Kunětická devítka - běžecký pohár 2018

Kunětická devítka (K9) je již tradiční série běžeckých závodů pořádaných od dubna do října. Pohár obsahuje celkem 12 závodů - 11 klasických a jeden hlavní. Prvních 10 závodníků v každé kategorii pak obdrží body, které se mezi závody sčítají. No a kdo jich má nejvíce tak vyhraje. Samozřejmě platí určitá další pravidla (účast na minimálně 5 závodech, a započítává se maximálně 8 nejlepších výsledků). V minulých letech jsem si zaběhl jen pár ojedinělých závodů, zato letos bych konečně chtěl zkusit odběhnout celý pohár (tedy alespoň těch 8 závodů).  

Kunětickou devítku jsem poprvé vyzkoušel v roce 2015. Jednalo se pro mě o naprostý masakr. Že mě závod takhle zničí jsem opravdu netušil. Závod jsem dokončil při průměrném tepu neuvěřitelných 190. Není divu, že mé vzpomínky nebyly příliš pozitivní :) V tom roce jsem si ji zaběhl ještě jednou (to už bylo mnohem lepší), ale za to následující ročníky mi vůbec nevyšly. Letos konečně ve středu odpoledne neučím a mám tak volno, takže bych se rád zúčastnil co nejvíce závodů. 

Upozornění: Jedná se o postupně aktualizovaný článek. Pokud ho čtete poprvé, začněte odspodu. Vyhlášení totiž obsahuje nějaký ten spoiler :)

Vyhlášení poháru

Můj první dokončený pohár K9

Tak jak to tedy dopadlo? Pravidelně sledující už tuší, ale pro ostatní: celkem jsem zaběhl 9 z 12 závodů a nasbíral při nich 79 bodů. To mi vyšlo na druhé místo, hned po Tomovi (91,5 bodů) a před Michalem (50,5 bodů). I kdybych zaběhl všechny závody, na Tomův výkon by to nestačilo. Je to prostě pan běžec. Naštěstí se nemusím trápit myšlenkou, že bych ho mohl tréninkem dohnat (nemohl ale i tak) - příští rok už postoupím do "vyšší" kategorie a budou mě tudíž trápit jiní běžci :)

Mezi vyhlašovanými kategoriemi se mi líbila zejména kategorie 100% finisherů - tedy těch, co nevynechali jediný závod. Těm patří velký respekt a jsou velkou motivací do příštího ročníku. 

Kubovi a jeho týmu velký dík za celoroční úsilí a perfektní organizaci. Člověk se musí podívat na jiné závody, aby naplno ocenil, jak bezproblémově to mají zmáknuté. Moc rád se s vámi všemi zase uvidím - třeba na nejbližším Adventním běhu.   

Vyhlášení poháru K9*

A jak jsem si v průběhu roku vedl?

Závod	Čas	Tempo (min/km)	Tepová frekvence
12.	38:21	4:23	151?
11.	34:44	3:58	172
9.	35:25	4:05	174
8.	35:13	4:01	177
VC.	34:25	3:58	179
5.	35:21	4:04	173
4.	34:56	4:01	175
3.	34:58	4:01	176
2.	34:39	3:58	178

Na nějaké podstatné zlepšení to rozhodně nevypadá. Časy a tempa jsou prakticky stejná, kromě závodů, při kterých jsem se "flákal". Za nižší tepovou frekvencí při stejných tempech bych pak spíše viděl vliv počasí než nějakou lepší kondičku. Na druhou stranu jsem s mými časy spokojený a vůbec by mi nevadilo takhle běhat i dál. Na posledním "závodě" jsem pak ani pás neměl a tepovka je proto měřena pouze optickým senzorem (tedy hodně orientačně). 

Porovnání rychlosti ve všech mých účastech na K9

12. Kunětická devítka - 27.10.2018

Pohodový pokec ve skupince*

O výsledcích už bylo rozhodnuto, tak jen zbývalo zaběhnout si poslední K9 a užít si následující vyhlášení poháru. Závod byl nebodovaný, takže přímo vybízel ke klidnému běhu a nějakým tím povídáním si. Bohužel Kuba už očividně všechny hezké dny v roce vyplýtval na středy. Poslední K9 tak pro mě byla zároveň moji první, kdy opravdu pršelo. Takže na pomalý běh to moc nevypadalo.

Naštěstí při startu už nepršelo nějak extra hustě a po vyběhnutí jsem déšť prakticky přestal vnímat. Vyrazil jsem mezi známými kluky, kteří to opravdu tentokrát nijak nehnali a s ledovým klidem nechali takových 5 kluků před námi upalovat do cíle. Ti to brali vážně, zatímco my si užívali pohodové tempo. Konečně jsem tak měl příležitost prohodit pár slov i s těmi, které normálně při závodu moc nevidím :) 

Vegan tým*

První polovinu jsme prokecali a až teprve u otočky za chatkami jsem se trochu trhl - snižující se tempo mi už nevyhovovalo a chtěl jsem si běžet to svoje. Takže jsem se ocitl někde mezi upalujícími nováčky a starou "kecací" partou. Přesto to byl běh na pohodičku a hodně jsem si ho po mé kolenové pauze užíval. Za prvním prudkým stoupáním jsem pak ještě jednoho kluka předběhl a nad schody opět poděkoval fandící paní, která i přes mizerné počasí nezklamala - povzbuzovala i pod deštníkem :) Po závodě jsem ji konečně měl příležitost poděkovat pořádně, a nejen udýchaným zamrmláním. Závod jsem doběhl v naprosto nepodstatném čase 38:21 - tedy o skoro 4 minuty pomaleji než normálně. Paradoxně i tentokrát jsem ale skončil pátý. Hned po obdržení finisherské medaile jsem se znovu rozběhl - tentokrát k autu, rychle se převléci do suchého. A hurá na vyhlášení, na které mi to vyšlo akorát. 

Oficiální výsledky
Strava Flyby

11. Kunětická devítka - 10.10.2018

Kvůli semináři v Praze jsem propásl 10. závod, a tak mě už čekala poslední bodovaná K9. Vyšlo mi to tak úplně přesně - byl to můj 8. závod a do poháru se každému započítává právě maximálně 8 závodů (vždy těch s nejvyšším bodovým umístěním). Ne že by mi ale na bodech nějak záleželo - s celkovým pořadím už jsem hnout stejně nemohl. 

