Můj letos poslední víkend v Lancasteru mně ještě stále chyběl jeden výlet, který jsem pořád odkládal. Návštěva ikonické úzkokolejné železnice v údolí Eskdale. Ta je s rozchodem pouhých 38 cm přesně o polovinu užší než naše česká verze u Jindřichova Hradce. Vláček je tak opravdu miniaturní, a hlavně je tažen plně funkční parní lokomotivou! A to vše v jednom z nejhezčích údolí Lake District v těsné blízkosti nejvyšších hor včetně Scafell Pike a Sca Fell. Plánoval jsem se svézt celou 11 kilometrů dlouhou trasu, a protože jsem neměl moc času, místo těchto vrchů se pouze projít zpátky. Údolím po cyklotrase Eskdale Trail s odbočkou na menší hřeben a kopec Muncaster Fell.
Maják připomínající monument
Dolní stanice trasy vláčku - Ravenglass se nachází v nejzápadnější části Lake District. Do této oblasti se autobusy dostat nedá a já tak musel poprvé využít vlak. Nejprve z Lancasteru do Barrow-in-Furness a tam přestoupit na vlak směr Carlisle. Z Lancasteru jsem vyrazil vlakem v 7:33 a protože jsem se těšil na několik mostů, přes které budeme projíždět, dokonce jsem vydržel neusnout. Cestou do Barrow mě čekaly hned dva - za vesnicí Arnside (který jsem několikrát fotil minulý rok) a poté před městem Ulverston. Oba mosty vedou přes zátoku Morecambe Bay, takže jsou pořádně dlouhé a je z nich vidět panorama hor v Lake District.
Úplný Orient Express
Cestou jsme minuli Hoad Monument - maják připomínající věž z roku 1850 stojícím na kopci Hoad Hill[1]. Kousek před Barrow jsme pak projeli okolo ruin druhého nejbohatšího kláštera v Anglii - Furness Abbey[2]. Bohužel jsem ho v těch několika málo vteřinách nestihl vyfotit, tak alespoň pár fotek z internetu. V Barrow, které je známé výrobou lodí a jaderných ponorek, a také jednou z největších mořských větrných farem na světě [3], jsem přestoupil do opravdu netradičního vlaku. Lokomotiva byla klasická, ale vagóny musely pocházet z muzea. Zato však byly stylové a pohodlné - prostorné sedačky byly uspořádány okolo velkých stolů a laděné do modré barvy. K tomu jízda ikonickou tratí Cumbrian Coast Line [4] podél pobřeží na jedné straně a s ubíhající krajinou Lake District na druhé. Připadal jsem si jako v nějakém laciném Orient Expressu.
Nádraží úzkokolejky
Problém nastal až při vystupování. Už když jsme vyráželi z Barrow, slečna průvodčí hlásila, že kdo bude mít problém otevřít dveře, ať se na ní neváhá obrátit. Doufal jsem, že si poradím, ale když jsem ke dveřím dorazil, bezradně jsem zůstal zírat. Žádná klika, prostě nic. Dobře, asi stačí pořádně zatlačit. Zatímco vlak zastavoval, zkoumal jsem návod na otevření dveří, co vysel nad okénkem. Počkat na odblokování, pak stáhnout okénko a zbytek už jsem nepochopil. Myslel jsem si, že se jedná o nějaký nouzový postup otevírání. Proč bych měl jinak stahovat okénko?
Vlak zastavil, pojistka cvakla a já začal tlačit. Nic. Starší gentleman za mnou se ihned prodral dopředu, že to musím jinak. Zkušeně stáhl okénko, mříží prostrčil ruku ven a začal šmátrat kliku. Nevěřícně jsem koukal. Mezery mezi mříží nebyly moc široké a vyklonit se proto nedalo. Poslepu najít a otevřít kliku, to bych opravdu nedal. Každopádně gentleman byl zřejmě zvyklý, protože po chvilce kliku nalezl a dveře otevřel.
Přistavené vagónky
Na nádraží jsem přešel lávku a dorazil k maličké točně úzkokolejné trati a nástupišti, na kterém už byly přistaveny vagónky mého vláčku. Koupil jsem si jednosměrný lístek (za 8.20 GBP) a zbytek času do odjezdu strávil v přilehlém muzeu. Moc toho k vidění nebylo, ale alespoň jsem se dozvěděl, jak místní úkokolejka vznikla. Pro dopravu železné rudy z místních dolů. V areálu se také nachází dva odstavené vagóny upravené k ubytování (jedná se o vagóny klasické velikosti). Pak už jsem zaslechl funění parní lokomotivy, tak jsem rychle doběhl ke kolejím, abych akorát stihl její příjezd a připojení k vláčku. Lokomotiva díky miniaturním rozměrům vypadala, jako dětská hračka, kterou jsme si měli možnost detailně prohlédnout.
Naše lokomotiva
Následovalo strategické rozhodnutí, kam se posadit? Dopředu, doprostřed, nebo až dozadu? A jaký typ vagónku zvolit? Otevřený, uzavřený, nebo kompromis? Počasí sice vypadalo dobře, ale v Lake District člověk nikdy neví. Zvolil jsem proto první vagón, který byl bez oken, ale se stříškou. Lokomotiva zahoukala a konečně jsme vyrazili. Tedy nejprve se ozvalo pouze funění, a než se lokomotiva dala do pohybu, mohlo to trvat tak půl minuty. I potom jsme ale nejeli rychleji než krokem. Všude kolem nás se vznášela pára a padaly kapky vody. Pára mi svoji sirnou vůní připomněla sopky v Indonésii. Pak už lokomotiva přidala a následovala krásná projížďka údolím.
Cesta údolím Eskdale Valley
Asi nejhezčí byla hned první stanice - Muncaster Mill. Byl to krásně upravený mlýn do podoby moderního bydlení, s udržovanou zahradou a zasklenou terasou, na které právě majitelé snídali. I přes houkání naší lokomotivy však od snídaně ani nevzhlédli, i když jsme od nich projížděli ve vzdálenosti pouhých pár metrů. Zřejmě už jsou zvyklí a nejedná se pro ně o nic zajímavého. Úplně stejně jsou na tom i místní ovce, protože ve stanici Irton Road se příliš nevzrušovaly uhnout z kolejiště. To byla také první stanice, kde jsme stavěli - v údolí se sice nachází stanic více, ale vláček zastaví, jen pokud na nich někdo čeká, případně pokud si někdo nekoupil lístek až na konečnou. Tady jsme také minuli vláček směřující opačným směrem - ten však byl tažen dieslovou lokomotivou (pár takových během dne jezdí, ale většina je parních - rozpis lze najít na oficiálních stránkách).
