Saar Challenge je stále můj nejoblíbenější závod - nádherná trať, perfektní organizace, skvělé zázemí, pohodoví lidé, veganské občerstvení a účast tak akorát (žádná velká masovka). Letos se jednalo o můj třetí ročník a po minulém roce jsem se mohl vrátit ke střední vzdálenosti - half. Ta měří 41 kilometrů a má více než 800 metrové převýšení. A hlavně oproti 21 kilometrovému shortu prochází podstatně atraktivnější trasou - přes Devět skal, Křižánky a Zkamenělý zámek. A jaká byla očekávání? Jasně že po výhrách v minulých letech jsem chtěl obhájit první místo a získat tak zlatý hattrick. Ale také jsem si chtěl prostě užít den v krásné přírodě.
Příprava na závod byla letos všelijaká. Měl to být můj hlavní závod sezóny, takže jsem relativně poctivě běhal okolo 70 kilometrů týdně. To znamená ideální trénink na maximálně 35 kilometrový běh. Ty drobné navíc už jsem neřešil. Na Saaru je beztak posledních 10 kilometrů z kopce :)
Ráno po závodu - prý to bylo málo
Trať jsem si ale rozhodl proběhnout předem. Jednak jsem si chtěl ověřit, o kolik náročnější letošní změny budou, ale hlavně si vyzkoušet, jak mi téměř maratonská vzdálenost sedne - co si vzít na sebe, co jíst atd. Přeci jenom od 50 mil železnohorských (můj poslední maraton) už to nějaký ten pátek bude. Tři víkendy před závodem bylo počasí špatné a trať se mi proto povedlo proběhnout až pouhých 14 dní před závodem. Běželo se mi ale skvěle a naprosto přesně jsem tak věděl, do čeho půjdu. Zbývalo jen doufat, že se do té doby stihnu pořádně zregenerovat. A protože nejlepší regenerace je aktivní, trochu jsem ji "podpořil" dvěma závody - 9. Kunětickou devítkou a týden před závodem pak Podzimním během. Posledních 7 dní jsem se už ale snažil alespoň trochu se šetřit. V pátek (den před závodem) už jsem dokonce nešel ani běhat, ani plavat. Odpočatý jsem si nepřipadal ani trochu. Naštěstí, v sobotu ráno se to úplně otočilo a já se cítil mnohem lépe - plný energie a s chutí závodit.
Start
Do poslední chvíle před startem jsem dumal nad tím, jestli běžet v krátkém, nebo dlouhém tričku. Vybral jsem raději dlouhé, ale při uklízení věcí do auta vykouklo sluníčko a já si to ještě rozmyslel. Takže rychle přešpendlit startovní číslo a šup na start. Rozpravu jsem naštěstí nepotřeboval, protože trať jsem měl naučenou lépe než básničku, a navíc jsem ji ještě ráno s Kubou rozebíral.
První čtveřice*
Vyrazilo se klidným tempem, a to i do prvního kopce, takže jsem se držel v první desítce. Kopec připomínající sjezdovku mi tentokrát neuvěřitelně utekl a nohy ho ani nezaregistrovaly. Všichni jsme byli nahuštěni úplně u sebe a nejrychlejších asi 10 z nás vytvořilo skupinku, která se držela poměrně po kupě až ke Karlštejnu na 24. kilometru. Já se ve skupince průběžně pohyboval mezi 3. - 7. místem. Ze začátku chvilku vedli kluci z Heřmanova Městce, které si samozřejmě kvůli jejich dresům nikdo předběhnout nedovolil. Tedy dokud nepřišlo nějaké stoupání. Tam kluci raději síly pošetřili, aby nás zase v nejbližším klesání mohli doběhnout. Jinak se pořadí nějak dramaticky neměnilo, snad jen před Devíti skalami se začal první běžec trochu vzdalovat. Nijak jsem to ale neřešil a prostě si běžel svoje.