Pomalu jdu dopředu*

Tentokrát jsem si ale nebyl vůbec jistý, jak to doběhnu. Koncem minulého týdne mě začalo úplně z ničeho nic trápit koleno, a tak jsem si dal přes víkend od běhání pauzu. K tomu den před závodem jsem se cítil jako těsně před nemocí - totálně bez energie a na nic. Naštěstí ve středu už nebylo po nemoci ani památky, a tak jediným otazníkem bylo koleno. 

Počasí vyšlo naprosto krásně - 21 stupňů a obloha bez mráčku. To by byl hřích neužít si doznívající atmosféru léta. Na startu nás nijak zvlášť moc nebylo, což mi potvrdilo opravdu pozvolné rozběhnutí. Do čela se nikomu moc nechtělo a já tak začal rovnou na 5. místě. A podle složení první čtveřice jsem také hned věděl, že minimálně na třetí místo bych se měl bez problémů dostat. A také že ano - už na cestě do Němčic jsem ho měl. Přede mnou tak byl pouze Ondra a pro mě neznámý Pepa Jurica. Ondra byl jasný - toho nemá cenu honit. Pepa byl pro mě ale velká neznámá a nebyl jsem si jistý, jak dobře mu to poběží. Tak jsem se prostě držel za nimi. Tempo mi nepřišlo nijak závratné a nejspíše hlavně kvůli počasí se běželo opravdu příjemně. Nebo že by ten odpočinek od běhání byl tolik znát? Prostě cítil jsem se skvěle a o kolenu jsem ani nevěděl.

Téměř jisté 2. místo*

Kousek před chatkami jsem pak Pepu bez problémů předběhl. Takových 500 metrů ještě zabral a dýchal mi na záda, ale pak začal odpadat a do konce závodu už jsem o něm nevěděl. Držel jsem se takových 10 metrů za Ondrou, který udával tempo. Díky tomu za námi už při vyběhnutí na pole mezi chatkami byla několika set metrová mezera, takže nebyl důvod hnát to nějak rychleji. Celkem pohodička. Za otočkou v lese nás spousta běžců v protisměru povzbuzovala - příjemné. Ondra mi začal utíkat až při prvním prudkém stoupání. Opět jsem to ale nijak zvlášť neřešil a nešel úplně na krev. Koleno začalo být lehce cítit, ale stále nic hrozného. Ondru jsem i tak měl stále na dohled, byť už byl trochu dál. Nad schody mě opět povzbuzovala starší paní, které jsem znovu moc poděkoval. Zajímalo by mě, zda ví, jak moc to vždycky potěší a nakopne. Seběh jsem už kvůli kolenu pocitově radši moc nepálil, stejně to podle Toma neumím. Každopádně po doběhu jsem dodatečně zjistil, že to byl můj nejrychlejší seběh - tak třeba si příště nevyslechnu nějaké ty poznámky o tom, jak jsem pomalý a jak se toho bojím :) Do cíle jsem doběhl "pouhých" 13 sekund za Ondrou v čase 34:44 - mém třetím nejlepším čase na trati (průměrné tempo 3:58 min/km). Celkově tedy druhé místo a první v kategorii - jo to je tak, když se Tom Kučírek neúčastní :) O poháru už je tedy rozhodnuto. Jak to ale dopadlo si nechám až na 27.10. kdy se běží poslední slavnostní K9. Ta už se do bodování nepočítá, takže o pohodový běh by mělo být postaráno.

Oficiální výsledky
Strava Flyby

9. Kunětická devítka - 12.9.2018

Začátek a hned na druhém místě*

Září sebou přineslo mnohem příjemnější počasí, ale zrovna tuto středu jako naschvál teplota opět vylezla na 31° a sluníčko svítilo jako o život. Pravděpodobně jedna z posledních šancí užít si závod v pořádném pařáku. Ale co, už se vidím v zimě, kdy budu nadávat na nízké teploty a za tohle počasí bych dal nevím co. Každopádně ze mě teklo už při registraci, natož při rozbíhání. K tomu se startovalo o hodinu dříve, takže jsme si teplo mohli užít o to více :)

Na start se nás ale postavilo nějak podezřele málo, což mi došlo ihned po odstartování. Začal jsem totiž rovnou na pátém místě a brzy se dostal na čtvrté místo s tím, že přede mnou byl klasicky nedostižný Tom a za ním Jirka s Michalem. Žádní ostatní rychlíci se tentokrát nedostavili, takže Tom měl první místo bez práce pro sebe. Michala jsem předběhl hned v prvním klesání (za což jsem si v cíli vysloužil pěkný sprďunk - mé fandění při jeho doběhu to bohužel nenapravilo). Rovnou jsem předběhl i Jirku, takže na prvním focení jsem byl na druhém místě. Hned mi došlo, že je úplně jedno, jestli mě Jirka dá, nebo ne, a že na druhém místě v mé kategorii doběhnu tak jako tak. Nevím, co by se muselo stát, abych si pohoršil. Snad jen kdybych třeba nějak nešikovně zakopl. Ne, že bych na to neměl štěstí - v úterý jsem totiž při ranním běhu ve tmě přehlédl vystupující dlažební kostku a pěkně se na betonu natáhl. A předtím v sobotu při Saar tréninku raději ani nemluvit. Tam jsem zakopl asi 3x a z toho jednou jsem to také nevybral.

U chatek už na třetím místě, za Jirkou*

Nebylo tedy kam se hnát a z běhu jsem měl naprosto příjemný pocit, jako by se jednalo o pohodový trénink a žádný závod. Vůbec mě proto neznervóznilo, když mě v Němčicích Jirka opravdu slušným tempem předběhl. Zavěsit se za něj ale nebyl problém a takto jsme běželi až k otočce za chatkami. Tam Jirka začal zpomalovat a já ho doběhl. Předbíhat se mi ho moc nechtělo, ale nedalo se nic dělat, tempo bylo o maličko pomalejší, než bych si přál. Přidal jsem tedy a Jirku předběhl. Samozřejmě ihned také přidal, takže jsem jen čekal, kdy mě předběhne zpátky. Pohodový běh tak byl tentam - což je názorně vidět na grafu mé tepové frekvence (od 21 minuty). Prostě mi to nedalo a vidina druhého místa celkově už nezněla vůbec špatně.

