Saar Challenge 2019

Letos jsem na mém oblíbeném Saar Challenge musel opět zvolit "dětskou" vzdálenost 21 kilometrové trasy. Na delší nebylo kvůli vychlazené zimě a opatrnému jarnímu rozběhávání natrénováno. Už to začíná být taková moje tradice - jeden rok 40 kilometrový HALF, druhý rok 21 kilometrový SHORT. Tentokrát pro mě ale i nejkratší trať představovala pořádnou výzvu. Delší běh, než 20 kilometrů jsem si totiž letos vyzkoušel jen jednou. Musel jsem proto nejprve překousnout fakt, že závod si jedu jen užít a na tři výhry z minulých let opravdu nebude šance navázat.

Počasí vyšlo maximálně luxusně - azuro a pocitově kolem 20°. Narozdíl od závodníků delších distancí, kteří startovali už ráno za nepříjemných mrazíků, nebylo co řešit a v kraťasech a tričku jsme ve 13 hodin vyrazili. Závod jsem měl v hlavě rozvržen klasicky: 11 kilometrů se 3 stoupáními. Zbytek už se jen povezu z kopce.  

Kuba vysvětluje trasu*

Pohodové tempo, jaké bývá na startu dvakrát delšího HALFu bohužel nebylo. Místo toho se rychle zformovala asi 10členná skupinka, která vyrazila jako sprintem na 100 metrů. Já místo to vyrazil slovy Jeníka "hodně vlažně, jako bych byl nemocný". Teprve na vršku louky jsem se z asi 20. pozice začal pomalu cpát dopředu. Třetinu závodu (jeden kopec ze tří) už jsem měl přece za sebou. Na klesání do vesnice Hamry jsem ještě pár lidí předběhl a pomalu začal stahovat náskok početné skupinky.   

V Hamrech jsem ale viděl, že kluci zazmatkovali a u hlavní silnice zapomněli odbočit vlevo. Přitom tento úsek se běží v každém ročníku stejně. Zakřičel jsem proto na Romana, který pochopil a začal se vracet. Nakonec jich tam prý odbočilo špatně snad 5 a já se nevědomky ocitl na 3. místě. 

Start 70 km LONGu*

To už ale začal druhý stoupák závodu, ve kterém mně kluci byli v patách, takže makačka, ale nedoběhli mě. Na následujícím klesajícím úseku k odbočce na Lány jsem začal potkávat šňůry postarších turistů, kteří museli patřit do nějakých turistických klubů. Většinou se snažili uhnout, takže jsem slušně zdravil a upozorňoval na to, že za mnou běží ještě asi 70 závodníků (celkově nás nakonec běželo 86). Našlo se ale hodně takových, kteří mě úspěšně ignorovali a zůstali rozcapení přes celou cestu. Je opravdu normální být natolik zabrán do konverzace a nevnímat ani můj sloní dupot a funění při tempu kolem 4 min / km? Co kdybych byl naštvané divoké prase? Zlomyslně jsem si proto užíval prosvištět to co nejtěsněji kolem nich. Myslím, že pár starších paní nebylo daleko od infarktu. Hezké zpestření závodu :)   

To už jsem ale doběhl do Kameniček, za kterými následovalo "poslední" stoupání - letos místo silnice velice příjemným úsekem loukou a lesem. Hrozně jsem si užíval pocit, že běžím naprosto sám. Jen příroda a rychlost. Myslím, že tohle je přesně cíl závodu, který Kuba při jeho pořádání měl. Kluky přede mnou jsem zahlédl naposledy před Kameničkami a už tam měli takových 500 metrů náskok. Teď už po nich nebylo ani stopy. A za mnou také nikdo. Alespoň jsem si to myslel.