Eskdale Trail a další branka
Celá cesta do Dalegarth zabrala asi 45 minut, a i přes to, že jsem se pořádně oblékl a vláček nejel moc rychle, jsem se těšil až rychlým krokem vyrazím a trochu se zahřeji. Po příjezdu do konečné stanice jsem však ještě počkal, protože strojvůdce začal lokomotivu otáčet, což bylo také kouzelné. Stačí se trochu opřít a je to. Jakmile lokomotivu obrátil, ihned jsem vyrazil. Času jsem rozhodně neměl nazbyt a cestou jsem ještě chtěl udělat pár fotek vláčku na trase.
Cesta Eskdale Trail byla skvělá. Vedla podél řeky, převážně lesy a občas po loukách a pastvinách. Jen jako cyklotrasu bych ji určitě neoznačil. Možná tak pro horská kola - občas vedla přes menší skalky nebo kameny. Hlavně by mně ale vadilo neustálé slézání z kola u každé branky mezi pastvinami. Ta se musí otevřít a znovu zavřít a zajistit. A na trase jich rozhodně nebylo málo. Což je však v Anglii klasika.
Vláček v Eskdale Green
I přes moji průměrnou rychlost přes 5 kilometrů v hodině mi začalo být jasné, že vláček až u zastávky v Irton Road nestihnu a ke kolejím jsem proto odbočil už za kempem Fisherground. Tam jsem se ale dostal na soukromý pozemek a zjistil, že až ke kolejím se nedostanu. Musel jsem proto pokračovat po silnici až k zastávce Eskdale Green. Ve vzdálenosti asi pár set metrů jsem zaslechl houkání vláčku, a tak jsem si hezky zasprintoval. Takže mi i konečně bylo teplo. Doběhl jsem to jen tak tak, zato jsem však k mému překvapení stihl oba vláčky - jak ten směřující nahoru, tak dolů.
Další překážka na cestě
Jakmile vláčky projely, pokračoval jsem dál a místo vracení se na Eskdale Trail jsem to vzal rovnou zkratkou k začátku hřebene. Cesta začala být klasicky rozbahněná, ale více mě znervózněla varovná cedule, že na následující pastvině se nacházejí býci a mladá telata, takže člověk má být opatrný. Naštěstí tam byly jen ovce.
Hned na začátku stoupání se cesta změnila na klasické bažiny, bahno a vodu. Však už to znáte. Tentokrát mi to bylo trochu více jedno než obvykle, věděl jsem totiž, že toto je pro mé boty finální cesta. Přesto má ale člověk určitý pud sebezáchovy a do úplného bahna se mu šlápnout nechce. Možná to bylo těmi čistě vypranými kalhotami.
Vrchol Muncaster Fell
V jednom místě mi klasicky bota zahučela v bahně. Nevím, zda mě Lake District vytrénoval nějaké super reflexy, ale dříve, než celá pravá bota zmizela, stihl jsem ji vytáhnout - prudký pohyb ale samozřejmě znamenal kompletní nahození levé nohavice bahnem. Možná to ale nebylo super reflexy, ale jen tím, že bahno mělo hustší konzistenci než posledně - bylo takové tmavší.
Snažil jsem se jít rychle, jak to jen šlo, ale GPS opět zlobila a já tak po nějaké době zjistil, že jsem mimo hlavní trasu a místo toho pokračuji na bezejmenný kopec. Nebyla to příliš velká zacházka, ale vysvětlovala, proč místy téměř nevidím cestu. Každopádně z tohoto vrcholu bylo hezky vidět zpět do údolí, což dále už nebylo.
Výhled na východní hřeben a Sca Fell
I na oficiální cestě jsem pak stejně asi dvakrát bloudil a musel se kousek vracet. A v jednom místě vedoucím na pokraji kamenné zdi jsem po ní musel lézt, abych se vyhnul opravdu hlubokému bahnu. Byl jsem překvapený, jak precizně jsou kameny poskládány, takže opravdu pevně drží - jinak bych se už válel v bahně.
Když jsem konečně dorazil na nejvyšší vrchol hřebene - Muncaster Fell (227 m.n.m.), zbývala mi do odjezdu vlaku pouhá hodina. Skoro jsem se proto ani nezastavil a dolů polo-rychlým krokem, polo-během pokračoval. A tady mě Lake District konečně dostal - noha mi po mokré trávě ujela a já letěl k zemi. Alespoň jsem si ale pod sebe stihl dát ruce, takže jsem vyvázl s čistým oblečením. Jeden pád za celou dobu mého pobytu je dobré skóre, to beru.
Roman Bath House
Trochu zpomalit jsem si však stejně dovolil až u plesa Muncaster Tarn, u kterého se napojovala cyklotrasa. Je až nepopsatelné, jak úžasný pocit jsem měl z toho, dostat se zase na pořádnou cestu. Kolem zámku Muncaster (který ale bohužel bez zaplacení vstupného do zahrad není vidět) jsem pokračoval dolů až k ruinám římských lázní (Roman Bath House) postavených v roce 130. Se svojí výškou téměř 4 metrů patří mezi nejvyšší římské ruiny v severní Anglii [5]. Od ruin už to bylo k nádraží pár minut a mně tak zbyla rezerva asi 6 minut. To tedy bylo těsné. Cesta vlakem už byla bez problémů - tentokrát jsme jeli klasickým moderním a i pěti-minutový přestup v Barrow jsem stihl. Doma jsme pak (samozřejmě po mém osprchování se) vyrazili do města na večeři - strávit můj poslední večer v Lancasteru. Myslím, že "léta" v Lake District jsem si pro letos užil dost.
Nádraží v Ravenglass
Detail lokomotivy
Otáčení lokomotivy v Dalegarth
Eskdale Trail
Pohoří s vrcholem Sca Fell
Opět vidím cestu
Lezení po zdi
Rodinka
Pobřeží
Zdroje a odkazy
[1] David Ross, "The Hoad Monument", [online].
