Pardubický vinařský půlmaraton 2018

Závod, který je pro mě jako rodilého pardubáka prostě povinností. Dvě kolečka centrem města, které je při této akci úplně uzavřené pro veškerou dopravu. K tomu pravidelná účast přes 1 000 běžců a neuvěřitelné množství fandících lidí. Letos jsem závod běžel po třetí. A jaký byl můj cíl pro tento ročník? Konečně ho dát pod 90 minut! Nijak speciálně natrénováno jsem sice neměl, ale po závodech z minulého roku to vypadalo, že je to cíl reálný. Tedy pokud vše vyjde, jak má. Takže tentokrát žádná užívačka, kochání a plácání si s fandícími dětmi, ale pěkně makat.

Po pravdě, kdybych závod neměl pár kilometrů od domu, účast bych letos klidně vynechal. Neuvěřitelně masová akce a běh po asfaltu už mě prostě v porovnání s ostatními závody, kterých jsem se účastnil moc nelákají. Na druhou stranu je pro mě tento závod trochu srdeční záležitost - byl to jednak můj úplně první běžecký závod a vzdálenost 21 kilometrů pro mě v té době byla velká výzva. A atmosféra hlavně při průběhu Třídou Míru a cílového úseku opravdu stojí za to. Takže proč se nezúčastnit i letos? Zvlášť, když minulý rok mi to kvůli Malajsii nevyšlo.

Atmosféra na Třídě Míru*

Mým cílem při první účasti v roce 2015 bylo doběhnout. Tou dobou jsem si párkrát vyzkoušel sám pro sebe zaběhnout půlmaraton, ale se závodem jsem neměl žádné zkušenosti. Povedlo se a závod jsem si maximálně užil. O rok později už jsem měl i nějaké ty ambice. Tajně jsem doufal v čas 90 minut, ale věděl jsem, že to moc reálné není. Výsledek 1:33 ale také potěšil. Další ročník nevyšel a místo něj jsem si běhal v Malajsii. No a je tu letošek. 

Tentokrát mám za sebou několik půlmaratonů s časy pod 90 minut, jenže ... Trutnovský půlmaraton byla spíše 20tka a Saar podle mě musel být také o něco kratší - jinak si můj čas v tak kopcovitém terénu neumím vysvětlit. Za můj opravdu oficiální a nejlepší čas tak považuji jeden z mých tréninkových běhů, který jsem si dal před 3 týdny a při kterém jsem 21,1 km zaběhl za nějakých 1:28. Takže to by mělo vyjít, nebo ne?

Příprava

Ověřená snídaně

Kromě zmíněného tréninkového půlmaratonu jsem si v několika předcházejících víkendech vyzkoušel hlavně několikrát vyběhnout ve 13 hodin. Možná to vypadá jako maličkost, ale určitě je dobré si před závodem zažít co možná nejvěrnější podmínky. Člověk pak ví, jak se najíst a napít tak, aby to co nejlépe sedlo. Já to vyřešil klasickou snídaní v podobě jáhlové kaše s mandlemi a následnou svačinou kolem půl 11 (ovesné vločky, mandle a goji). A samozřejmě jako večeři před závodem osvědčené těstoviny se špenátem, kukuřicí a houbami. Ty prostě nezklamou.

Co se týče fyzické přípravy, tu jsem nijak zvlášť neřešil. Fyzička prostě nějaká byla, ale tempo jsem nějak trénovat nestihl. Převážná většina mých běhů tak byla hlavně pohodové klusání rychlostí okolo 5 min / km s náběhem nějakých 50 km týdně.

Závod 

Na závod jsem vyrazil podle plánu 20 minut před startem. Tak akorát na to, abych si na místo startu pohodově přiklusal s asi 10 minutovou rezervou :) Než jsem se pak protlačil mezi ostatní běžce někam do první poloviny pole, zbývalo mi 5 minut. I tak mi přišly dlouhé a už jsem chtěl vyrazit. Sluníčko svítilo a dělalo se nepříjemně teplo. Naštěstí alespoň ustal vítr, který v posledních pár dnech pěkně řádil. Konečně se odstartovalo a po pár rychlejších krocích jsme klasicky museli přejít do chůze, dokud se dav před námi pomalu nerozběhl. Hned jsem si říkal, že mé plánované tempo 4:10 min / km tady dostane pěkně na frak. No, co se dá dělat, snad se to podaří dohnat.