Štefan v poklidu na občerstvovačce*

Na občerstvovačce jsem ani nezastavoval a rovnou běžel dál. U Filipova jsem si na protějším kopci všiml vysílače na kopci Pešava, kolem kterého letos vedla trasa. To, jak byl daleko, se mi moc nelíbilo. Zvlášť, když jsem k němu nemohl běžet rovnou, ale musel jsem to nejprve vzít přes Dědovou. Při tomto drobnějším stoupání (které už jsem nepočítal), jsem ještě naposledy zahlédl závodníka přede mnou - musel mít náskok skoro kilometr. Nebylo tedy kam spěchat a mohl jsem si dál užívat osamocený běh. Ze zvědavosti jsem se ohlédl a málem zkameněl. Asi 100 metrů za mnou mě stíhala skupinka 3 závodníků. Okamžitě jsem si připadal jako skřet z Pána prstenů pronásledován Aragornem, Legolasem a Gimlim. Pohodová atmosféra byla rázem ta tam. Posunout se o tři místa zpět jsem neměl v úmyslu, a proto jsem začal upalovat "jako bych za sebou cítil biče mých pánů".

V Dědové jsem se snažil sám sebe povzbudit, když jsem na fandění místních obyvatel odpovídal, že už to je jen z kopce. Snažil jsem se tomu věřit. Nicméně nový úsek kolem Pešavy nebyl úplně jednoznačný. Lesní pěšinky se různě klikatily a občas samozřejmě nastalo i nějaké to menší stoupání. Při každém ohlédnutí jsem pak spatřil kluky, kteří se neúnavně drželi ve stejné vzdálenosti. Začal jsem se smiřovat s tím, že mě doběhnou. Každou chvíli musí začít přidávat a já už to rychleji opravdu nedám. Udržím vůbec toto tempo dalších 6 kilometrů? 

Doběh do cíle*

V lese jsem pak kluky ztratil, když jsem konečně odbočil na známý úsek žluté značky. Ten byl s popadanými stromy a kořeny při mé rychlosti výživný a docela jsem vzpomínal na pohodovou trasu po štěrkové cestě z minulého roku. Těsně před náběhem na asfaltku před Hlinskem jsem před sebou spatřil jednoho ze tří závodníků, jak si to právě po této cestě valí. Najednou jsem byl asi 50 metrů za ním. Po dvou dalších závodnících ale nebylo ani památky. Hlavou se mi honilo, zda to nějak řešit. Říkal jsem si ale, že jestli to byl jeden z těch, kteří se museli v Hamrech vracet, zaslouží si doběhnout přede mnou. V Hlinsku však místo nové odbočky pokračoval dál, a ještě na mě volal, že to je ta správná cesta. Já se ale nenechal zviklat, a naopak na něj zavolal, že tady máme uhnout doleva.

Vyhlášení kategorie <35 let*

Z posledního kilometru se rázem stalo peklo. Věděl jsem, že ho mám v patách a přísahal bych, že ho slyším jen pár metrů za sebou. Obě lávky jsem proto vybíhal s maximálním nasazením všech končetin a fandění lidí skoro nevnímal. Sprintoval jsem, jako mě to na K9 naučil Luky. Konečně v cíli jsem si opět proběhl cílovou páskou - tentokrát na poprvé. Když jsem se ale otočil, tak za mnou nikdo. Slušné halucinace.

Celkově jsem se umístil 3., v kategorii dokonce 2. s časem 1:31:29. Na to, že se jednalo o maličko delší půlmaraton s převýšením přes 300 metrů opravdu nečekaný výkon a to, že jsem letos poprvé nevyhrál mě ani trochu netrápilo.

Tradiční oběd z jídelny Pohanka byl samozřejmě opět veganský a tentokrát to byl Boršč. Jídlo, které od mala nesnáším jsem zblajzl s nevídanou chutí. Že by to bylo tím, že byl bez masa? Potěšila i sójová smetana.

A jak dopadli moji spolujezdci z firmy Retia? Závod jim moc nesedl, takže jim alespoň nevadilo se mnou počkat na vyhlášení - mezitím se trochu vzpamatovali aby zvládli převoz do Pardubic. A já se pak alespoň měl rovnou jak zbavit letošní výhry v podobě balení piv :)