[2] Visit Cumbria, "Furness Abbey", 2016 [online].
[3] Wikipedia, "Barrow-in-Furness", 2017 [online].
[4] Cumbrian Coast Line, "Welcome", 2008 [online].
[5] English Heritage, "Ravenglass Roman Bath House", 2017 [online].
Můj předposlední víkend v Lancasteru jsem prostě musel někam vyrazit. I když předpověď tentokrát nevypadala vůbec dobře - "blustery showers" znamenalo hodně mokrý den. Tím pádem mi vůbec nevadilo strávit více času v autobusu. Proto jsem se rozhodl jet až k vzdálenému jezeru Buttermere a podle počasí se pak na místě rozhodnout kde vystoupit a co podniknout. Nenáročné varianty byly procházky kolem jezer Buttermere a Crummock Water, u kterého se také nachází nejvyšší vodopády v Lake District - Scale Force. V případě dobrého počasí jsem si pak mohl trochu zalézt po horách - buďto po severním hřebeni přes vrchol Dale Head, nebo vyšším jižním hřebeni Buttermere Edge, po kterém vede známá trasa "Coast to Coast Walk".
Přestup v Keswick
Předpověď tentokrát nelhala - většinu noci propršelo a s domem opět neúnavně lomcoval silný vítr. Předpověď pro Buttermere však byla kupodivu o něco lepší než pro Lancaster - sice přeháňky, ale jinak převážně oblačno. No, to chci tedy vidět. Poprvé jsem si půjčil deštník (spíš takový deštníček, který mi chránil tak maximálně hlavu) a ráno v silném dešti vyrazil na autobus. Jako by se mi život snažil něco naznačit, v uličce klesající k autobusovému nádraží mi na dlažbě podjela noha a já se jen tak tak nerozplácl. To jsem ještě netušil, že noha mi ten den ujede nepočítaně krát. Usadil jsem se do pohodlných sedaček moderního autobusu a za příjemného zvuku deště jsem ihned začal dohánět spánkový deficit. Jak jinak taky strávit tři hodiny do Keswick.
Honister Pass
Pršet přestalo poblíž Windermere, ale než jsme dorazili do Keswick, zase začalo trochu mrholit. V Keswick jsem přestoupil na autobus 77A objíždějící kruhovou trasu Keswick - Rosthwaite - Buttermere - Lorton - Keswick. Na stejné trase, ale v opačném směru pak jezdí autobus 77. V 10:30 z Keswick vyrážely oba autobusy najednou.
Cestou autobusem bylo stále na co koukat. Jeli jsme úzkými horskými silničkami s výhledem na jezero Derwentwater. Okolní kopce byly zahaleny v mracích a já se snažil odhadnout, v jaké výšce ty mraky asi jsou. Určitě však byly níže než obě moje plánované hřebenové trasy. Jinak však počasí nevypadalo úplně tragicky, a tak jsem se rozhodl to risknout a vystoupit v průsmyku Honister Pass. A pokud nebude nic vidět, sejít z něj rovnou k jezeru Buttermere.
Honister Pass
Coast to Coast Walk
Honister Pass je jeden z nejvýše položených průsmyků v Lake District (356 m.n.m.) a navíc jeden z nejpříkřejších - se stoupáním až 25% [1]. Autobus měl opravdu co dělat. Zajímavostí je, že drží rekord v počtu srážek během 24 hodin v rámci celé UK! Tento rekord pochází z 5.12.2015 během bouřky Desmond - tou dobou jsem byl v Lancasteru a pravděpodobně už bez elektřiny seděl při svíčkách s moji oblíbenou paní domácí :) Pro úplnost - napadlo přes 341 mm srážek [2]. Že by o tomto místě mluvil chlápek z výletu na Scafell Pike?
V sedle se nachází hostel, parkoviště a také společnost Honister nabízející různé atrakce, včetně návštěvy dolů, nebo Infinity Bridge - "nekonečné" lávky, která je nejdelší svého typu v Británii. jedná se o několik lan natažených nad údolím ve výšce 600 metrů. A nekonečná se ji říká proto, že většinou kvůli počasí není vidět na druhou stranu [3].
Coast to Coast Walk
Pěší trasa z průsmyku stoupala širokou cestou, která vede nejspíše k dolům, a po které proudily davy lidí. Já však po asi 200 metrech odbočil na můj další úsek trasy "Coast to Coast Walk". Ta stoupala kamenitou pěšinkou prudčeji do svahu. Na prvním rozcestí jsem se dostal do pěkného dilema. Měl jsem naplánováno, že tady Coast to Coast Walk opustím a raději budu pokračovat dál rovně po cestě, která podle satelitních snímků byla kamenitá a měla by být bez travnatých úseků (tedy menší šance promočených bot). Jediným problémem bylo, že jsem nevěděl, zda těch několik potoků, které na cestě měly být půjde přeskákat přes kameny - lávky na trase nebyly. Nicméně když jsem to viděl na živo, nelíbilo se mi, že tato trasa klesá dolů, zatímco Coast to CoastWalk vede nahoru. Logika mi říkala, že čím výše cesta povede, tím menší šance bažin, bahna a vody. Navíc všichni lidé široko daleko odbočovali také na Coast to Coast Walk. Dobrá, rozhodl jsem se věřit Wainwrightovi a přes to, že už první úsek této cesty byl silně podmáčený, odbočil jsem. První chyba.
Coast to Coast Walk
První výhled na Buttermere Valley
Brzy mě zahalily mraky a viditelnost klesla na pár metrů. Po cestě se navíc i nadále valila voda, takže jsem skákal po kamenech jako kamzík. Zatím však nic tragického, a tak jsem pokračoval dál. Po asi jednom kilometru se mraky začaly trhat a sem tam se objevil průhled na jezero. Postupně se i zbylé mraky definitivně protrhaly a objevil se výhled na obě údolí a jejich jezera. Severní údolí Buttermere Valley a jeho dvě jezera Buttermere a Crummock Water a jižní údolí Ennerdale s jezerem Ennerdale Water.