Před Zelenou bránou*

Za zvuků hudby a komentářů moderátora jsme se prohnali kolem Zelené brány a směřovali k Tyršovým sadům. Hned za první zatáčkou jsme reproduktorům utekli a nastalo ticho. Tedy ticho rušené pouze klapotem neskutečného počtu bot dopadajících na asfalt. Hned jsem si uvědomil, jak moc tenhle zvuk nemám rád. A to ticho také ne. Donutí totiž člověka totálně vypnout a mysl začne přemýšlet o všem možném. Naštěstí se hned probíhalo zpátky po Třídě Míru - novinkou letošního ročníku totiž bylo úvodní krátké kolečko centrem města. To bylo příjemné zpestření, protože fandící lidé zde člověka vždy neuvěřitelně nakopnou. A hlavně mě donutí přestat přemýšlet a místo toho si závod užívat.

Po prvním kilometru jsem byl překvapen tempem - 4:15 nebylo na pomalý start vůbec špatné, a hlavně mi tempo takhle rychlé vůbec nepřišlo. Čekal jsem spíše něco kolem 5:00. Paráda. Další kilometry pak ubíhaly podobně příjemně, jen tempo se mi podařilo zvýšit na 4 min / km, i přes neustálé předbíhání ostatních. Do toho se po asi 5 kilometrech začali mísit poslední závodníci z 10tky, která startovala jen 15 minut před námi. O neustálé kličkování a změny tempa tak nebyla nouze. Alespoň to ale nebyl stereotyp a předbíhání mi naopak pomáhalo makat.

Tradiční vítěz závodu - alespoň mě
ale nedal o kolo *

Letošní trasa mi sedla více, než minulé ročníky a nudný úsek do Starého Hradiště mi vůbec nechyběl. První kolo uteklo, ani nevím jak a další průběh Třídou Míru jsem si moc užil. Hlavně zdravení známých - děkuji za podporu! :) Plný sil jsem ve stejném tempu pokračoval do dalšího kola. Lehčí krizička na mě přišla až na 13. kilometru, kdy mi začalo být pěkné horko hlavně na hlavu. Můj čerstvý sestřih očividně moc nefungoval. Ale aerodynamickými vlastnostmi mi určitě pár setin sekundy ušetřil :) Každopádně jsem začal přemýšlet, jestli se nebudu muset na příští občerstvovačce napít. Moje klasické dilema ale bylo, zda bych to v sobě v tomhle tempu udržel. Riskl jsem to a rozhodl se pokračovat. Naštěstí horko jsem za chvíli přestal vnímat. Možná to bylo tím, že začalo lehce foukat, ale najednou se běželo zase skvěle a do cíle zbývalo už jen 5 kilometrů.

Radost v cíli

Nějak podezřele rychle to utíkalo a já navíc stále předbíhal další a další běžce, včetně několika atletů účastnících se mistrovství republiky. Na otočce na Cihelně (3 kilometry do cíle) jsem do toho chtěl dát vše. Pocitově jsem zrychlil, co to jen šlo, ale tempo podle hodinek zůstalo prakticky stejné. Buď za to mohl vítr, nebo se nohám už prostě nechtělo. Každopádně jsem v tu chvíli tipoval, že bych mohl mít skvělý čas 1:25 a něco. Maličko mě mrzelo, že pod kulatou hranici 1:25 to nepůjde. Počítal jsem totiž s tím, že pod tuto hranici bych musel běžet tempem 4 min / km celý závod, ale vypadalo to, že běžím o pár sekund pomaleji. Na začátku Třídy Míru jsem však začal pochybovat. Do cíle už to byl jen kousek a já měl stále nějaké 3 minuty k dobru. Že bych to špatně spočítal a mohlo to vyjít? Makal jsem, co to jen šlo. Pod Zelenou bránou se mi pak naskytl úžasný pohled na cíl a oficiální hodiny ukazující čas závodu - 1:24:30. To dám! Na posledních asi 10 metrech mě sice neuvěřitelným tempem předběhl jeden závodník, ale to mi radost nezkazilo ani maličko. Výsledný čas 1:24:47 (čipový 1:24:23) je pro mě naprosto maximální spokojenost a samozřejmě můj nový rekord!