Rozhodně srdeční záležitost

Organizace závodu letos byla bez jediné chybičky. Značení závodu bylo perfektní a úplnou jistotu mně dodala nahraná trasa v hodinkách, kterou Kuba připravil. Vůbec jsem tak nemusel dumat nad tím, kudy dál, a díky tomu jsem se také nenechal strhnout špatně odbočujícími skupinkami. Ono při té vzdálenosti a rychlosti člověk prostě vypne a šipky často přestane vnímat. Bohužel se najdou i tací, kteří jsou schopni si stěžovat na to, že na 70 km závodu nebylo značení vždy jednoznačné. Takoví by měli běhat jen na ovále. Kubovi a všem jeho pomocníkům patří opět obrovský dík za zorganizování toho nejlepšího běžeckého zážitku a za rok určitě znovu. Jen si raději nekladu jiné cíle než zúčastnit se. I když podle statistiky by to mělo opět dát na návrat na střední HALF :)

Veganský oběd jídelny Pohanka

Další kámen do sbírky

Skvělá atmosféra po doběhu

Strava Flyby

Výsledky

Relive 'Afternoon Sep 21st'

* Obrázky převzaty z oficiální galerie závodu. 

Podzimní běh 2019

Další ročník běhu v Heřmanově Městci v krásném prostředí městského parku a přilehlého lesa. Letos se počasí extra vydařilo a místo podzimního běhu se spíše jednalo o běh letní. I tak mně ale připadalo, že na akci bylo méně lidí než na minulém ročníku. Že by za to mohl chybějící skákající hrad? Já ale za ten rok nějak vyměkl. Na závod jsem si přijel autem a natrénováno jsem také rozhodně neměl tolik jako minulý rok. No a podle toho to také dopadlo - letos žádná brambora.

Start v první řadě*

Díky tomu, že jsem dorazil dříve, jsem měl možnost zafandit si při závodech dětí. Nejprve běžela kategorie superdětí (1 okruh před zámkem) a poté "obyčejných dětí". Ty už měly smůlu a musely běžet 2 okruhy. Ale jednomu klukovi se stejně podařilo po prvním kole se zašít mezi přihlížející - šikula :) Na všechny děti byl úžasný pohled a dobrá motivace také to pořádně zaběhnout. Jen jsem přemýšlel nad tím, proč někteří z dětí dobíhají s brekem. Na pláč štěstí to nevypadalo. Tak snad se jim běh nezprotiví jako mně na základce... 

O půlhodiny později už jsme vyráželi my. Start byl letos bez problémů - vyběhl jsem v první vlně a neměl tak žádný problém s tlačenicí. Jen tempo bylo kruté, takže při nekonečném stoupání jsem pěkně trpěl. Ale brzy mě z toho vysvobodila má tkanička na pravé botě, která se rozvázala. Jedna z mých závodních nočních můr.

Doběh opět rozmazaně rychlý*

Zrovna nedávno jsme se právě o tomto problému bavili a já se neústupně zastával bot New Balance - u nich se prostě tkanička nemůže rozvázat, ať se děje cokoliv. No, nezbylo mě nic jiného než v praxi vyzkoušet, zda je něco pravdy na tom, že když se člověk při maximálním výkonu předkloní a pak rychle postaví, může omdlít. Naštěstí moje garminy mně tvrdily, že si stále válím šunky při tepovce kolem 130 - zřejmě ještě nezaregistrovaly, že už dávno běžím. Podobnou tepovku bych mohl mít možná tak kdybych to šel. Každopádně jsem ale neomdlel a jen si o jedno místečko pohoršil. Tentokrát jsem to počítal a věděl jsem, že jsem 8. 

Nahoře mě však čekal další problém - zase mě začalo píchat v boku. A tentokrát tedy fest. Že by to bylo tím zastavením, nebo prostě stárnu? Možná je po třicítce nutné se začít opravdu poctivě rozběhávat. Nedalo se nic dělat, místo dobíhání Páji a dalších závodníků jsem se musel celý seběh šetřit. Bolest vydržela téměř až do začátku druhého kola. Tam jsem začal pomalu přidávat a dovolil si předběhnout dva borce z místního běžeckého klubu. Docela troufalost, ale vracet mně to nechtěli.  

