleninou. Poslední den jsem ale za odměnu za moji přednášku dostal poctivou veganskou pizzu. Když jsme ji mezi ostatními krabicemi nemohli najít, jedna ze slečen se hrozně divila s tím, že to je přece ta úplně celá zelená (také se jmenovala "Even greener garden"). Ta byla skvělá a jednalo se o mou první zkušenost s americkým "tlustým" těstem. Příjemná změna.
Můj typický oběd v menze
Nejlepší byla ale stejně hostina na konferenci, kde v nabídce byly falafelové koule. V kombinaci s pečenými bramborami, nakládanými houbami, kuskusem s fazolkami a různými zeleninovými saláty není divu, že jsem nezůstal u jednoho (ani dvou) talířů. Pověst bezedného jedlíka zachráněna. Jen jsem to nestačil sníst do začátku první odpolední prezentace, ale to se tady naštěstí neřeší.
A perlička na závěr - asi už jsem zmínil, že Norsko je opravdu drahá země že ano? Tak schválně kolik tady stojí veganské mléko a jogurty Alpro? Levné jako v Anglii to není, ale stejně vycházely o maličko levněji než u nás (63 CZK za balení 4 ovocných jogurtů nebo 500g balení). To jen tak pro představu o stavu českých supermarketů.
A ještě jedna letištní rada - ovesné vločky namočené ve vodě jsou na letištní kontrole opravdu považované za "tekutinu". Takže zbaštit předem! Můj smutný výraz a hláška "but that is my breakfast" naštěstí pracovníka ochranky obměkčila a dovolil mi vrátit se zpět do vestibulu a snídani si sníst. Za tu dvojí kontrolu to stálo :)
Konferenční žranice, talíř 1/4
Tahle "tekutina" na letišti neprošla
Zasloužená pizza za přednášku
Původně jsem si nemyslel, že bych v Norsku dokázal žít delší dobu a byl jsem si jistý, že ten týden mi bude bohatě stačit. Každým dnem jsem si ale více uvědomoval, že už jen kvůli té přírodě, ale hlavně lidem by stálo za to, trochu více se tu zdržet...
Třetí veganský rok je za mnou a já se začínám cítit nějak staře. Na depku jako z fyzického věku to sice ještě není, ale už je to dost na to, abych při mém výročí necítil nic zvláštního. Zachránila to ale netradiční mezinárodní oslava, která proběhla přes šest časových pásem. A také nový typ dortu - tentokrát obdoba Bounty tyčinek, které jsem měl kdysi tak rád. Zhodnocení roku však bude trochu ostuda a plány na můj další veganský rok nechávám zatím raději otevřené.