Následující procházka po Třídě Míru pro mě byla hodně emotivní a stále jsem nemohl uvěřit mému času. Poté už jsem se s mým doprovodem rozloučil a spokojeným výklusem se vydal domů. Tedy mých prvních pár kroků muselo vypadat na nějaké postižení - nohy totiž při procházce trochu ztuhly. Ale než jsem dorazil domů, tak se vzpamatovaly.

Takže všechna negativa závodu zapomenuta a těším se na další ročník.

Oficiální výsledky
Strava flyby (aneb jak se deru dopředu)

Oficiální video z celé akce

Případně krátká verze.

* Obrázky převzaty z oficiální galerie závodu

Vlašské špagety carbonara

Klasické špagety carbonara nejsou právě nejzdravější jídlo. Bílé těstoviny, spousta tuku ze slaniny, sýru a másla, k tomu cholesterol z vajec a minimum zeleniny. Ale chápu, že pro někoho se jedná o lásku na první pohled. Moje verze na to jde jinak. Tmavé těstoviny, spousta čerstvé zeleniny a k tomu přeliv z namletých vlašských ořechů, lahůdkového droždí a sójové omáčky. Určitě nevypadají tak oslnivě - jsou spíše takovou temnější variantou. Ale chuťově stojí za vyzkoušení, a navíc se opět jedná o velice jednoduchý recept. Tentokrát se však do krabičky moc nehodí - tedy hodí pouze v případě, že zvládáte jíst špagety bez pokydání všeho okolo :)

Grahamové špagety

Na úvod musím upozornit, že opravdu tradiční špagety carbonara jsem asi nikdy nejedl. Pravda, v Lancasteru jsem se zúčastnil společné večeře, kde je italský pár připravil, ale já jejich verzi se slaninou odmítl - tou dobou už jsem byl vegetarián. Trochu mně tak odebrali a já si do nich místo slaniny dal tuším "mleté sójové maso". Když jsem pak Italům dal moji porci ochutnat, úplně ji nezavrhli, ale dvakrát nadšení z ní také nebyli :) Zajímalo by mě, co by řekli na tuto variantu. Ta se ale určitě nesnaží co nejvíce přiblížit klasickým špagetám carbonara, spíše je jen tak trochu připomíná. Volbou surovin se ale určitě jedná o nutričně mnohem hodnotnější verzi.

Suroviny

Následující suroviny vychází na jednu porci: 

• 100 gramů kvalitních špaget 
• Dvě lžíce sójové omáčky
• Lžíce lahůdkového droždí 
• Dvě lžíce (asi 30 gramů) namletých vlašských ořechů (+ volitelně nějaké na ozdobení) 
• Zelenina podle vlastního výběru (skvělá je kukuřice, hrášek, mrkev nebo třeba paprika kapie)
• Volitelně: uzené tofu (místo slaniny) 
• Sůl na dochucení 

Postup

Výsledek

Podle návodu na vybraných těstovinách je dejte vařit. Mělo by stačit bez oleje a soli (pokud to nejsou nějaké nejlevnější klasické špagety). Mezitím si na malé kousky nakrájejte zeleninu a v případě potřeby ji chvilku povařte (můžete ve vývaru). Klidně však můžete použít čerstvou zeleninu. Pokud máte zeleninu mraženou, můžete ji dát ke konci vaření ke špagetám. Špagety pak můžete propláchnout, a ještě mokré dát na pánev (není potřeba je moc cedit). Přidejte sójovou omáčku, lahůdkové droždí a namleté ořechy a vše promíchejte. Pokud je z těstovin dost vody, vše se krásně spojí. Nakonec přidejte zeleninu, případně na kousky nakrájené uzené tofu (které lze předtím na pánvi nechat "zhnědnout") a už jen lehce ohřejte (zvlášť pokud chcete zeleninu čerstvou).

Namleté vlašské ořechy

Přidání lahůdkového droždí...

... zeleniny a namletých ořechů

Rizoto nejen z rýže

Rizoto je jednoduché, zdravé a chutné jídlo. Tedy pokud ho nemáte spojené se školní jídelnou a hroznou chutí rozblemcaného kuřecího masa. Ručím však za to, že tento recept na takové zážitky pomůže zapomenout. Základem rizota navíc vůbec nemusí být rýže, ale prakticky cokoliv. S ostatními surovinami také není problém a vždy lze použít mraženou zeleninu, takže rizoto si člověk může dopřát opravdu kdykoliv. Jídlo se také skvěle hodí do krabičky. Přidáním čočky, fazolí, případně tempehu či tofu pak rizoto může obsahovat velké množství bílkovin. 