Do 20 minuty to byl příjemný běh

Jirka mi šlapal na paty až do začátku stoupání, kde jsem ho konečně setřásl. Na schodech jsem pak před sebou dokonce zahlédl Toma, ale jen se mihl v zatáčce a byl zase ten tam. Nahoře mě pak čekalo překvapení v podobě několika beranů přecházejících cestu - trochu jsem čekal, jestli se na mě některý se svými rohy nerozběhne, ale kdo by v tomhle vedru někam běhal. Do cíle jsem pak už bezproblémově doběhl druhý v kategorii i celkově. Byť v mém zatím nejpomalejším čase 35:25. V poháru tedy zůstávám na nejspíše už neohrožené druhé pozici.

Oficiální výsledky
Strava Flyby

8. Kunětická devítka - 22.8.2018 

Registrace*

Sedmou K9 jsem musel kvůli pohmožděným žebrům z VSC kempu vynechat (šestá je pak uvedena jako VK9, takže jsem toho neprošvihl tak moc, jak to vypadá). Mrzelo mě to, ale nedalo se nic dělat, byl jsem rád, že můžu chodit. Žebra se pak do kupy dávala takových 5 týdnů, takže mi maximálně vyhovovalo, že další K9 se běžela až v srpnu. Na start jsem tak díky tomu šel bez jakékoliv bolesti a po několika testovacích sprintech v minulých týdnech (3km@11:16 a 5km@19:14). Jen den předem jsem si opravdu 16km v terénu dávat nemusel. Ale šance zaběhat si v okolí Lichnice se prostě neodmítá.

Start proběhl opět ve dvou vlnách a mně se podařilo vyběhnout v první řadě. Tentokrát to tedy bylo bez nebezpečné tlačenice, i když předbíhání jsme si užili i tak dost - hlavně s Tomem, který mně to na prvním půl kilometru slušně nandal (na čem ti vegani takhle dobře běhají? :) ). Docela mě to zarazilo a začal jsem si říkat, jak to dneska sakra běžím a co jsem všechno musel minulou K9 prošvihnout :) V seběhu jsem to ale napravil a dál už se pak jen párkrát vzájemně předběhl s Jirkou. Na celé rovince do Němčic jsem se ale raději držel těsně za ním. To bylo příjemné, protože jsem tak alespoň mohl držet ne úplně šílené tempo. V Němčicích jsem ho pak bez problémů předběhl a dostal se tak na 6. místo.

Tomáš i Jirka přede mnou*

Přede mnou to pak byla téměř klasika - vedoucí trojka, těsně za nimi začal zaostávat jeden běžec a kousek přede mnou běžec v černém (myslel jsem, že je to Miloš, ale nebyl). Mezi chatkami jsme pak doběhli a předběhli zaostávajícího běžce - nejprve jsem si říkal, že to vypadá na Toma Kučírka, ale to jsem se samozřejmě spletl. Tom si to valil klasicky v první trojici. Každopádně jsem se tím posunul na tradiční 5. místo. Náskok jsem však neměl nijak velký, další asi 3 běžci za mnou byli takových sto metrů a já měl pořád pocit, že za sebou slyším Jirku. Hlavně při začátku stoupání bych přísahal, že je těsně za mnou a pěkně funí. Přidal jsem proto, co to jen šlo, a díky tomu jsem i dohnal běžce v černém, a dokonce ho i předběhl (ten si přitom mumlal něco jako "no tak, dělej, pojď pojď"). Když jsem se ohlédl, kromě něj za mnou ale nikdo nebyl - nechápu. V prvním brutálním kopci a na úzké pěšince jsem se bál, abych ho zbytečně neblokoval, protože mě určitě dožene. Makal jsem proto nadoraz aby se tak nestalo - letmý pohled na tepovku ukazující 190 a můj dech mi potvrdili, že rychleji už to nepůjde. Běžec mě ale doběhl až na otočce před parkovištěm, kde jsem to asi také mohl střihnout trochu více zostra, ale stejně by mě dal. Takhle jsem se alespoň měl za kým držet. Na schodech jsem zahlédl i Toma K., který dokonce chvilku šel! Stejně jsem se k němu ale více nepřiblížil. Místo toho jsem záviděl slečnám z 5tky, které si schody v klidu šly. Tak alespoň ty jsem předběhl :)

Na běh přes špičku to moc nevypadá*

Při seběhu jsem si z ničeho nic uvědomil, jak strašně dupu a vzpomněl jsem si na debatu s Pavlem Markem na VSC kempu, kde jsem se ho ptal, zda lze i z kopce neběhat přes patu. Prý to není problém, jen je potřeba tam tu špičku více rvát. Pocitově jsem tedy krok upravil a zkrátil, a hned mi to přišlo lepší, i když podle fotky to nevypadá, na nějaký velký progress. Cílem jsem pak proběhl (za vydatného povzbuzování od mé kolegyně - děkuji moc! :) ) v čase 35:13 na klasickém druhém / pátém místě. Sice jeden z mých nejhorších časů, ale na to, jaké teplo bylo (31 stupňů) tak spokojenost.

A průběžné pořadí? Vynecháním jednoho běhu jsem nakonec vůbec nic neztratil. Stále se držím na druhé pozici s celkovými 59 body. Přede mnou je Tom K. s 69,5 body a za mnou až Pepa Jurica s 35,5 body.

Oficiální výsledky
Strava Flyby

5. Kunětická devítka - 6.6.2018 

Těsně na 6. místě*

Po sobotní parádní akci - 50 mil železnohorských - se mi po pravdě na další závod moc nechtělo. Ale nohy už byly relativně v pořádku a já se také celkem zregeneroval, tak přece nevynechám. Uklidňoval jsem se, že tentokrát bude mým cílem pouze to doběhnout a pokud možno získat alespoň nějaké bodíky. Start jsem proto vzal opravdu zlehka (na místní poměry) - vyběhl jsem tak třicátý. Ani nevím jak, ale na prvním klesání a následné rovince jsem pár lidí předběhl a na focení u následující křižovatky jsem se tak ocitl na 6. místě. Takhle doběhnout by mi bohatě stačilo. První čtveřice opět zázračně zmizela a přede mnou byl na dohled akorát Norbert ze sokola Kolín. Těsně za mnou jsem pak slyšel slušný dupot skupinky běžců. Raději jsem se neohlížel a dupot začal postupně ustávat až úplně utichl. Na otočce v Němčicích jsem si řekl, že se prostě budu držet za Norbertem a uvidíme. 