Seběh z Devíti skal*
Někde u vesnice Herálec, na asi 14. kilometru, mi přestalo být úplně hej a trochu na mě dolehla vzdálenost závodu. Podobné pocity jsem ale měl i před 14 dny. Utěšoval jsem se tím, že Devět skal (asi 16. kilometr) je v podstatě polovina závodu. V hlavě jsem závod bral jako 30 kilometrový s bonusovým 10 kilometrovým seběhem (a zbylý kilometr záměrně ignoroval). Hned za Herálcem mně nějakou tu energii dodala povzbuzující skupinka starších paní ("jedeme chlapi!") a já naposledy předběhl Páju, kterému se nejspíše dlouhé stoupání moc nezamlouvalo. V následujícím ostřejším stoupání jsem se plánoval napít a přejít přitom do chůze, ale na paty mi dupal další běžec. Tak jsem to odložil až na další kopec. Na Devíti skalách následovalo další povzbuzení od různých turistů a pak už zasloužený dlouhý seběh. První technickou část jsem ale dost ztratil - běžec přede mnou šel opravdu maximálně opatrně a na předbíhání nebyl moc prostor. Ten za námi toho využil a hlava-nehlava nás dal. Nahnal si tím takových pěkných 300 metrů. Já šel radši na jistotu a zbytečně neriskoval, takže tentokrát žádné zaškobrtnutí ani pád.
Stoupání za Křižánkami
Pomalého běžce přede mnou jsem předběhl až na konci technického úseku a dal se do zkracování ztráty. Tu jsem na široké cestě rychle doháněl a kompletně dohnal na první občerstvovačce. Na té jsme totiž dobrovolníka překvapili, když právě autem přijížděl z Křižánek. Nestihl tak dojet na plánované místo pod Devíti skalami a občerstvovačku musel rozložit na místě. Hrozně se omlouval, že nemá nachystané jídlo ani pití a nabízel nám alespoň hrozny. Já byl v pohodě, takže jsem si jen procvakl kontrolu a vyběhl. V následujícím stoupání za Křižánkami jsem byl třetí a konečně jsem si dovolil přejít do chůze a napít se. Moc se ale kochat výhledem čas nebyl.
Ovocná tyčinka Alesto
Následoval poslední rychlejší kilometr před obávaným stoupákem na Zkamenělý zámek. Před ním jsem alespoň stihl doběhnout úvodní dvojici, takže jsme se do kopce statečně pustili společně - všichni jsme okamžitě přešli do chůze. Já si alespoň rozdělal ovocnou tyčinku. Tu jsem do sebe bez problémů dostal, a ještě si rychle odskočil. Jako znovuzrozený jsem mohl vyběhnout. Tedy udělal jsem pár kroků, než jsem zase přešel do chůze. Stálo mě to sice jedno místo, ale to jsem rychle dohnal a na Karlštejně jsem se pak dostal na druhé místo. Přede mnou byl už jenom takových 200 metrů Marek. Toho jsem naposledy zahlédl, jak stromořadí na louce obíhá zprava - přitom značená cesta vedla vlevo. Nebyl jsem si jistý, jestli to tam jde také proběhnout, ale stejně jsem s tím nemohl nic dělat - na to, abych na něj zavolal jsem byl moc daleko, takže jsem jen běžel dál. Po proběhnutí golfovým hřištěm jsem už před sebou nikoho neviděl, takže bylo jasné, že Markova cesta byla delší. Byl jsem tak první. Chvíli jsem dumal nad tím, že to moc čestné předběhnutí nebylo, ale do cíle zbývalo ještě 15 kilometrů, takže spoustu času na to, aby se mohlo stát cokoliv.
Zkamenělý zámek
Po odpočinkovém seběhu do Svratky přišlo kruté vystřízlivění. Úsek po žluté značce podél potůčku ještě šel, ale následující asi kilometr po silnici se tělu nějak přestával líbit. Ne že bych nemohl, ale už jsem se prostě necítil úplně skvěle, natož na nějaký perfektní výkon. Přemýšlel jsem, jestli mi energie bude stačit, nebo zda bych raději neměl na poslední občerstvovačce zkusit nějaké jídlo - třeba banán nebo rozinky. Na polní cestě jsem si pak navíc dovolil otočit a zjistil jsem, že mě někdo pronásleduje a je za mnou jen pár set metrů (byl to Marek, ale na tu vzdálenost jsem to nevěděl). Pití jsem proto opět odložil a pokračoval dál až k poslednímu stoupání závodu - přes louku. V něm jsem rovnou přešel do chůze a už se pořádně napil. Byla to pravděpodobně poslední možnost, pak už to přece nestojí za řeč a je to jen z kopce. Úsek do Dědové nepočítám, to je skoro rovinka. "Trasu" přes louku jsem na rozdíl od tréninku trefil bez problémů - se značením se ztratit nešlo. Na poslední občerstvovačce jsem tak byl přivítán slovy "pěkně - první". To mi dodalo energii, takže jsem jen poděkoval a vše odmítl s tím, že vodu ještě mám.