Pokud jako hlavní surovinu chcete použít rýži, pak se hodí mít rýžovar, který přípravu značně zjednoduší, ale nutný určitě není. Když už používám rýži, tak volím přírodní (hnědou), případně její kombinaci s černou rýží. Hlavní surovinu rizota je totiž stejně nutné ochutit, takže tyto typy rýží jsou ideální. Navíc k nim lze přidat černou čočku, která se vaří podobně dlouho. Místo rýže však můžete použít některou z následujících obilovin, případně je různě zkombinovat: 

• Pohanka (k ní se skvěle hodí smažený tempeh)  
• Bulgur
• Quinoa
• Jáhly 
• Kuskus
• Špalda 
• Amarant 

Suroviny

Rýže s čočkou v zeleninovém bujónu

Následující suroviny slouží pouze jako příklad jedné možné varianty rizota. Všechny suroviny lze libovolně obměňovat, zeleninu lze použít čerstvou i mraženou a tofu může být libovolného druhu, případně ho lze úplně nahradit například tempehem, nebo nějakými semínky. 

Následující suroviny vychází na asi 4 porce:

• 250 gramů přírodní (neloupané) rýže 
• 50 gramů černé čočky
• 200 gramů uzeného tofu / tempehu 
• 300 gramů žampiónů 
• Tři mrkve 
• Čínské zelí
• Kukuřice 
• 2 kostičky (nebo 2 polévkové lžíce sypaného) zeleninového bujónu
• Dvě lžíce lahůdkového droždí 
• Dvě lžíce sójové omáčky 
• Koření: sůl, pepř, kmín, fenykl  
• Volitelně: ovesné vločky 
• Volitelně: naklíčené mungo fazole, nakládané okurky / červená řepa 

Postup

Rýži s čočkou pořádně propláchněte a dejte do rýžovaru / hrnce s doporučeným množstvím vody. Přidejte sypaný bujón, nebo dvě kostičky a pořádně promíchejte. Pokud rýži s čočkou necháte několik hodin takto namočené, budou rychleji uvařené. Jinak může vaření trvat okolo 45 minut.  

Zelenina před přidáním rýže

Než se rýže uvaří, na malé kousky nakrájejte zeleninu a dejte na vodu vařit. Co potřebuje vařit déle, vařte první a postupně přidávejte ostatní suroviny. Přidejte sójovou omáčku, lahůdkové droždí a případně vše můžete lehce osolit, opepřit a přidat libovolné koření (dobře se hodí drcený kmín a fenykl). Ke konci přidejte tofu, nebo tempeh. Pokud máte pouze neochucené tofu, do rizota se skvěle hodí, pokud se připraví jako míchaná tofíčka - s kurkumou, lahůdkovým droždím, sójovou omáčkou a černou solí.

Pokud vám i po uvaření zeleniny stále zbývá na pánvi dost vody, přidejte ovesné vločky a případně více lahůdkového droždí. Voda se krásně vsákne. Přidejte uvařenou rýži s čočkou a vše promíchejte. 

Podávejte s naklíčenými mungo fazolemi (pro extra bílkoviny), nakládanými okurkami, nebo červenou řepou. 

Rizoto je ideální do krabičky

Varianta s bulgurem a tofíčky

Varianta s pohankou a tempehem

Zima 2018

Běhání v zimě jsem si letos konečně užil - na rozdíl od minulého roku, kdy jsem kvůli zranění běhat nemohl. A jaké to bylo? Na rovinu musím říci, že nic extra. Těch pár dnů, kdy napadlo hodně sněhu bylo parádních, ale mráz a vítr v těch ostatních dnech nestály za nic. Kolikrát jsem se proto musel docela nutit, abych šel hned ráno běhat. A jak jsem se motivoval, když jsem se ani neúčastnil žádných závodů? Pomohl mi hlavně běžecký portál Strava, ve kterém jsem se zapsal do měsíčních výzev - Strava Challenges. 