Cesta však začínala být mizerná, a když se objevil pohled na spodní kamenitou cestu, litoval jsem, že jsem se nechal zlákat touto trasou. Ihned jsem si vzpomněl na letecké snímky, které naznačovaly cestu po trávě. Na vracení se už ale bylo pozdě, a tak jsem pokračoval. Lidí však začalo ubývat a ti poslední, co jsem potkal, odbočovali na jiné trasy, kterých tu bylo poměrně dost. Bohužel žádná jiná v mém směru.
Hřeben Buttermere Edge
Krize však začala až za rozcestím, na kterém se Coast to CoastWalk dělí na dvě - hlavní cesta sestupuje do jižního údolí k jezeru Ennerdale Water, zatímco po hřebeni, po kterém jsem potřeboval jít já, pokračovala pouze pěšinka po louce. Za sebou jsem měl několik jen tak tak vybraných uklouznutí, ale boty byly ještě relativně suché. Respektive nebyly, ale přes dvoje tlusté ponožky to nebylo tolik znát. To se však na následujících dvou kilometrech mělo změnit.
Jak na tuhle trasu Wainwright přišel, to opravdu nechápu. Asi jediné mokřady široko daleko a cesta vedla přímo nimi. Tedy pokud jsem zrovna cestu viděl. Dost často úplně zmizela a já prostě pokračoval bažinou dál. Snažil jsem se orientovat pomocí železných tyčí (doufal jsem, že určují cestu) a podle aplikace mapy.cz. Přesto to byla tragédie. Bloudění, neustálé přeskakování hluboké vody, a vysoká tráva. Celé to vypadalo úplně jako mrtvé mokřady z Pána Prstenů. Hobití nohy by se mi hodily. Boty už byly totálně mokré. Jediné štěstí tak bylo, že nepršelo, a ani kolem mě nebyly mraky. V opačném případě opravdu nevím, podle čeho bych se orientoval.
Mokřady
Když jsem konečně zahlédl další lidi a spodní trasu, vůbec jsem neváhal a při první příležitosti jsem se na ni napojil. Wainwrightovy Coast to Coast Walk jsem měl pro letošek dost. Na spodní trasu jsem se paradoxně napojil v místě, kde začala na rozdíl od Coast to Coast Walk stoupat k vrcholu Hay Stack (597 m.n.m.). Ten se skládá z několika skalisek a těsně pod vrcholem je také menší pleso. Po kontrole času mi došlo, že pokračovat po hřebenu už opravdu nestíhám a v následujícím sedle Scarth Gap budu muset sejít k jezeru Buttermere. Na vrcholu Hey Stack jsem si tak dopřál krátkou pauzu - výhled na údolí a jezera byl opravdu skvělý.
Následující sestup do sedla nemohl být delší než takových půl kilometru, ale byl pomalý. Cesta totiž částečně vedla po skále, která byla samozřejmě mokrá, takže bylo nutné lézt i s pomocí rukou. Začalo mi docházet, že ani jezero Crummock Water už obejít nestihnu, a že budu rád, pokud vůbec zvládnu dojít k vodopádům Scale Force.
Buttermere
Jezero Buttermere
Jakmile jsem se dostal do sedla, mohl jsem zase přidat - následovala opět kamenitá cesta, s trochou té vody, ale díky kamenům to nebyl problém. K hladině jezera jsem se tak dostal poměrně rychle. Tam jsem se napojil na hlavní cestu obcházející celé jezero - krásně upravenou širokou pěšinu, vhodnou i pro kola a kočárky. K turistům se tak přidal i velký počet lidí jen se procházejících kolem jezera. Rychle jsem pokračoval směrem k vesnici Buttermere a v hlavě neustále počítal, zda ještě stihnu vodopády Scale Force.
Mezitím jsem minul bezejmenné vodopády, u nichž odpočívalo snad 30 lidí. Sluníčko svítilo a byl to tak prostě pohodový den na poklidnou vycházku. Ne však pro mě - já spěchal dál až ke konci jezera, kde cesta odbočovala do vesnice. Já místo toho pokračoval směrem k jezeru Crummock Water. Ta pravá zábava měla teprve přijít.
Scale Force
Potok nebo cesta?
Cesta spojující dvě jezera byla naprostým opakem upravené trasy okolo jezera Buttermere. Většinu času se totiž šlo v podstatě potokem. Skákání přes kameny obvykle nepřipadalo v úvahu, protože byly pod vodou. Párkrát jsem se extrémně výživné úseky snažil obejít svahem, ale člověk si moc nepomohl. Navíc kombinace prudkého svahu, vodou nacucané trávy a bahna znamenala opravdu reálné nebezpečí, že se v tom člověk vyválí celý. Raději jsem tedy obětoval tou dobou už jakžtakž suché boty. Když jsem pak asi v půlce trasy mezi jezery narazil na zkratku vedoucí rovnou do vesnice, byl jsem hrozně rád, že tuto cestu nebudu muset jít zpátky. To jsem ještě netušil, co mě na té odbočce čeká.
Jezero Crummock Water
Zbytek úseku k jezeru Crummock Water byl o trochu lepší a já brzy odbočil na stoupající cestu. Myslel jsem si, že mám vyhráno - vyšší cesta přece nemůže být zaplavená. Hned u prvního potoku jsem se však musel vrátit na spodní cestu, kde byl most. Potok byl totiž dost rozvodněný a přejít opravdu nešel - všechny kameny byly pod vodou. Po návratu na horní cestu už jsem konečně začal stoupat k vodopádům.
O lepší cestě však nemohla být řeč. Všudypřítomná voda pokračovala a o dramatické momenty nebyla nouze - boty opět klouzaly, ale zatím jsem stále nespadl. Jasně, věděl jsem, že jsem si nevybral ideální podmínky - posledních pár dní opravdu intenzivně pršelo a i týdny před tím bylo množství srážek nadprůměrné. Nedalo se dělat nic jiného, než pokračovat a užívat si alespoň krásné výhledy na obě jezera. Času jsem však neměl nazbyt. Co jsem se dočetl, z vesnice Buttermere by to mělo být k vodopádům hodina cesty. Dal jsem si proto limit, že hodinu před odjezdem autobusu se otočím, ať budu, kde budu.