V cíli*
A teď už jen těch posledních 10 kilometrů za odměnu. Počítal jsem s tím, že kluci do toho dají všechno a doženou mě - přeci jenom, na klesání jsou lepší experti než já. Když nad tím tak přemýšlím, i na prudké stoupáky jsou lepší. Tak co mi vlastně jde? Každopádně jsem tím pádem měl dobrou motivaci valit to, co to jen šlo, takže tempem jen lehce přes 4 min / km. Nad tím, že už bych nemohl, jsem moc nepřemýšlel, stejně jsem s tím teď už nemohl nic udělat. Bylo mi ale lépe, i když některé úseky se trochu vlekly. Ale zbývajících 6, 5, 4, 3 kilometry, to už přece nestojí za řeč. Už jen maximálně 12 minut, to je nic. Nějaké zabolení achilovek, kyčlí, nebo namáhavější bušení srdce jsem se snažil ignorovat a jen pokračoval.
Kategorie do 35 let*
Při vbíhání do Hlinska následovalo další povzbuzování od kolegů sportovců - bikerů, díky kterým jsme měli jeden z posledních kilometrů vedený po široké cestě místo lesní pěšinky. Člověk se tím pádem nemusel soustředit na kořeny a díry, ale mohl to valit na plno. To takhle v závěru beru všemi deseti. Že už mám něco za sebou mi dokázalo těch pár schodů na lávku přes Chrudimku. I s pomocí rukou a zábradlí jsem je vylezl jako po 10 pivech z přilehlého pivovaru (vlastně mně by stačilo jedno). Pak už ale následovala jen cílová rovinka a doběh do cíle. Tam jsem všechny organizátory a pomocníky očividně překvapil. Takhle rychle nikoho nečekali. Takže pár metrů zpět a proběhnout cílem znovu, tentokrát už s nataženou páskou :) Kluky jsem hned varoval, že ostatní jsou mně v patách a budou tu co nevidět, ale nakonec se ukázalo, že při těch posledních 10 kilometrech jsem získal slušný náskok. Můj výsledný čas 3:14:51 je tak novým traťovým rekordem. Ten původní se mi podařilo stáhnout téměř o 15 minut. Takže letos první místo jak v kategorii, tak celkově! A vyhraný pohár je maximální pecka - kámen až z Devíti skal! Tím pádem mám z prvních míst dřevo (2016), zlato (2017) i kámen (2018) :)
Vegan
Opět skvělé jídlo
Na občerstvovačky jsem letos nespoléhal. Ne že bych si na nich nic nevybral, ale nechtěl jsem se zdržovat, a navíc jsem měl vyzkoušeno, že by neměly být potřeba. Stejně jako při tréninkovém běhu jsem si vystačil s borůvkovou tyčinkou Alesto. Ta má sice jen 100 kalorií, ale jsou to samé cukry, takže rychlá energie. Tyčinka je malá, takže se mi vešla do běžecké ledvinky a díky tomu, že je jen z ovoce, tak se neroztéká. Prostě na běh ideál. K tomu jsem měl s sebou 600 ml vody, což mi vzhledem k počasí také stačilo.
V cíli nás pak opět čekal skvělý oběd od jídelny Pohanka. Tentokrát cizrna na kari s tofu a domácím chlebíkem. Ten jsem konečně ochutnal (minulý rok se mi nepodařilo zjistit, zda je opravdu veganský). A byl skvělý - hlavně pořádně slaný, což po závodu přišlo vhod.