Hlavně jsem se musel šetřit, abych nějak zvládl závěr - bylo mi jasné, že stehnům se stoupáček na Kuňku nebude líbit ani trošičku. Poměrně příjemným tempem jsem proto pokračoval kolem chatek až k odbočce přes louku, kde jsme akorát prošvihli právě přijíždějícího fotografa - takže tentokrát bez fotky. Každopádně úvodní trojici jsem jen zahlédl zmizet do následujícího lesíka, takže očividně byli o hodně více vepředu než obvykle. Co mě ale znervóznilo, byla pronásledující skupinka asi 4 nebo 5 běžců, která za mnou mohla být jen takových 100 metrů. Ti by mě teda doběhnout nemuseli. Trošku jsem proto přidal a pomalu začal stahovat Norbertův náskok.

Stíhací skupinka je mi v patách*

Při návratu směr Kuňka jsem na cestě minul mého kolegu z projektu - plácli jsme si a ještě mě pochválil. To mi dodalo neuvěřitelně energie a po pár vteřinách jsem Norberta slušným tempem předběhl. Snažil jsem se běžet, co to šlo, protože mi bylo jasné, že do kopce tentokrát nenaženu ani ň. Spíše hodně ztratím. Každopádně první lehké stoupání celkem šlo a na následující otočce jsem zjistil, že Norbert už je za mnou asi 100 metrů a pronásledující skupinku jsem neviděl vůbec. Že bych mohl doběhnout zase pátý? První stoupák jsem vyběhl, ale musel jsem do toho dát všechno. Následující seběh jsem začal v protisměru potkávat běžce z nějakého jiného závodu. Ty jsem pak doběhl na následujících schodech. Konečně jsem si v praxi ověřil, jaký je rozdíl mezi tím schody jít a běžet. Běžce z druhého závodu, kteří schody šli jsem bez problémů předběhl, kdežto běžícího kluka (byť pomalu) jsem pouze lehce dohnal, ale nepředběhl. Díky tomuto zpestření jsem neměl moc čas myslet na pálící stehna. Nahoře už mě jen dál nakoplo plácnutí s dalším kamarádem a už jsem to mezi turisty valil z kopce do cíle. V seběhu jsem ještě minul druhého fotografa, který na mě zavolal: "Tys do toho tentokrát zaťal dráp!". Dneska mě fakt všichni jenom povzbuzují. Díky! Cílem jsem proběhl tentokrát sice v mém nejhorším čase 35:21, ale za to opět na 5. celkovém místě a 2. v kategorii. Vzhledem k sobotnímu závodu naprostá spokojenost! Jen teda nechápu, jaký je rozdíl v tom, běžet relativně na pohodu, nebo do toho dát všechno - vždycky končím na stejném místě :) Celkově tedy stále druhý s 38 body.

Oficiální výsledky
Strava Flyby

4. Kunětická devítka - 23.5.2018 

Na chvíli čtvrtý*

Tentokrát se jednalo o mojí nejpohodovější K9, co jsem kdy běžel. Nevím, zda za to mohlo počasí (pod mrakem, s rozumným větrem a kolem 22 stupňů), můj páteční narozeninový běh, nebo prostě samotný průběh závodu.

Ten začal samozřejmě pěkně zostra a hned na prvním kilometru jsem se ocitl na 4. místě (první trojice se samozřejmě tradičně odtrhla a zmizela v nedo-běhnu a později i nedohlednu). Těsně za sebou jsem však slyšel běžce - Jirku, který mně pěkně dupal na paty a v Němčicích mě neuvěřitelným tempem předběhl. Takže zase zpátky 5. místo. Jirka mi však nakonec neutekl a celý zbytek závodu jsem se držel těsně za ním. Chvilkami docela zpomaloval a já měl dost sil, takže jsem si říkal, že bych ho i možná předběhl, ale otázkou bylo na jak dlouho. Nepochyboval jsem o tom, že by mi to rychle vrátil. Oproti mé klasické taktice - valit to, co to jen jde a doufat, že neodpadnu, jsem se rozhodl jít na to jinak.

Moje nová taktika spočívala v tom, šetřit síly, držet se těsně za Jirkou a jakmile začne stoupání, pěkně mu to natřít :) To znělo jako dobrý plán a až do začátku stoupání se mně díky tomu běželo opravdu krásně. V porovnání s minulými závody byla moje průměrná tepová frekvence o 1 bpm nižší, než na minulé K9 a o celé 3 bpm nižší než při letošní první K9. Jak moc je tak minimální rozdíl znát. Jediné obavy jsem tak měl, zda běžíme dost rychle, aby nás nedoběhli další běžci - přeci jenom, teď nebyli tak daleko, jak jsem byl zvyklý, ale obavy to byly zbytečné.

Šetřím síly těsně za Jirkou*

Můj plán se začal hroutit, když v začátku stoupání Jirka nezpomaloval. Stále jsem však byl těsně za ním a čekal jsem na vhodnější příležitost. Že žádná taková nebude mi začínalo být jasné na prvním krátkém, ale brutálním stoupáku, na kterém mně Jirka neuvěřitelně utekl. Nevím, zda moje kopcovitá technika stojí tak hodně za ..., nebo mám prostě krátké nohy (víc už prostě natáhnout nešly), ale očividně jsem byl pomalý. Na rovince a klesání jsem sice ztrátu dohnal, ale pak následoval dlouhý úsek schodů. A tam to bylo to samé. Přišlo mi, že Jirka je úplně vyletěl. Zřejmě dělal delší kroky. Nevím, jestli jsem tak malý, nebo je to tím, že mi přijde efektivnější dělat co nejmenší, ale rychlé kroky a našlapovat tak na každý schod (což asi opravdu nebude nejrychlejší způsob). I když jsem tak dělal, co jsem mohl, nahoře už bylo jasné, že skončím opět pátý. A také že ano, s časem 34:56. Vzhledem k tomu, že tentokrát se Tomáš nezúčastnil jsem ale v kategorii první! V celkovém pořadí se tak s 29 body posouvám na druhé místo.