Panorama jezera Crummock Water a vpravo Buttermere
Vodopády Scale Force
Když mi k limitu do otočení zbývalo deset minut, narazil jsem na dva odpočívající kluky, kteří se mě ptali, jestli ta cesta vede dolů. Odpověděl jsem jim, že ano, ale že se jedná o "shitty road - a lot of mud". Já se jich na oplátku zeptal, jak daleko jsou ještě vodopády. Odpovědí mi bylo kousíček - jen asi 10 minut. Paráda, ironicky jsem si pomyslel a rychlostí blesku jsem pokračoval dál a po kamenech popobíhal, co to jen šlo. K vodopádům jsem to zvládl za 8 minut.
Vodopády za to nepohodlí stály. Krásně ukryté v hlubokém údolí byly prostě kouzelné. Hlavní vodopád je se svojí výškou přes 50 metrů nejvyšším v celém Lake District. Dva nižší vodopády jsou pak vysoké něco přes 5 metrů [4]. Navíc nikde nikdo. Dovolil jsem si zde strávit několik extra minut, než jsem se rychlým krokem vydal zpět.
U vodopádů Scale Force
Při mém extra rychlém tempu jsem si ani nevšiml, že jednu odbočku jsem minul a pár set metrů šel jinou cestou - to jsem zjistil až doma po analýze trasy. Ne že by to něco měnilo - všechny cestičky byly prakticky stejné. Asi dva kilometry před cílem jsem si začal říkat, jak to nakonec všechno krásně vyšlo a že vlastně ty boty zase tak mokré nejsou. V tom jsem ale položil pravou nohu na něco, co vypadalo jako trs trávy, ale ejhle, bota mi zmizela v najedou se objevující vodě až nad kotník. Paráda. Takže podle definice o tom, že více mokrý už být nemůžu, jsem se pořádně namočil teprve teď. Přede mnou pak maskovaná bažina pokračovala, takže jsem se musel kousíček vrátit a obejít ji - teprve potom jsem si na místo vzpomněl, zespodu však byla obchůzka více patrná.
Těžký den
Zpět u odbočky do vesnice jsem si už zase myslel, že mám vyhráno. Zaplavenou cestou jsem se nenechal rozhodit a zkušeně ji obešel a přeskákal po kamenech položených na jejím okraji. Přemýšlel jsem, zda jsou tam umístěné k tomuto účelu, nebo pokud jen označují kraj cesty. Za zatáčkou mě však čekalo překvapení. Bahno přes celou cestu a žádná možnost se mu vyhnout. Vracet se a jít po původní cestě by mě hodně zdrželo, navíc ta cesta byla děsná, tohle bylo "pouhých" asi deset metrů. Snažil jsem se proto zvolit nejmenší zlo a šlápnout do místa, které vypadalo, že není nijak zvlášť hluboké. Další chyba - bylo hluboké. Tentokrát levá bota mi proto v bahně kompletně zmizela. Paráda. Jediným pozitivem bylo, že bahno nestudí tolik jako voda. Na druhou stranu bylo na botě trošku vidět. A bota mi také nějak ztěžkla.
Zbytek cesty už jsem bez problémů došel na zastávku autobusu u hotelu "The Fish Hotel", na jehož parkovišti se mezi auty pásly ovce. Protože jsem měl ještě asi 15 minut čas, skočil jsem se podívat ke kostelíku St James než jsem autobusem 77A vyrazil tentokrát druhou stranou do Keswick. Tato cesta je mnohem všednější než první, snad kromě závěrečné části v lesní oblasti Whinlatter.
St James kostel v Buttermere
Až po mém výletu jsem se dočetl, že v jednom z okenních parapetů kostelíka St James je umístěn kámen na památku Elfreda Wainwrighta. Kámen je schválně položen jižním směrem s výhledem na vrchol Heystack, který byl prý Wainwrightův oblíbený, a proto si přál, aby po jeho smrti byl jeho popel rozprášen právě na tomto vrcholu, což se také stalo [5].
Keswick a cesta zpět
V Keswick jsem měl na přestup asi 40 minut, tak jsem se rychle vydal lesním parkem a loukou k nejbližší pláži jezera Derwentwater. Z louky bylo krásně vidět na Skiddaw - šestý nejvyšší vrchol Anglie, na který mě minulý rok vzal kolega z práce. Parádní nostalgický pohled, kterému konkuroval snad jen výhled na jezero z pláže - modrá obloha, kopce odrážející se v hladině a všudypřítomná pohoda. Ideální místečko na oběd.
Skiddaw
Po návratu na autobusovou zastávku jsem se dal do řeči s dvěma chlápky a jednou paní. Ptali se mě na radu, jak se dostat do Threlkeld, tak jsem se jim snažil poradit. Když se dozvěděli, že jsem z Čech (nejprve mě podle přízvuku tipovali na Holanďana), byli nadšeni a pořád vypravovali o Praze. I přes to, že jsem řekl, že nejsem z Prahy. Vždy ale dodávám, že žiji kousek od Prahy - v Čechách je koneckonců kousek od Prahy všechno. Je příjemné vidět, jak dobře obecně Angličané na Čechy, respektive hlavně Prahu reagují. Nejvíce se jim tam prý líbilo, jak je vše rovinaté, ne jako v Lake District.
Boty trochu změnily barvu
Autobusák se pak ukázal opět jako velice ochotný, když v Kendal nabídl dvěma ztraceným dívkám, že je u dálnice vysadí co nejblíže jejich destinaci - po ověření telefonem totiž zjistil, že žádný autobus je dnes až na místo nedopraví.
Doma jsem zamířil rovnou do sprchy a pak mě čekala vynikající Johnnyho večeře a poté jsem se na chvíli přidal k hraní deskových her. I když jsem proto šel spát až později, před usnutím jsem v hlavě pořád viděl, jak jdu a při každém mém kroku slyšel čvachtnutí vody. A když jsem sebou pak při usínání škubl, zdálo se mi, že mi na bahně ujela noha a já padám. Z tohohle výletu budu mít noční můry ještě dlouho :)
Dodatek: Boty jsem chtěl rovnou vyhodit, ale musely ještě zvládnout jeden poslední výlet...
I tuto sobotu byla předpověď počasí výborná, takže další šance na pořádný výlet. Tentokrát jsem chtěl trochu změnu a místo lezení po horách jsem si naplánoval projít druhou etapu jedné z nejznámějších a nejhezčích tras protínající celý Lake District - Cumbria Way. Abych ale mohl jet domů co nejdéle, z cesty jsem plánoval odbočit na hlavní trasu autobusu 555. Díky tomu jsem mohl jet posledním spojem a měl jsem tak celých 8 hodin času. To bylo dost na to, abych si na úvod mohl dovolit rychlý výběh na ikonický vrch The Old Man of Coniston (803 m.n.m.). Takže nějaké to lezení nakonec bylo taky.