Skupinová*

Dolů už jsem to valil, co to jen šlo - už jsem věděl, že nějak to prostě doběhnu. Ale i tak jsem u toho stíhal děkovat uhýbajícím se běžcům z pětky, kteří se začali objevovat. Na jedné z posledních rovinek jsem si pak ještě o jedno místo polepšil a do cíle tak doběhl celkově 5. s časem 42:20. Tedy o minutu pomalejší než minulý rok. Ale závod byl opět super a vyletněná atmosféra v cíli také! Místním obyvatelům zámku se tak naskytlo hodně pohledů na polo-svlečené zpocené závodníky.

Shodou okolností si v cíli jeden běžec také stěžoval na rozvázanou botu - samozřejmě také New Balance. Takže hlavní ponaučení pro mě? Konečně se naučit pořádně vázat boty! Aktuálně testuji několik různých běžeckých uzlů. Pokud se osvědčí, určitě se o ně podělím v některém dalším článku.

Oficiální výsledky

Strava Flyby 

* Obrázky převzaty z oficiální fotogalerie.

Veganský penzion Novina

Jako dárek k mým třicetinám jsem dostal poukaz na víkendový pobyt v prvním českém plně veganském penzionu Novina. Poukaz jsem samozřejmě nechal správně uležet, a tak jsme vyrazili až teď. Nakonec se k nám připojil i zbytek rodinky, takže se můžu podělit i o dojmy tří nezaujatých všežravců. Výzvy se nezalekli a rozhodli se jít do ní naplno - živočišné potraviny nechali doma a souhlasili s tím, že se pokusí si užít čistě veganský víkend (u nějakých těch drobností typu kafíčka s mlékem jsem oko zamhouřil). Jak tedy penzion obstál v takto různorodé skupince? 

Penzion Novina

Penzion Novina se nachází v Kryštofově údolí, těsně pod Křižanským sedlem. Jedná se o první český veganský penzion [1]. To znamená, že veškerá nabízená strava je veganská, nabídka alkoholických nápojů obsahuje prověřená piva a vína (při jejichž procesu čiření nebyly použity žádné živočišné látky) a veganská jsou například i použitá tekutá mýdla.

Koutek pro cvičení

Penzion je prezentován jako místo pro odpočinek těla i duše a pokoje jsou proto zařízeny bez televize nebo telefonů. Penzion je pak prý vhodný pro meditaci a cvičení jógy. To mohu potvrdit, byť s jistými výhradami - na cvičení venku už nebylo počasí a uvnitř nebyla k dispozici žádná vyhrazená místnost. Cvičit se tak dá jedině ve sdíleném atriu v prvním patře, které ale poskytuje přístup do všech pokojů. Naštěstí jsem cvičil brzy ráno, takže mě opravdu nikdo nerušil. Problém byl spíše opačný - povrzávající podlaha prý byla slyšet i přes zeď do našeho pokoje. Pokud by se jednalo o klasickou lekci jógy s více účastníky, případní spáči by rozhodně nebyli nadšení.

Cena za ubytování pak není zrovna lidová - pohybuje se okolo 1000 Kč za osobu a noc [2]. Co všechno tedy člověk může za tuto cenu očekávat?   

Strava

Nabídka snídaní

Začnu tím nejdůležitějším - stravou. Penzion nabízí polopenzi s možností přikoupení obědových balíčků na místě (ty mají formu sandwichů, ovoce a nápoje).

Snídaně jsou podávány formou švédských stolů a nabízí velice pestrou nabídku, z nichž většina výrobků pochází z pekárny Zrnko. Ta dodává nejen různé druhy pečiva (celozrnné, kváskové), ale také pomazánky (česnekovou, cizrnovou, pikantní tatarák a další), chlebíčky, veganské párky v listovém těstíčku a sladké pečivo (koláče všech možných variací, případě špaldovou variantu lineckého cukroví). V nabídce dále byla klasická neochucená ovesná kaše (vařená v sójovém mléce), kterou si každý mohl doplnit například směsí oříšků a semínek, musli, různými lupínky, marmeládami, čerstvým ovocem a případně dosladit rostlinnými sirupy (datlový a agávový). K pití bylo na výběr z několika druhů čajů, kávy (včetně žaludové) a rostlinných mlék (ovesné, sójové, mandlové - bohužel žádné Alpro, ale značky Kaufland). 