V cíli jsem pak Jirkovi zašel poděkovat za příjemné vedení celým závodem. Zůstal jsem docela překvapený, když jsem se dozvěděl, že Jirka normálně K9 běhá o minutu a půl rychleji, ale dnes se kvůli zranění rozhodl šetřit. Měl jsem tak prostě jen štěstí :)

Oficiální výsledky
Strava Flyby 

3. Kunětická devítka - 9.5.2018 

Konečně jsem měl před závodem "pořádný" oddech - celých 14 dnů bez závodění, takže to vypadalo na ideální podmínky. Nohy mi sice stále nepřipadaly ideálně odpočaté, ale co. Počasí bylo tentokrát opět letní - slunečno, přes 22 stupňů, a celkem nepříjemné dusno. 

Pohodička po prvním kilometru*

Start proběhl naprosto klasicky - hned se to valilo tempem 3:44 :) Chtěl jsem se opět držet za Milošem, ale hned ze začátku mi s dalšími třemi závodníky utekl. Prakticky ihned jsem se tak ocitl na mém "tradičním" pátém místě. Mezera za první skupinkou byla docela velká a postupně se zvětšovala. Za mnou jsem také nikoho neslyšel a kromě startu jsem tak běžel celý závod sám. Byl to zvláštní pocit, spíše jako z klasického tréninku než ze závodu. Motivace hnát to na doraz tak moc nebyla a první asi 4 kilometry mně přišly pocitově o něco pomalejší, než posledně - byť asi o moc pomalejší nebyly. Každopádně otevřený úsek do Němčic nepříjemně svítilo sluníčko a po otočce zase proti nám foukal vítr. To si člověk nevybere :) Slibovaná bouřka by osvěžila, ale bohužel ani kapička. 

Na asi 4. kilometru mě Miloš opět překvapil, když jsem ho zahlédl několik metrů se vracet a něco sbírat ze země. Po závodu jsem se dozvěděl, že zachraňoval slepýše, abychom ho neušlapali. Na úkor prvního místa. To by ale nebyl Miloš, aby to brzy zase nedohnal. V lesním úseku mezi chatkami jsem ještě trochu zpomalil - dohnat první čtveřici bylo nemožné a za mnou jsem stále nikoho neslyšel. Takže žádný stres. Pomalejší tempo docela bodlo. 

Úvodní čtyřka, já, a zbytek*

Po výběhu z lesa na 6. kilometru jsem pak konečně viděl celou situaci. Na prvním místě suverénně Miloš, 100 metrů za ním další dva, 100 metrů za nimi 4. běžec a asi 100 metrů za ním já. Za mnou pak byla slušná mezera, určitě přes 200 metrů. Mohl jsem tak zůstat relativně v klidu, za což jsem byl rád, protože jsem měl opět dost. Hned začátek stoupání tentokrát "zpříjemnil" extrémně vysušený povrch polní cesty, takže jsem měl pocit, jako by se mi nohy topily v tekutém písku. Vydupat následující stoupáky pak bylo opět peklo, ale na fotografa na obávaných schodech jsem dokázal i promluvit. Přesto ale fotografie zřejmě publikovatelná nebyla, protože na web se nedostala :) Starší paní, která povzbuzovala nad schody, bych nejraději objal, jak jsem byl rád, že už jsem nahoře. Seběh už byl tradičně užívačka a do cíle už jsem poklidně doběhl v čase 34:58 na 2. místě v kategorii a celkovém 5. Takže naprosto stejné umístění, jako minule. V poháru jsem se tak s celkovými 18 body posunul z 5. na 3. místo. 

Oficiální výsledky
Strava Flyby

2. Kunětická devítka - 18.4.2018 

První letošní závod byl 3 dny před pardubickým půlmaratonem, takže to jsem se raději nezúčastnil a místo toho jsem relaxoval (pomalým během a nějakým tím posilováním :) ). Moje první K9 tak byla až o týden později - pro změnu 4 dny po půlmaratonu. Co si budeme povídat, po mém letošním výkonu nohy nebyly 100% odpočaté, ale na nějaké to rozumné doběhnutí by to mělo stačit, říkal jsem si. 

V Němčicích na 6. místě*

Počasí vyšlo naprosto krásně - modrá obloha, sluníčko a 20 stupňů. Protože jsem měl celkem dost času, před závodem jsem si ještě stihl dát menší procházku okolo hradu. Pak už následovalo (velice) krátké rozběhnutí a šlo se na start. Ten proběhl u tohoto závodu naprosto klasicky - napálit to, co to jen jde (v mém případě tempo na první kilometr 3:41 min). To stačilo na to, být v první asi desítce lidí. Stejně ale byla kolem slušná tlačenice a já se tak držel kousek za Milošem, který se stává mým ověřeným vodičem :) Na první zatáčce a následném klesání jsem ho na chvilku předběhl, ale pak na rovince mě samozřejmě opět dal. U následujících chatiček se však zastavil na pokec s mladými kamarádkami. Neuvěřitelné. Říkal jsem si, za jak dlouho mě zase předběhne :)

V tu chvíli už se od nás odpojili běžci z krátkého okruhu a já byl na 6 místě. Tempo stále stejné, takže jsem neměl ani moc času kochat se výhledem na hrad. Prakticky stejně jsme běželi až k dalším chatkám, kde se mi podařilo předběhnout pátého Norberta (který, jak jsem se dozvěděl v cíli, skvěle zaběhl pardubickou půlku za nějakých 1:22). Přede mnou jsem tak už viděl jen úvodní trojku (daleko) a za nimi o kousek dál Tomáše. Chvilku jsem si říkal, že bych ho mohl doběhnout, ale sil rychle ubývalo a od asi 6 kilometru nastalo klasické peklo.