Závěr
Zlatý (dřevěný / kamenný) hattrick
Organizátoři závodu opět zvládli vše na jedničku a jako obvykle jim patří velký dík a respekt - za to, že vydrží starat se celý den o nějaké blázny, co si trasu proběhnou za "pár" hodin. A to nepočítám ten čas s přípravami a následným úklidem. Letos potěšil hlavně pozdější čas startů, takže čekání na vyhlášení neuvěřitelně uteklo - a to i těm největším rychlíkům :) A v cíli i při vyhlášení díky tomu bylo mnohem více živo. Větší šatny byly také super. Za nějaké ty drobné problémy (nestíhající fotograf, nerozložená občerstvovačka, zmatky v cíli) si můžu sám - neměl jsem běžet tak rychle :) Vůbec mi to ale nevadilo, a naopak raději budu vždy preferovat takovéto drobnosti, než aby se ze závodu stala nějaká komerční mega akce. Ta "domácí" atmosféra je prostě parádní. Takže za rok určitě znovu. A že by tentokrát konečně na longu? Je to challenge! :)
Podzimní běh je 6. ročník závodu pořádaným Běžeckým klubem Heřmanův Městec. Celá akce je hodně zaměřená na malé děti, kterým nabízí možnost vyblbnutí v několika různých mini-závodech nebo třeba ve skákacím hradě. Hlavním programem je však běh na 5 a 10 kilometrů. Trasa vede zámeckým parkem a lesíkem se slušným 100 metrovým kopcem nazývaným Palác. Podle délky trati se pak běží jedno, nebo dvě kola. Popravdě, závod jsem chtěl směle ignorovat, ale když mi od oficiálního organizátora přišla osobní pozvánka včetně rezervace startovní pozice v první řadě, odolat prostě nešlo. Jediný problém tak bylo chybějící auto. Ale "Heřmaňák" je kousek, tak proč si konečně nevyzkoušet dojet si na závod na kole?
Aktualizace 25.9.2018: přidány oficiální fotografie.
"Zahřátí" před závodem
Posledních sedm dní jsem toho neměl úplně málo. V sobotu 41 km trénink na Saar Challenge, ve středu 9. Kunětická devítka a ve čtvrtek jsem si v rámci fyzioterapeutické návštěvy vyběhl na Suchý vrch. Ten se v porovnání s Kunětickou horou ukázal jako o trochu větší oříšek, ale do chůze jsem přejít nemusel ani jednou. Trénink schodů na Kunětické hoře má asi něco do sebe :) Na další závod se mi ale opravdu nechtělo. Nicméně běhat bych v sobotu šel tak jako tak, tak proč si prostě na pohodu nezaběhnout 10 kilometrů? Neřešit nějaký závod, ale jen se vidět s lidmi a podpořit dobrou věc? To znělo jako dobrý plán.
Ráno jsem tedy na kole bez velkého (jakéhokoliv) přemýšlení vyrazil. Že mi bude v kraťasech a tričku trochu zima jsem tušil, ale zhruba 12 stupňů pro mě bylo opravdu brutálních a já se hodně přemlouval, abych jel dál a nevrátil se radši (s brekem) domů. Konec konců, žádná registrace předem nebyla a Pájovi bych to určitě nějak vysvětlil. Samozřejmě mi to ale nedalo a já šlapal dál.
Konečně na startu už bylo líp - vítr na kole dělá své. Hned jsem narazil na známé tváře, takže o zábavu bylo postaráno. A to včetně registrace, kde se mě zvědavě ptali, které řeznictví sponzoruje můj klub Vegan sport club. Jeník se mě ale hned zastal s tím, že kvůli veganství běhám tak rychle.
Závody pro děti*
Asi 10 minut před startem jsem se tentokrát šel opravdu rozběhat - zamrzlé svaly mně dělaly starosti. Jako na povel ale asi 5 minut před startem začalo svítit sluníčko a najednou bylo příjemně. Na startovní čáru mě Pája opravdu doprovodil a postavil do první řady s radou, ať začátek pořádně napálím, protože hned následuje úsek, kde předbíhat nelze. Mé brblání o plánovaném pohodovém tempu očividně ignoroval. Kolem mě stály děti, takže jsem čekal, že snad do tempa zapadnu i v první řadě.