Sójové párky v lineckém těstíčku

Já byl nejvíce nadšený z chlebíčků s pochoutkovým salátem - ten jsem sice kdysi nějak zvlášť nemusel, ale po téměř 3 letech veganství mně tato varianta (obsahující i veganský salám a majonézu) přišla k chuti. A pak veganské párky (ty jsem měl poprvé v životě). I když možná to bylo tím těstem okolo, samotné bych je asi ani nemusel. Ze sladkého mě pak nejvíce oslovil "tvarohový" koláč. Ani ovocné náplně nebyly špatné, ale tvaroh opravdu chutnal naprosto přesně tak, jak si ho pamatuji v klasické verzi. I zbytek mé skupinky byl ze snídaní nadšen a největší úspěch mělo právě sladké. Tedy s výjimkou ovesné kaše - nenároční strávníci.

Večeře pak byly složeny z polévky, hlavního jídla a salátu. Hlavní jídlo se vybíralo předem ze dvou možností. My měli na výběr:

• Zeleninový vývar, gnocchi se špenátem / sójové výpečky s knedlíkem a zelím 
• Čočková polévka, burger z červené čočky s coleslaw salátem / pečená dýně s brambory 

Takový průměrný zeleninový vývar

Chuťově jsme s jídlem byli moc spokojeni. Výpečky sice nebyly tak skvělé jako u Pierre, ale zelí to vynahradilo a burgery by také obstály (byly výborně okořeněné). Velikost porcí pak prý byla také solidní. Já se raději zdržuji komentáře - s mým bezedným žaludkem bych nebyl úplně objektivní. Problém ale byl s polévkami a saláty, které si každý nabíral sám. První den došla polévka (na jednu paní se nedostalo) a druhý den salát. Ani jednou už obsluha nebyla schopna přidělat. Snídaně na tom byly podobně - bylo nutné přijít opravdu hned na osmou hodinu. Dobroty totiž rychle mizely a téměř nebyly doplňovány. To chápu u dovážených potravin (pečiva, koláčů atd.), ale u ovesné kaše opravdu ne. Ta, když už byla doplněna, tak o dvě - tři porce a to bylo vše. Přitom taková kaše nestojí prakticky nic a mezi vegany je extra oblíbená. S tím souvisí má hlavní výhrada ke stravování - prakticky vše je dováženo a vaření na místě je minimální. Chápu, že to značně usnadňuje obsluhu, na druhou stranu jídlo nepůsobí "domácím" dojmem jako například na chatě Komenského. 

Sójové výpečky

Různé druhy koláčů

Pestré burgery z červené čočky

Poznámka: pokud by si někdo lámal hlavu nad tím, čím jsou bulky obarvené, jedná se o červenou řepu, špenát a živočišné uhlí [3]. Žádné potravinářské barvivo, jako bývá obvykle zvykem.

Okolí 

Ještěd z vyhlídky Červený kámen

Penzion se nachází na okraji vesnice a stojí samostatně na pomezí lesa. Z oken pokojů jsou tak vidět stromy a člověk má téměř pocit, že opravdu spí v lese. Křižánské sedlo je po silnici asi 150 metrů a z něj pak vedou turistické i cyklistické trasy všemi směry. Například na Ještěd je to nějakých 6 - 7 km. A zpátky se dá půjčit koloběžka (dojet se dá až do Kryštofova Údolí). Jedná se tak o ideální místo pro vyrážení na pěší či cyklistické výlety, ale i ranní výběhy. 

V dojezdovém okolí se pak nachází Český ráj - jedno z nejhezčích míst v České Republice nabízející nespočet přírodních zajímavostí. Od skalních měst a vyhlídek, přes zříceniny, až po hrady a zámky. My se cestou stavovali v Hruboskalském skalním městě a na Malé Skále, kde jsme navštívili zříceninu Frýdštejn. Na víc bohužel nezbyl čas. 

Hrad Lemberk

I při nepřízni počasí je ale co dělat. V okolí je velké množství hradů a zámků - nás zaujal Lemberk a přilehlá bazilika s klášterem v Jablonném v Podještědí - mimochodem se jedná o jednu z 15 bazilik označených titulem minor. To má na svědomí svatá Zdislava, která stojí za zázračným vyléčením velkého množství osob (včetně nedávno uznaného zázraku [4]). Klášter s přilehlou bazilikou je možné navštívit v podrobné prohlídce vedené jednou z místních sester. Zejména část katakomb byla velice sugestivní.