U chatek už pátý*

Trasa začala stoupat a já už opravdu moc nemohl, takže jsem se jen snažil, co to šlo, ale na doběhnutí Toma to opravdu nestačilo. Tepovka okolo 180 mi hodně připomínala můj první závod. Opravdu pyšný jsem ale na to, že jsem ve stoupáku ani na schodech nepřešel do chůze. Ale byl to boj. Nad schody jsem už povzbuzující rodince ani nedokázal odpovědět, tak jsem jen ukázal palec nahoru a pokračoval rychlým seběhem dolů. Každopádně můj výsledný čas je můj nový rekord na této trati - 34:39. K tomu 2. místo v kategorii (5. místo celkově). V poháru tak začínám na pěkném 5. místě.

Tak a teď už opravdu následující dny zvolním a užiju si pěkně klidné běhy. Hodinky budou mít radost - už po druhé během 4 dnů na mě řvou, že moje tréninky jsou moc náročné a mohou být nebezpečné. A také, že k pořádné regeneraci bych neměl následující 3 dny běhat. Jasně :)

Oficiální výsledky
Strava Flyby


* Obrázky převzaty z oficiální fotogalerie závodu

VyKing Trail ½ Marathon 2018

VyKing - závod o krále Vysočiny, který nedá nic zadarmo. Letos se Honza pokusil udělat závod jednodušší a o pár týdnů proto posunul termín konání. Místo chladného listopadu nás mělo čekat sluníčko a příjemné teploty. VyKing ale opět dokázal, že má vlastní hlavu. Původně jsem kvůli kolenu běžet nechtěl a říkal jsem si, že už to letos stačilo. Od poslední K9 jsem si ale dal od běhání další pauzu a vypadalo to, že koleno drží. Tak proč nezkusit opět krátkou variantu - půlmaraton? Na nějakých dvaceti kilometrech by mě snad nic překvapit nemělo ne?  

Počasí nezklamalo. I přes to, že předpověď slibovala slunečno a příjemných 14 stupňů by to nebyl VyKing (Svratka / Žďárské vrchy) aby opět nedokázal, že pro něj žádná pravidla neplatí. Ještě při výjezdu z Pardubic to vypadalo slušně a věřil jsem, že poběžím v kraťasech a tričku, ale jak jsem se začal blížit ke Svratce, z ničeho nic se objevila pěkně hustá mlha. Začalo mi docházet, jak jsem udělal dobře, že jsem si sebou vzal oblečení pro prakticky jakékoliv počasí. Takže i když se závod letos konal téměř o měsíc dřív, na počasí to znát vůbec nebylo. 

Žádný spěch - stoupání v prvním km*

Po příjezdu jsem akorát z dálky zahlédl startující maratonce (obdiv a respekt) a zbytek času před startem strávil převážně v zahřátém autě a nějakým tím rozklusáním. Na zimu téměř zapomenout mně pomohl poctivý start závodu v podobě dvou-kilometrového stoupání na Karlštejn. Zkušeně jsem poznával prakticky každý kamínek a při průběhu golfovým hřištěm jsem byl šestý s tím, že všechny přede mnou jsem měl na dohled. Takže ideální situace, která mě dokonale ukolébala. Zavolání zezadu, že běžíme špatně mě proto naprosto vykolejilo. Cože? Nemožné! Ale bylo to tak. Odbočku na louku před Karlštejnem jsme všichni minuli. Rychlé pohlédnutí na mapu v hodinkách (jejichž vibrování jsem klidně ignoroval) prozradil, že opravdu běžíme špatně. Takže střihnutí přímo do svahu, ať se vracíme co možná nejméně.

Následoval šílený zmatek, kdy jsem se vmísil mezi běžce, které jsem už jednou předběhl. Vůbec jsem proto neměl ponětí, kdo je přede mnou a kolikátý tedy jsem. Aby toho nebylo málo, slzící oči mně nachystaly další překvapení - najednou cítím, jak mě začíná zlobit pravá čočka a po několika mrknutí "vyplave" z oka ven na tvář. Jen ji chytnu mezi prsty, podívám se na ni a nezbývá mi než ji zahodit. Co teď? Vidím jako šikmooký a hlavou mi běží myšlenky o jednookém vykingovi. Druhá čočka zatím drží bez problémů, ale pokud by vypadla i ta, na nějaký rychlejší běh bych mohl zapomenout. Vracet se mi ale nechce, a tak běžím dál.

Karlštejn*

Předběhnu pár lidí a najednou už přede mnou není nikdo. Že by mi tolik utekli? Přidávám, ale ani za Karlštejnem před sebou nikoho nevidím. Netuším, zda jsem první nebo ne. Seběh si netroufám moc rozpálit. Rozhodně ne tak, jako se to tady valilo minulé ročníky - oči slzí dál a vidění se střídá mezi ucházejícím a totálně rozmazaným. Před Zkamenělým zámkem mě pak sprintem dobíhá běžec a celý výšlap mi dýchá těsně na záda. Přeběhnout mě ale nechce, takže asi kilometr trpím nepříjemný pocit. Na široké cestě se pak konečně dáváme do řeči. Dozvídám se, že Petr byl před zablouděním druhý a před námi by nikdo být neměl. Dál běžíme společně a odvádíme perfektní týmovou práci. Petr mě táhne (za někým se mi běží vždy lépe), byť v sebězích mi trochu utíká - já se snažím hlavně nezakopnout. Na oplátku na něj volám kudy dál, kde cvaknout kleštičky a asi čtyřikrát ho vracím, když špatně odbočí. Bere to statečně a ani moc nereptá :)

Před Křižánkami nás povzbuzuje pár cyklistů a skupinka dětí. Děkuji jim, ale náladu mi to stejně moc nezvedne. Pohled na poctivý kopec s Devíti skalami, jehož vrchol je zahalen v hustých mracích mě také nechává klidným. Vzhledem k jiným myšlenkám se stoupáním prakticky vůbec netrápím, i když se jedná o nejnáročnější část celého závodu. Dokonce i technický finální úsek celý vyběhnu a nepřejdu do chůze. Občerstvovačku klasicky proletím, ale Petra před sebe rád ihned zase pustím. Následuje můj "oblíbený" zakopávací úsek a jsem opravdu zvědav, jak ho zvládnu. Kameny a kořeny jsou navíc tentokrát schovány pod slušnou nadílkou žlutého listí a jako na povel nás zastihne lehká přeprška. Podstatně zpomaluji, ale kromě jednoho škobrtnutí bez problémů!