To jsem se hodně spletl. Že zároveň s námi startuje i 5tka jsem věděl, ale nějak mi to nedošlo. Každopádně ihned po výstřelu nastal takový úprk všech okolo, že start Kunětické je proti tomu jako zpomalená scéna z Matrixu. Pája, který startoval za mnou se určitě musel přemístit, protože najednou byl asi 50 metrů přede mnou. Snažil jsem se nedělat moc velkou brzdu a pálil to, co to šlo, ale takhle jsem běžet opravdu nechtěl. Každopádně už ve zúženém místě začaly děti odpadávat a pár jsem jich i tam předběhl. Pája zůstal na dohled a můj cíl byl jasný - držet se tak nějak za ním a prostě si užít trať.
Doběh*
To ale rozhodně nebyla žádná pohodička a o tréninkovém tempu nemohla být ani řeč. Abych se ho udržel, musel jsem běžet na plno. Jeho tajný tréninkový recept (čerstvě narozená Amálka) opravdu funguje, protože tohle byla fakt forma! První 2 kilometry poctivě stoupaly na vrchol Palác, ale Páju to očividně vůbec nezpomalovalo. Tentokrát mně kilometry vůbec neubíhaly a už asi na 1,5 km jsem toho měl plné zuby. Trasa se naštěstí brzy obrátila a nekonečnou rovinkou se běželo dolů. To už bylo mnohem příjemnější a problémem tak bylo jen pár nerovných úseků s dírami a kameny, kde se mi trochu zapletly nohy - ale bez pádu.
V posledním úseku prvního okruhu jsem Páju doběhl a asi ho trochu znervóznil mým "metalovým" projevem. V kapse mi totiž cinkal poctivý svazek klíčů - nevýhoda toho přijet na kole a mít vše u sebe. Za povzbuzování fanoušků jsme se vydali do druhého kola - takže opět 2 kilometry stoupání. S Pájou jsme hned dole doběhli ještě jednoho jeho stájového kolegu, a mně z legrace hlavou proběhla myšlenka "tak, trasu už znám, tak už můžu běžet". Fakt jsem to ale víc hnát nechtěl, jenže Pája s kolegou nějak zpomalili, tak jsem prostě zabral, ať už mám ten kopec za sebou.
Vyhlášení, já odpočívám vzadu*
A protože nerad slyším někoho za zády, zase jsem běžel, co to jen šlo. Dokonce jsem se i nadechoval pusou, což normálně nedělám - jsem totiž tak zásadový, že minimalizovat utrpení zvířat pro mě znamená i maximálně omezit počet spolknutých mušek :) Chvíli jsem ještě kluky slyšel, ale pak už nic. Na otočce nahoře jsem znejistěl. Za mnou nikdo a přede mnou také ne. Opravdu běžím dobře? Byl vůbec někdo přede mnou? Kvůli hromadnému startu s pětkou těžko říci. Na nějaké přemýšlení ale nebyl čas a raději jsem se soustředil, abych někde nezakopl. Při tempu 3:21 min/km by to mohlo bolet. Fotografové už na trati také nebyli a kluci na křižovatkách také ne. Na 9. kilometru jsem ale začal předbíhat poslední běžce z pětky, tak to mě alespoň trochu uklidnilo. Posledních pár set metrů už byla maximální užívačka, když jsem probíhal okolo fandících diváků a ani nestíhal děkovat. Cílem jsem proběhl bramborově čtvrtý v čase 41:13.
A jízda domů
Na vyhlášení jsem tedy čekat nemusel, ale protože už svítilo sluníčko a atmosféra v cíli byla neuvěřitelně pozitivní, rád jsem počkal. Klukům se opět povedlo zorganizovat parádní akci, kterou žil celý Heřmanův Městec i široké okolí. Cesta na kole domů mi pak přišla jako za odměnu. Vítr v zádech, sluníčko, žádný spěch a k tomu jsem musel jet snad na samé endorfiny. Prostě naprostý opak ranní jízdy. Počasí to opravdu vystihlo - zatímco na závod se mi většinou vůbec nechce, ty pocity po něm to více než vynahradí a vždy odjíždím maximálně spokojený.