Cumbria Way
Nejprve jsem chtěl projít pouze nenáročnou trasu z Dungeon Ghill do Coniston a tam se případně projít kousek podél jezera. Úsek údolí s vodopády, který jsem měl možnost vidět z autobusu při mém výletu na Scafell Pike se mi totiž hrozně líbil. Problém ale byl, že bych musel přestupovat jak cestou tam, tak cestou zpátky a díky tomu bych se musel domů vracet poměrně brzy. Pak mě ale napadla varianta jít trasu obráceně a místo do Dungeon Ghill v závěru odbočit a přes kopec se dostat na hlavní silnici, kde jezdí autobus 555. Takhle jsem si mohl dovolit jet zpátky posledním autobusem, který v tomto místě projíždí až v 18:34. To mi v kombinaci s prvními ranními autobusy dávalo čas 8 hodin. A protože v práci mi kolega velice doporučoval kopec The Old Man of Coniston, na začátek výletu jsem se chtěl podívat právě na něj. Abych si ale byl jistý, že vše stihnu, udělal jsem si následující rozpis, kde musím v kolik hodin být:
Příjezd do Coniston: 10:20
Vrchol The Old Man of Coniston: 12:00 (4 km, 600m+)
Zpět v Coniston: 14:00 (11 km)
Parkoviště u Silverthwaite: 17:00 (22 km)
Zastávka autobusu: 18:15 (27 km, 200m+) - odjezd v 18:34
Cumbria Way
Nevypadlo to na velkou rezervu, hlavně kdyby bylo nějaké bloudění. Po trase samozřejmě bylo několik možností, jak se v případě problému dostat do Lancasteru dříve. Buďto rovnou z Coniston (505), nebo ze Skelwith Bridge (516). Musel bych ale jet autobusy nejdéle asi v půl šesté, poté už bych nestihl přestup na autobus 555. Každopádně 8 hodin a 27 kilometrů dělalo průměr necelých 3,4 km/h. To by se mělo dát zvládnout ne? Zvláště, když většina cesty vedla v podstatě po rovině.
Doprava
Z Lancasteru jsem vyrazil tradičně, ale v Kendal jsem tentokrát vystoupil o pár zastávek dříve, abych tak měl možnost projít si celou promenádu podél řeky Kent. Hlavně jsem se chtěl podívat na kostel Kendal Parish Church, který je více než 800 let starý a patří mezi nejširší kostely v zemi. Je také zařazen mezi památky národního dědictví Anglie [1]. Tolikrát jsem kolem něj jel autobusem, ale nikdy jsem se k němu nestihl podívat. Protože tentokrát jsem nemusel jít tam a zpět, ale cestu šel jen jedním směrem, čas mi vyšel akorát. Na autobusovém nádraží jsem poté přestoupil na autobus 505 mířící k dalšímu z velice známých jezer - Coniston Water.
Kendal Parish Church
Řidič byl neuvěřitelný pohodář a vtipálek. Nikam nespěchal a každému velice ochotně rád pomohl. Už v Kendal prakticky celou svou pauzu rozebíral s indickou rodinou různé možnosti dopravy a následně s nimi asi 5 minut řešil placení. Indové totiž měli staré a dnes už neplatné 5-librové bankovky (což se mi tu stalo také, Anglie je zneplatnila opravdu extrémně rychle - v rámci několika měsíců od představení nových). Na výměnu v bance nebo na poště ale rozhodně nebyl čas. Nejprve mu tak chtěli dát nějakou zálohu s tím, že to vyřeší na zastávce ve Windermere. Řidič to chtěl vzít, ale indové pak zjistili, že vlastně mají i jiné bankovky a po chvíli se dopočítali, že jim to dokonce vyjde. Celý autobus se bavil. Trpělivost řidiči opravdu nechyběla.
Coniston
Ve vesnici Hawskhead pak využil několika-minutovou přestávku a došel si koupit kafe, načež se s kelímkem vrátil, prohlásil, že to je jeho medicína a poděkoval, že jsme mu s autobusem neodjeli. Vrcholem pak bylo, když po cestě zastavil na zastávce, kde nikdo nestál. Na druhé straně však s kufrem čekal starší asiat. Řidič vystoupil a šel se s ním pobavit, načež mu vzal kufr a oba společně nastoupili. Asiat si nejspíše omylem stoupl do protisměru. Po pár minutách řidič na velice úzké silnici (kde každé míjení auta znamenalo téměř zastavení a opatrnou jízdu krokem) zastavil u první pláže jezera Coniston Water a přišel za asiatem. Lámanou čínštinou (očividně znal pár frází) se ho zeptal jak se má ("ní hao") a začal se dožadovat foťáku, nebo alespoň telefonu. Číňan však (nepochopitelně) neměl ani jedno. Řidič mu totiž chtěl z pláže vyfotit jezero! Neuvěřitelná ochota. Nikomu samozřejmě vůbec nevadilo, že do Coniston jsme tak dorazili s menším zpožděním.
The Old Man of Coniston
Vzadu vrchol The Old Man
Výstup na vrchol The Old Man of Coniston je považován za kratší výlet na odpoledne a je to proto velice oblíbený. Z Coniston jsou to totiž na vrchol jen nějaké 4 kilometry. Převýšení je ovšem hodně solidní - přes 600 metrů. Už při příjezdu do vesnice, kdy jsem kopec poprvé uviděl mi došlo, že tohle rozhodně nebude nenáročná procházka a že budu mít co dělat, abych ho stihl vyjít do plánovaných 12 hodin.
Z Coniston jsem tedy rovnou údolím s pozvolným stoupáním vyrazil. Cestou jsem z lesíka rozprostírajícím se pod mojí cestou zaslechl kromě hučení potoka také křik a hlasy. Po chvilce pátrání jsem byl překvapen tím, co vidím. Skupinku lidí brodících se s lany a helmami potokem. Později jsem zjistil, že podobná "dobrodružství" nabízí v Lake District na různých místech spousta firem. No, mě by to tedy nelákalo ani zadarmo. Pokračoval jsem dál, dokud se mi nenaskytl pohled na rozlehlé údolí Coppermines Valley.