Můj nejrychlejší km (3:25)*

Zpět na pořádné cestě si říkám, jak to hrozně utíká, že už nás čeká jen 7 kilometrů. V tom mě ale začne píchat v boku - pocit, který jsem nezažil několik let. Co se to se mnou děje? Mohla by být ta skoro dvoutýdenní pauza od běhání znát? Připadám si, že mi to vůbec neběží a celý se rozpadám. Tempo kolem 4:15 mě ale vyvádí z omylu. Opravdu běžíme tak rychle?

Rozcestí Kopaniny a poslední kontrola. Opět vracím Petra, který už si to vesele pálil do Herálce (vzpomínám si na Honzova slova - přesně na tuto situaci varuje v rozpravě na každém ročníku). V tom nás dobíhá další sprinter - Tomáš. Chvilku si říkám, zda neběží kros, protože se zjeví z ničeho nic. Z rozcestí tak vybíháme všichni tři společně a já se naprosto bez emocí smiřuji s třetím místem - tedy pokud nás nedoběhnou další podobní sprinteři. Chvilku jsem sice první, ale kluci mě hned předbíhají. Před rozcestím u Nebožtíka ale Tomáš zpomaluje a s Petrem mu začneme utíkat.

Tom broděním dohání ztrátu*

Do posledního kopce běžíme s Petrem stále společně a utíkat mi začne až za odbočkou na louku. Ale jak. Letí mu to pěkně. S přehledem dáváme dokonce i krosaře z desítky a pětky. Strava mi pak tento úsek vyhodnotí jako můj vůbec nejrychlejší km - s odhadovaným nejlepším časem 3:25. Na Petra to ale stejně nestačí. Ten to bere opravdu vážně a dole se dobrovolně rozhodne brodit. V tomhle počasí přes dva potůčky s vodou nad kolena? Ne, děkuji pěkně, ale raději si to asi o 200 metrů prodloužím přes lávku. Po otočce za lávkou ale vidím, že i Tom se rozhodl brodit a vypadá to, že by tím mohl ztrátu dohnat. Přidávám tedy co to jde a s Tomem kousek za zády dobíhám do cíle - celkově druhý v čase 1:36:38 (26 sekund za Petrem a o skoro minutu lepším časem než minulý rok). Tom prý nakonec žádné špatné úmysly neměl a nohám ledová voda vůbec neprospěla. Každopádně se jednalo o napínavý finish jako nikdy jindy.

Po zlatém i stříbrný otvírák

Vykingem se tedy letos stává zaslouženě Petr - svůj první ročník si poctivě užil - zabloudil, dohnal to, několikrát se vracel a ještě k tomu brodil. Já byl hlavně šťastný, že koleno vydrželo (věděl jsem o něm, ale šlo to), že jsem to dal i na jedno oko, a že jsem opět nevyhrál bedýnku na šroubky :) A běh s kluky i následný pokec byl super! Vyking pro mě do teď byl sólový závod, kde jsem moc nikoho nepotkával. Tentokrát to bylo úplně jinak. Petr mě pak potěšil otázkou, zda nejsem TEN běžec, který tu před měsícem vyhrál maraton :) Že ho před ním kamarád varoval. Začínám tu mít dobrou reputaci :)

Vegan

A jak to bylo letos s jídlem? O chlup lepší než minule. V nabídce byly tentokrát dvě polévky - klasická gulášová a nově dýňová. Ta nejspíše byla veganská - paní si ale složením nebyli 100% jisté (polévku dodávala externí firma). Zásadově jsem tak neriskoval a porci raději přenechal Tomovi - zasloužil si ji! Já stejně po doběhnutí tradičně neměl na nic chuť (zato doma jsem to pořádně dohnal).

Oficiální výsledky
Strava Flyby (letos bloudilo mnohem méně lidí, než obvykle :) )

* Obrázky převzaty z oficiální fotogalerie závodu

Domácí nutella

Nutella, případně různé její varianty jsou oblíbenou čokoládovou pomazánkou a dezertem v jednom. Ať už na chlebu, palačinkách, lívancích, v kaši, či jen tak, málokdo ji nemá rád. Bohužel složení těchto pomazánek je tragické a skládá se hlavně z cukru a palmového oleje. Obsah lískových oříšků bývá minimální - v těch lepších případech dosahuje "až" 13%. Můj recept na domácí nutellu používá pouze dvě suroviny - lískové oříšky a kvalitní čokoládu. Tu lze ale klidně nahradit kakaem a kokosovým olejem. V tom případě je pak obsah lískových oříšků kolem 99%. Šla by samozřejmě udělat i 100% varianta, ale tím už by se oficiálně jednalo o lískooříškové máslo. Byť i to je výborné, čokoládová chuť dodá "lískáčům" ten pravý rozměr.

Co se tedy nachází v originální nutelle (od firmy Ferrero), když lískových oříšků obsahuje pouze 13%? Bohužel je to hlavně cukr (55%) a palmový olej (30%) [1,2,3]. Zbytek pak tvoří kakao, sójový lecithin, vanilková příchuť a sušené mléko - vegani se proto mizerným složením trápit nemusí.

Hotová nutella (verze s čokoládou)

A jak jsou na tom ostatní lískooříškové pomazánky? Naprostá většina má velice podobné složení právě originální nutelle. Ale dají se najít i takové "pecky" jako třeba "Spar Haselnuss Creme", které mají obsah lískových oříšků pod 2% [4]. O pomazánkách s lískooříškovou příchutí je lepší vůbec nemluvit - ty často lískové oříšky neviděly ani z letadla.

Naštěstí příprava zdravé domácí varianty, není s kvalitním mixérem nikterak složitá. A nutriční složení pak prakticky odpovídá samotným lískovým oříškům. V nich převažují tuky (zdravé), ale obsahují i zhruba 15% bílkovin a velké množství vitamínu E, manganu a mědi. A k tomu mají poměrně nízký obsah sacharidů - kolem 16% [5].

Můj recept vychází z receptu na nutellu ze 4 surovin, ale opět je trochu zjednodušený. Recept lze připravit pomocí dvou variant - v první je použita libovolná čokoláda (samozřejmě čím kvalitnější, tím lépe), v té druhé je pak čokoláda nahrazena kakaem a kokosovým olejem.  