Minimalistický recept na další skvělou omáčku. Tentokrát už to jednodušeji opravdu nejde - pouhé tři suroviny stačí rozmíchat ve vodě. Tahini (sezamová pasta), světlá miso pasta a umeocet (který lze nahradit šťávou z citrónu). Každá surovina má svoji jedinečnou chuť a jejich kombinace se od ostatních "sýrových" omáček podstatně liší. Světlé miso je nasládlé, umeocet slano-kyselý a sezam má výraznou, lehce nahořklou chuť. Celkově omáčka připomíná Asii, ale hodí se opravdu ke všemu - hlavně k těstovinám, ale samozřejmě i k rýži, nebo kuskusu. Nutričně je na tom také velmi dobře - miso je skvělým zdrojem bílkovin, vitamínů a minerálů a sezam pak obsahuje spoustu vápníku.
Zbytky po přípravě chalvy
Bohužel původní recept už se mi nepodařilo dohledat. Každopádně před prvním vyzkoušením jsem byl trochu skeptický. Do té doby jsem totiž neznal světlé miso a chuť klasického jsem si v omáčce vůbec představit neuměl. Světlé miso jsem si ale zamiloval hned po prvním ochutnání a brzy jsem zjistil, že do této omáčky se opravdu skvěle hodí. Navíc se jednoduše rozpouští, takže recept není vůbec pracný. Omáčku lze díky tomu jednoduše připravit bez mixéru. Vždy když ale připravuji tahini nebo chalvu, ze zbytků v mixéru si omáčku rád vytvořím - usnadní to pak i následné mytí :)
Jediným důležitým bodem receptu tak je fakt, že miso se nesmí vařit! Jedině tak si zachová své nutriční hodnoty. Nic jiného na omáčce zkazit nelze.
Suroviny
Veškeré 3 suroviny
Následující množství surovin je jen příklad, vůbec není potřeba nic vážit a bohatě stačí odhadnout to od oka. Sám jsem množství také nikdy neměřil, takže jen odhaduji. Vyplatí se různě experimentovat, jak komu co vyhovuje. Následující množství vychází zhruba na dvě porce.
Dvě lžíce tahini (rozmixovaná sezamová semínka, často s nějakým olejem)
Dvě lžíce bílé miso pasty
Lžička umeocta, nebo citrónové šťávy (podle chuti přidat sůl)
Postup
Všechny suroviny dejte do misky a zalijte asi 200 ml vroucí (nebo jen horké) vody. Pořádně promíchejte a máte hotovo. Pokud vám nevyhovuje konzistence, můžete přidat vodu, nebo naopak tahini a miso pastu.
Přidání surovin rovnou k jídlu
(zlepšovák číslo 2)
Zlepšovák číslo 1: omáčku můžete připravit i v mixéru - vhodné hlavně pokud vám v něm předem zbude rozmixovaný sezam. Pokud máte v mixéru zbytky sezamu smíchaného například s kokosem, či nějakými oříšky, vůbec to nevadí. Chuť omáčky to určitě nijak nezkazí. Teoreticky by ani nemusely vadit zbytky oslazené chalvy (nějakým sirupem, či sušeným ovocem).
Zlepšovák číslo 2: pokud si na pánvi připravujete ve vodě zeleninu, suroviny na omáčku můžete přidat rovnou (bez další vody). Vznikne tak řídká omáčka vhodná například ke špagetám. Suroviny ale přidávejte až když je zelenina uvařená a plamen stáhněte na minimum, nebo nejlépe úplně vypněte.
Saar Challenge je stále můj nejoblíbenější závod - nádherná trať, perfektní organizace, skvělé zázemí, pohodoví lidé, veganské občerstvení a účast tak akorát (žádná velká masovka). Letos se jednalo o můj třetí ročník a po minulém roce jsem se mohl vrátit ke střední vzdálenosti - half. Ta měří 41 kilometrů a má více než 800 metrové převýšení. A hlavně oproti 21 kilometrovému shortu prochází podstatně atraktivnější trasou - přes Devět skal, Křižánky a Zkamenělý zámek. A jaká byla očekávání? Jasně že po výhrách v minulých letech jsem chtěl obhájit první místo a získat tak zlatý hattrick. Ale také jsem si chtěl prostě užít den v krásné přírodě. 