A pak je tu samozřejmě Liberec se všemi svými atrakcemi (ZOO, botanická zahrada, centrum Babylon a další).   

Pantheon - brána

Skalní město - Hruboskalsko

Zřícenina hradu Frýdštejn

Běh 

Vyhlídka po ranním běhu

Ráno jsem vyrážel běhat už v 6 hodin, takže ještě za šera. Byl jsem proto rád, že jsem mohl využít širokou štěrkovou cestu cyklotrasy směrem na sedlo Výpřež. Stoupání bylo velice mírné, takže i mé Pardubicemi rozmazlené nohy ho bez problémů zvládly. Ale hlavně jsem nemusel řešit bludné kořeny, kluzké kameny a podobné radosti skrývající se v probouzejícím se lese.  

Za odměnu mě čekaly úžasné výhledy na přilehlou krajinu - údolí topící se v mlze a z ní vykukující kopečky jako Ralsko, nebo Bezdězy. Po pár kilometrech jsem pak byl odměněn efektně nasvíceným Ještědským vysílačem, který v brzkém ránu opravdu vypadal jako kosmická loď. Aby se to vyvážilo, přes cestu mně každou chvíli přeběhlo nějaké to stádečko jelenů. Nepříjemnosti jako je zima, déšť, ani vítr mě proto vůbec neodradily, a ty dva výběhy patřily mezi mé nejlepší zážitky z víkendu. Už jen kvůli nim musí stát za to, žít někde na horách.

Relive 'Morning Sep 8th'

Hodnocení

Vybavení pokojů

Celkově jsme s pobytem byli moc spokojeni. Vyhovoval nám domácí přístup, kdy obsluha byla velice ochotná a ve všem se snažila vyjít vstříc. První večer nás navíc potěšil rozdělaný táborák a od druhého dne pak podstatně ubylo hostů, takže pocit "rodinného ubytování" byl o to silnější.

Slabší byla pouze úroveň vybavení pokojů. Přeci jenom, za cenu okolo 1000 Kč / osobu a noc by člověk očekával opravdu trochu vyšší standard. Absenci televize chválím, ale topení v podobě elektrické přímotopu mně tedy ekologické nepřijde. Zvláště s ohledem na to, jaká zima v pokojích byla už teď v září. Bohužel i s žádostí o další deku (abychom nemuseli tolik topit) byl také celkem problém - v penzionu žádné navíc nebyly, ale naštěstí jeden pokoj byl volný, tak jsme dostali z něj.

Některé recenze pak jako častý nedostatek zmiňují omezenou teplou vodu - toho jsme si nevšimli. Jen první večer vypadl asi na minutu elektrický proud (ale netuším, zda to nebyl širší výpadek). Další recenze je možné najít na stránkách: TripAdvisor (4/5) nebo Facebook (4,4/5). Zaměření penzionu pak přibližuje jeho majitel [5].

Závěr

Umístění penzionu

Za dárek jsem hrozně rád a víkend jsem si moc užil. Nemuset se vůbec starat o jídlo a ani jednou se za celý pobyt nezeptat na ono profláklé "Je toto opravdu veganské?", to se mi ještě nestalo. Navíc skvělý pocit, že jsme mohli podpořit tento ojedinělý projekt, jehož budoucnost není prý kvůli financím vůbec jistá. Mnou zmiňované nedostatky jsou totiž často vytýkány i v jiných recenzích a nevypadá to, že by se s nimi něco dělalo. Úroveň stravování pak zřejmě také spíše klesá (omezené porce, absence veganských sýrů a salámů, levnější typy rostlinných mlék). Pobyt v penzionu pak beru spíše jako "rozmazlenost" na víkend a pro delší dovolenou bych bohužel pravděpodobně stejně volil ubytování někde v soukromém apartmánu, kde si mohu uvařit sám a kde mě to bude stát pouhý zlomek ceny.

Video