Suroviny

Loupaná jádra oříšků
značně usnadní přípravu

Množství a poměr surovin je pouze orientační - lepší je ochutnávat a postupně si nutellu vyladit podle svých představ.

• Lískové oříšky - 500 gramů (klasické, nebo lépe rovnou loupaná lísková jádra) 
• Jedna tabulka kvalitní čokolády (asi 100 gramů), nebo: 
• Lžíce kokosového oleje
• Dvě lžíce kakaa 
• Sůl (špetka) 

Postup 

Pokud máte klasické lískové oříšky (neloupané - poznáte podle tmavé slupky), je nejprve vhodné je opražit a slupek zbavit (alespoň nahrubo). Značně to usnadní přípravu lískooříškového másla.

Zbavování skořápek

Opražení trvá v troubě rozehřáté na 200°C asi 10 minut. Je dobré oříšky alespoň jednou "prohrábnout". Po jejich opražení a lehkém vystydnutí je můžete zbavit slupek. To lze udělat ručně mnutím mezi dlaněmi, ale to je poměrně zdlouhavá metoda. Lepší je využít trik z původního receptu - oříšky poválet na rozprostřené utěrce. Při pořádném zatlačení to jde poměrně dobře. I tak se ale jedná o časově nejnáročnější fázi receptu (takových alespoň 20 minut navíc). Každopádně oloupání nemusí být ideální, ale určitě bych tento krok nevynechával. Oloupané oříšky totiž podstatně urychlí výrobu másla, a to pak má i lepší chuť - tolik "neškrábe" a mělo by být krémovější. Je pravda, že když jsem to jednou odflákl, s výrobou másla jsem se pak trápil (respektive mixér se trápil) asi půl hodiny.

Vůbec nejlepší řešení je ale koupit si rovnou loupaná lísková jádra. Ty lze bez problémů rovnou rozmixovat na máslo - není třeba pražit. Ta ušetřená půlhodina za těch pár korun navíc rozhodně stojí! 

Oloupané lískové oříšky

Dalším krokem je tedy výroba lískooříškového másla - oříšky stačí mixovat, dokud se máslo nevytvoří. Pokud jsou oříšky zbavené slupek, máslo by se mělo vytvořit relativně rychle - už za pár minut. V případě problémů si lze vypomoci trochou kokosového oleje (konzistence nutelly pak bude tekutější a lehká příchuť kokosu rozhodně neuškodí). Jen pozor na to, že nutellu v tomto případě není dobré přislazovat sirupy - kombinace vody a oleje by totiž prý způsobila ztuhnutí pomazánky.

Jakmile je máslo hotové, přidejte nalámanou čokoládu, nebo kakao a kokosový olej. Také můžete přidat špetku soli (hlavně pokud nepoužíváte čokoládu, ve které už sůl je). Vše chvíli pomixujte. Čokoládu není třeba rozpouštět, protože máslo by mělo být mixováním slušně zahřáté a čokoláda se proto ihned rozpustí sama. Následuje nejlepší fáze - nutellu ochutnejte (mňam!) a případně dolaďte podle svých představ.  

Lískooříškové máslo

Přidání čokolády (70%)

Hotová nutella (verze s kakaem)

Zdroje a odkazy 

[1] Catherine Saxelby, "Nutella. The full (correct) list of ingredients", [online].
[2] Ferrero, "Product Information", [online].
[3] Časopis dTest, "Test lískooříškových pomazánek 2016", [online].
[4] Jana Chmelíková, "Test lískooříškových pomazánek: V některých skoro nenajdete ořechy!", [online].
[5] Health Beckon, "9 Amazing Benefits And Uses Of Hazelnuts", [online].

Co dokáží vegani?

Nedávno jsem na youtube kanálu známého veganského aktivisty - Mic the Vegan narazil na pěkně udělané video ukazující, čím se baví a co dokáží vegani. Doporučuji těch pár minut shlédnout i pokud ve vás název "Vegans Are Awesome" vyvolává husí kůži. Video je prostá kompilace převážně sportujících veganů, bez jakéhokoliv mluvení. Žádné přesvědčování o tom, že jedině veganství je ta správná cesta tedy nehrozí. Ve videu se doporučuji zaměřit hlavně na to, jak vypadají celoživotní vegani, co se nedostatku bílkovin týče. Pod videem pak pro srovnání uvádím, jak je na tom několik českých sportujících veganů. 

Zmiňované video: 

Autorem videa je Mic the Vegan, který se věnuje převážně objasňování různých mýtů veganského stravování. Na rozdíl od mnoha ostatních aktivistů, on svá tvrzení vždy potvrzuje spolehlivými vědeckými zdroji. Právě proto ho sleduji a doporučuji.

A jak jsou na tom v porovnání s "elitou" z videa čeští vegani? Také mezi sebou máme skvělé sportovce, například těchto 8 holek. Z mého okolí pak mohu doporučit komunitu Vegan Sport Club, která má mezi sebou sportovce všech kategorií a zájmů (včetně celkem ucházejících běžců ;) ). A mezi naprostou špičku pak patří třeba Pavel Marek, který je známý především pro jeden z nejtěžších závodů na světě - 250 kilometrů dlouhý Spartathlon. Právě minulý týden si ho dal po třetí, a i v historicky nejhorším počasí závodu (hurikánu) ho zaběhl za skvělých 33 hodin.

Ne každý vegan však musí být podobný "superhrdina". Není nic špatného na tom, být "obyčejný". Člověk by měl dělat to, co ho baví. Tak proč se třeba na pohodičku neproběhnout někde v lese? Nebo se protáhnout u jednoduché jógy? Nebo se jen jít projít? A pokud chce člověk udělat něco pro planetu, veganské stravování má obrovský pozitivní dopad a každý den lze díky němu:

• Ušetřit přes 4100 litrů vody 
• Ušetřit 18 kg obilí 
• Zachránit 2,8 m² lesa   
• Vyprodukovat o 9 kg méně CO₂ emisí 
• A hlavně v průměru zachránit život jednoho zvířete

Poznámka: jedná se o odhad na základě dat z webu cowspiracy. Na data přepočítaná na delší časové období se lze podívat na veganské kalkukalčce (anglicky). Na moje aktuální data se můžete podívat na stránce O mně/statistiky.