Coppermines Valley
Tato oblast byla vyhlášená rozsáhlou těžbou břidlice a mědi a pozůstatky po těžbě jsou patrné všude. Těžba zde probíhala už za dob Římanů, ale největší rozvoj nastal v 19. století. V té době byla také postavena "managerská" budova, která dnes slouží jako levný hostel - YHA. Vybavení v dolech bylo poháněno vodou z mnoha potoků, které se v údolí nachází. V roce 1860 byla až k dolům prodloužena železnice, takže transport materiálu mohl probíhat mnohem efektivněji. Těžba byla ukončena až v roce 1914. Doly sahají do hloubky až 300 metrů, ale většina je dnes bohužel zatopena. I přes to, že vstupy do dolů nejsou nijak uzavřeny, bez průvodce a pořádného vybavení se do nich vstupovat nedoporučuje [2-3].
Pozůstatky po těžbě
Na začátku údolí se trasa stočila na západ a začala vytrvale stoupat až na vrchol. Zhruba v polovině stoupání se pak nachází pozůstatky těžařského vybavení a různých stavení. Jedná se o velice oblíbené místo na pauzu s výhledem do údolí a na Coniston. Zrezivělé kabely, zbytky důlních kolejí a další věci pak místu dávají kouzelnou, byť lehce depresivní atmosféru. Na toto místo jsem se těšil a doufal jsem, že až k němu dorazím, nezačne náhodou svítit sluníčko. To by mi fotky úplně zkazilo. Naštěstí Lake District v tomto ohledu opravdu nezklamal - podobné starosti jsem si dělat opravdu nemusel :)
Coniston a Coniston Water
Pokračoval jsem ve stoupání a minul zbytky horní stanice těžařské lanovky včetně mohutných kabelů, až jsem dorazil k plesu Low Water. Od něj se potom posledních asi 250 výškových metrů klikatí závěrečná výstupová cesta na vrchol. Těsně před jeho dosažením se ale cesta stáčí na sever a z tohoto záhybu je tak nejlepší výhled na jih směrem na zátoku Morecambe, Lancaster a jezero Coniston Water. Protože samotný vrchol je poměrně plochý, tímto směrem už z něj moc vidět není. Na vrchol jsem dorazil za pět dvanáct - doslova :) Takže zatím sice podle plánu, ale znamenalo to poměrně rychlý výstup, takže jsem byl totálně zpocený. Naštěstí jsem měl v batohu několik suchých trik, které jsem si cestou sundal. Takže v pěkném větru a zimě svléknout, převléknout a obléknout svetr a bundu. Brrr.
Neviditelná odbočka
Dále jsem po hřebeni pokračoval dál prakticky po rovině přes další vrchol - Brim Fell (796 m.n.m.), kde jsem minul několik ovcí. Teprve za ním začala trasa trochu klesat, aby začala brzy stoupat. V tomto místě jsem ale odbočoval doprava - dolů k plesu Levers Water. Nejprve jsem odbočku přešel, ale bylo mi divné, že bych měl zase stoupat nahoru. Po kontrole mapy jsem se vrátil a odbočil prakticky neviditelnou cestou po trávě. Cesta se pak objevila o pár desítek metrů dál a ihned začala prudce klesat, místy nepříjemnou sutí, ale většinou po kamenech, nebo trávě. Kolem menších vodopádů se pak stočila nad pleso. V tomto místě byl také jeden extra bahnitý úsek, kde jsem musel opravdu dumat, jak to udělat, abych si nenamočil boty. Podařilo se.
Od plesa už jsem se potom napojil na širokou kamenitou cestu vedoucí až do vesnice Coniston. Cestou jsem ještě minul hostel a další chatu nabízející ubytování. Zpět v Coniston jsem byl asi ve 13:45, takže s nějakou minimální rezervou. Teď už mě však čekala pouze pohodová procházka po rovině. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Cumbria Way
Poslední pohled na Coniston Water
Cumbria Way je cesta mezi městy Ulverston a Carlisle navržená už v roce 1970, ovšem oficiálně označená až v roce 2007. Vzhledem k tomu, jak sporadické její značení je, opravdu nechápu, co zaměstnancům národního parku trvalo tolik let. Každopádně se jedná převážně o cestu vedoucí nížinami a její celá délka je 112 kilometrů. Obvykle se doporučuje rozdělit ji na 5 úseků, mezi kterými se nachází velký počet hotelů, hostelů a kempů vhodných k přespání [4].
Poli, loukami a lesními pěšinkami jsem tedy po Cumbria Way vyrazil na sever. Téměř ihned jsem však v telefonu ztratil GPS pozici. Do teď netuším, čím to bylo, každopádně mě to moc nepotěšilo. Naštěstí se poloha na mapě dala určit podle různých orientačních bodů - odboček, potoků, silnic, polí atd. Prostě jako za starých časů. Tak jednou za půl hodiny pak poloha naskočila, ale hned zase zmizela. Stát se to někde jinde, tak možná budu vděčný za ten kompas :)
Trasa byla skvělá a kilometry rychle ubíhaly. Trochu jsem se sice bál, že někde špatně odbočím a budu se muset delší úsek vracet, což by mě mohlo dost zdržet, ale nestalo se. Každopádně úplně bez mapy by se cesta dala trefit pouze velice obtížně. Koneckonců i na jiných stránkách upozorňují na špatné značení a nutnost pořídit si mapu [4].
Tarn Hows
Po asi 4 kilometrech od Coniston jsem po krátkém úseku po silnici dorazil k velkému parkovišti plného aut a autobusů. Všude se navíc objevila spousta lidí včetně (převážně) asijských turistů. Dorazil jsem k jezeru Tarn Hows, o kterém mě nenapadlo si dopředu nic zjišťovat. Takže jsem byl opravdu překvapený, jak krásné místo to je. V tu chvíli jako zázrakem zrovna vykouklo sluníčko, tak jsem rychle popoběhl udělat z vyvýšeného místa fotku a natočit krátké video. Než jsem sešel k hladině jezera, už bylo zase pod mrakem. Celé jezero se po upravených cestách dá obejít, já se však na severní straně zase odpojoval, takže jsem ho obešel pouze po jednom břehu. Nakonec kolem jezera ani tolik lidí nebylo - většina autobusových turistů se zřejmě nechá vyvést pouze na vyfocení jezera a jedou zase dál.