Za první tři měsíce roku 2018 mám za sebou 59 výběhů a přes 600 kilometrů. Z toho většina běhů byla brzy ráno, takže při těch nejnižších teplotách. A musím přiznat, že občasné silné mrazy mě opravdu nebavily. Nevadí mi promrzlý obličej, studený vzduch, nebo mrznoucí chodidla, ale co mě opravdu vadí jsou promrzlé ruce. Nezáleželo na tom, jak silné rukavice jsem si vzal, po 10 kilometrech jsem ruce vždycky přestal cítit a pak jsem jen doufal, že budu schopný si odemknout dveře. O bolesti při postupném ohřívání po návratu ani nemluvím.

No ale z té pozitivnější stránky: dařilo se mi běhat v jakémkoliv počasí, dokonce i při -15 °C, při silném větru, ať už byl sníh, nebo led. V těchto podmínkách se mně skvěle osvědčily hlavně boty NB Leadville v3, které díky vibram podrážce drží opravdu na jakémkoliv povrchu. Dokonce i když jsem si na ráno naplánoval tempový trénink a on se mezitím přes noc udělal led :)

Kromě klasických běhů v Pardubicích jsem měl také možnost jedno mrazivé ráno vyrazit v Brně podél zamrzlé řeky Svitavy Těsnohlídkovým údolím. A byl to určitě jeden z mých nejhezčích běhů této zimy. Sice byla hrozná zima, ale opuštěné nábřeží, místní "stonehange", zamrzlá studánka, nebo příjemná cyklostezka údolím to více než vynahradily. O zvukovou kulisu také nebyla nouze - občasné zapraskání ledu zamrzlé Svitavy znělo opravdu hrozivě. Lahůdkou pak byl vycházejícím Sluncem ozářený Husovický kostel při mém návratu "domů".  

Strava Challenges

Jako každý nový rok jsem si tradičně nedal žádná předsevzetí. Ani žádné běžecké cíle. Běh si chci hlavně užívat, a závody tak jdou trochu stranou. V průběhu ledna jsem si ale na běžeckém portálu Strava všiml nových výzev. A ty mi hned padly do oka.

Strava Challenges, neboli výzvy mohou být různé. Od uběhnutí určité vzdálenosti v daném čase, přes "štafetové" běhy, až po nastoupání daných výškových metrů. Mně se zalíbily hlavně dvě výzvy - uběhnout v jednom měsíci alespoň 200 kilometrů a zaběhnout si alespoň jeden půl maraton. 

200 km za měsíc

Taková přiměřená výzva. Od letošního Lancasteru jsem totiž v průměru běhal okolo 50 km týdně, takže přesně akorát. Nic extra náročného, ale na druhou stranu vzdálenost, kterou už je problém dosáhnout při jakémkoliv zranění nebo nemoci. Tuto výzvu jsem si dal hlavně kvůli tomu, že pokud se mi podaří běhat takto celý rok, bude to znamenat, že jsem běhal bez zranění a delších nemocí. Takže skvělá motivace se neoddělat.

A protože kyčel se přes zimu občas ozvala, snažil jsem se běhat co nejméně, ale tak, aby to na těch 200 km vyšlo. A dařilo se. Tady jsou získané "medaile": 

205 km v lednu

203 km v únoru

220 km v březnu

1/2M měsíčně 

Druhá výzva - uběhnout půl maraton měsíčně také nezněla nijak složitě. Tedy bez ambicí na nějaký slušný čas. Při průměrném týdenním náběhu kolem 50 kilometrů nebývá problém uběhnout najednou minimálně 25 kilometrů (vždy polovina týdenního náběhu). Jedinou komplikací tak byla nutná trocha plánování - běh jsem musel zařadit o víkendu, takže jsem se vždy snažil odhadnout to nejméně špatné počasí. 

Leden a únor byly běhy "na pohodu", i když v únoru jsem kvůli silnému větru dost mrzl a těšil se domů. V březnu jsem běh pojal jako trénink na Pardubický půl maraton - a s výsledným časem 1:28 jsem opravdu spokojen a za podobný výsledek při závodu bych se vůbec nezlobil. Tak uvidíme, jak se za dva týdny zadaří. A tady už jsou další získané "medaile":  

Půlka v lednu za 1:48 

Půlka v únoru za 1:41

Půlka v březnu za 1:28 

Takže zima byla zajímavá a občas zábavná, ale teď už bych si prosím přál pěkně teplé jaro :)