Farma High Park
Cestou s výhledy na údolí a pohoří jsem pokračoval až k hlavní silnici mezi Coniston a Skelwith Bridge. Podle mapy to vypadalo, že tady budu muset jít úsek po silnici, ale nebylo tomu tak. Cesta totiž vedla podél silnice lesíkem a poté po kraji pastviny. Od silnice byla navíc oddělena typickou kamennou zdí. Další úsek pak vedl po soukromé silničce asi kilometr podél lesa, načež končil u farmy High Park. To bylo další kouzelné místo. Jednak za to mohla modrá obloha, která se konečně vybrala, a pak také výhledy na okolní hory. Farma by měla nabízet nějaké základní občerstvení a dokonce i ubytování [5]. Asi 100 metrů za farmou jsem pak vstoupil do lesa High Park Coppice.
Z místní cedule jsem se dozvěděl, že tento les je i v rámci Evropy jedinečný kvůli výskytu dubu zimního ("sessile oak") porostlého mechy. Oblast je navíc bohatá na výskyt lišejníků a kapradin a je proto ponechána přírodnímu růstu - prostě obdoba našich pralesů. Prakticky ihned po vstupu do lesa jsem podle rady [6] z hlavní trasy odbočil a maličko si zašel abych se podíval k říčce Brathay a vodopádům Colwith Force. Ty mají několik kaskád, ale na focení na ně kvůli stromům moc dobrý výhled není (v realitě přitom ano a za návštěvu určitě stojí).
Skelwith Force
Za lesem už cesta pokračovala zase pastvinami a kolem několika farem. U jedné z nich, také nabízející občerstvení včetně domácí zmrzliny, jsem měl možnost vidět vyhánění ovcí na pastvu. Já pokračoval dál, kde se cesta stočila opět k říčce Brathay a dalším vodopádům, tentokrát Skelwith Force. U nich jsem trochu znejistěl, když jsem nikde neviděl most, který měl být podle mapy přímo nad vodopádem. Naštěstí byl o pár desítek metrů dál. Vracet by se mi nechtělo, i když jsem měl oproti plánu asi půl hodinovou rezervu.
Širokou cestou vedoucí údolím po louce jsem pokračoval k odbočce na parkoviště u Skelwith Bridge a hustými kapradinami (žádné klíště!) začal mírně stoupat nahoru. Brzy se pak v "plné kráse" objevil vrchol Laughrigg Fell.
Laughrigg Fell
Laughrigg Fell
Laughrigg Fell se svými 336 metry neměl teoreticky být velkou překážkou, ale při pohledu zezdola bylo jasné, že to bude pořádné stoupání. A bylo. Téměř 200 metrové převýšení na 600 metrech není rozhodně nenáročná procházka. Nahoru jsem proto dorazil opět totálně promočený. Naštěstí už jsem mezitím měl suché triko k převlečení.
Z vrcholu byl ale parádní výhled na všechny strany. Vidět byl dokonce i The Old Man of Coniston - a nevypadal zrovna blízko. K tomu jezera Windermere, Elter Water a samozřejmě Grasmere a také hřeben Helvellyn. Stoupání mi bohužel zabralo více času, než jsem plánoval, takže oběd jsem si na vrcholu dát nedovolil, ale raději jsem pokračoval dál oblíbenou trasou po kamenných schodech vedoucí nad pláž u jezera Grasmere. Nad ní už jsem se odpojil a lesíkem došel k zastávce autobusu White Moss. Tentokrát s asi 25 minutovou rezervou, takže jsem si našel příjemné místečko s lavičkami a stolkem v zákrutu řeky Rothay, kde jsem si už oběd konečně dal.
Zpět
Příjemné místo na oběd
Cesta zpátky byla veselá. Málem jsem od minulého roku zapomněl, jak zde vlastně většina posledních autobusů vypadá. Jako párty! Ani tento nezklamal. Byly v něm dvě velké partičky, ta menší měla 8 lidí, ta větší tak 15. Všichni samozřejmě ve velice dobré a hlučné náladě. Ta větší vystupovala u baru v Ambleside, menší jela až do Kendal. Co mě však překvapilo, byla odvaha dvou dívek z menší skupiny na zastávce ve Windermere. Vyrazily totiž do blízkého obchodu pro pivo! A zkušeně jim to vyšlo akorát, když se autobusák chystal vyjet. Zřejmě se nejednalo o první zkušenost. Domů jsem tentokrát dorazil už za šera, ale hlavně - letos podruhé jsem v Lake District nezmokl!
Brodění potoka Church Beck
Zbytky vybavení dolů
Horní stanice lanovky
Pokračování po hřebenu
Cesta jako na dlani
Vzadu Old Man of Coniston
Windermere
Grasmere
Pláž
Zdroje a odkazy
[1] Kendal Parish Church, "History", 2015 [online].
[2] The Ruskin Museum, "Coniston Coppermines", 2015 [online].
[3] Wikipedia, "Coniston copper mines", 2017 [online].
[4] WalkLakes, "Cumbria Way", 2013 [online].
[5] Airbnb, "High Park Farm, Little Langdale", 2017 [online].
[6] WalkLakes, "Cumbria Way - Coniston to Dungeon Ghyll", 2013 [online].
Můj letos poslední víkend v Lancasteru mně ještě stále chyběl jeden výlet, který jsem pořád odkládal. Návštěva ikonické úzkokolejné železnice v údolí Eskdale. Ta je s rozchodem pouhých 38 cm přesně o polovinu užší než naše česká verze u Jindřichova Hradce. Vláček je tak opravdu miniaturní, a hlavně je tažen plně funkční parní lokomotivou! A to vše v jednom z nejhezčích údolí Lake District v těsné blízkosti nejvyšších hor včetně Scafell Pike a Sca Fell. Plánoval jsem se svézt celou 11 kilometrů dlouhou trasu, a protože jsem neměl moc času, místo těchto vrchů se pouze projít zpátky. Údolím po cyklotrase Eskdale Trail s odbočkou na menší hřeben a kopec Muncaster Fell. 
