středa 30. srpna 2017

Ullswater II.

Tentokrát jsem vyrážel na kratší výlet, protože večer mě čekala společná večeře v podobě mého oblíbeného nut roast, který jsme předchozí večer s Johnnym připravili. Původně jsem si dělal zálusk na rychlý výstup na horu Helvellyn, ale kvůli počasí jsem plán musel změnit. Vydal jsem se proto opět k jezeru Ullswater, kde jsem chtěl projít hlavně část kolem vodopádů Aira Force. A podle zbývajícího času pak obejít co největší část jezera směrem k Patterdale. Jak už to u tohoto jezera bývá obvyklé, čas opět utíkal rychleji, než bych si přál. A protože v minulém článku o Ullswater jsem zapomněl jezero pořádně představit, tentokrát to napravím

Přestávka v Kirkstone Pass
Ještě v pátek večer jsem měl naplánovaný výstup na Helvellyn. Časově by to vycházelo akorát, protože zpátky bych mohl jet přímým autobusem z Grasmere a tím pádem měl více času. Nicméně po tom, co celou noc vítr třásl celým domem a po ranní kontrole počasí, mi bylo jasné, že to není dobrý nápad. Předpověď slibovala převážně jasno s ojedinělými přeháňkami (což v překladu pro normální lidi znamená brutální slejvák). Horší však byla předpověď pro vrchol Helvellyn - vítr v nárazech překračující 50 mil v hodině, nulová viditelnost a pocitová teplota -1°C. Ne děkuji. Náhradní plán, který jsem ještě v noci vymyslel zněl mnohem lépe - pohodová procházka okolo jezera Ullswater s vodopády Aira Force

Ráno jsem tedy vyrazil klasicky k jezeru, ale rovnou k vodopádům - bylo mi jasné, že celou trasu okolo zbývající části jezera až z Pooley Bridge bych nestihl. Cestou nás potěšil řidič autobusu, když do sedla Kirkstone Pass dorazil o něco dříve a oznámil, že si dává pauzu na cigárko, tak si můžeme udělat pár fotek. Spousta z nás se i přes drobné mrholení nadšeně vyhrnula ven a začala fotit. 

Aira Force
Než jsme pak dojeli zbývající část cesty k vodopádům, začalo klasicky pršet, takže jsem začal být rád, že jsem si vybral tuhle možnost. Po vystoupení z autobusu déšť pokračoval, ale brzy se opravdu začaly střídat přeháňky - chvilku svítilo sluníčko, chvilku pršelo. Ojediněle samozřejmě :) 

Prostředí vodopádů mě překvapilo. Čekal jsem, že sám tam určitě nebudu, ale že to bude až takováto atrakce, to tedy ne. Kousek od zastávky se kromě čajovny (= kavárny) a stánku s občerstvením nachází obrovské parkoviště. Cesta pak až k hlavnímu vodopádu pokračuje upraveným arboretem - rozhodně se nejedná o procházku nedotčenou přírodou. Všude je velké množství různých cest, které lemují lavičky a zajímavé druhy stromů jsou označeny popisky se jmény. Této části trasy se přezdívá "The Glade" (mýtina) [1].

High Force
Hlavní vodopád Aira Force je pak od parkoviště vzdálen asi kilometr. Vodopád je opravdu krásný a se svoji 22 metrovou výškou [2] je asi nejmohutnější vodopád, co jsem měl možnost v Anglii vidět. Možná za to mohl fakt, že jsem ho vlastně navštívil v tu nejvhodnější dobu - v období četných dešťů. Nejprve po levém břehu a později po pravém jsem pokračoval údolím nahoru. V těchto místech už je prostředí více přírodní a na řece se nachází spousta menších vodopádů a vodních kaskád. Lesní úsek pak ukončuje nejvýše položený vodopád - High Force s kaskádou menších vodopádů (High Cascade), nad kterou vede poslední most. Většina lidí se v tomto místě otáčí a park prochází po druhém břehu. Já však pokračoval severně na kopec Gowbarrow Fell (481 m.n.m.), takže lidí výrazně ubylo. Můj plán byl projít si okružní trasu a po návratu na parkoviště se vydat podél jezera. Chtěl jsem tak mít co možná nejvíce času a vodopády jsem proto celkem proběhl. Stejně jsem se ale dost kochal, takže i tento krátký úsek mi trval přes hodinu.  

Trasa dále místo lesa vedla poli a loukami. Kvůli dešťům však prakticky potokem - voda se valila opravdu všude, a ihned jsem byl rád, že jsem po minulém víkendu neztrácel čas mytím bot. Jen ty kalhoty jsem si asi prát nemusel ...

Mraky nad Helvellyn
Brzy se objevil výhled na jezero a samozřejmě na hory včetně Helvellyn - ten však byl naprostou většinu času zahalen v mracích. Dost to připomínalo scénu z pána prstenů, kde Saruman přivolal bouři nad horou, přes kterou právě procházelo společenstvo. Vítr navíc s přibývající výškou sílil, takže jsem byl opravdu moc rád, že tam nejsem. Na vrchol Gowbarrow Fell jsem se snažil dostat co nejrychleji, protože mraky značily, že další déšť není daleko. Cestou nahoru jsem minul odpočívající starší pár, přičemž pán prohodil, jak je skvělé, že zrovna neprší :) Přitom bylo jasné, že za takových 5 minut nás čeká další přeháňka. Optimista. 
Místy záživná cesta

Z vrcholu bylo krásně vidět na celou západní část jezera, tak jsem rychle udělal pár fotek a nějaké to roztřesené video (udržet telefon nebylo úplně jednoduché) a rychle jsem pokračoval dolů. Na další odbočce jsem se rozhodl kousek nahlédnout do lesa "Swinburn Park". Ne, opravdu nemělo jít o park, ale o pravý a nefalšovaný les. Ten jsem samozřejmě chtěl vidět - v Anglii jich moc není. Navíc jsem si myslel, že se tam schovám před deštěm, který mě právě dohnal. Cesta byla místy opravdu záživná. Tolik bahna jsem dlouho neviděl. Les však nebyl nic extra - nevím co se tam stalo, ale první úsek byla v podstatě vykácená mýtina a cesta vedla pouze po kraji lesa. Akorát, že les měl podobu zakrslých stromků - asi jako český les tak ve výšce 1000 metrů. Protože ani dál trasa nevypadala nijak zvlášť lákavě, brzy jsem se otočil a tentokrát spodní cestou vyrazil zpět směrem k parkovišti. 

Pohled směrem k Glenridding
Tato část trasy vedla po jižním svahu kopce Gowbarrow Fell, takže prakticky po celou dobu bylo na jezero krásně vidět. Za lepšího počasí se musí jednat o opravdu příjemný úsek. Čas jsem ale dost podcenil a po návratu k parkovišti už mi zbývala pouze necelá hodina do odjezdu posledního autobusu. Bylo mi jasné, že až do Glenridding to rozhodně nestihnu, ale protože tento úsek se mi z autobusu líbil, rozhodl jsem se zkusit dojít co nejdál - podle mapy mělo na strase být několik zastávek. Jen jsem doufal, že tam opravdu budou.

Zastávky tam naštěstí opravdu byly a já tak stihl dojít až k té poslední před Glenridding. Cesta byla upravená ze štěrku a kamínků, dostatečně široká i pro kola a vedoucí v podstatě po rovině. Pouze v první části vedla až kousek nad silnicí, poté už prakticky po břehu jezera. Nejhezčí, zalesněný úsek ale začínal až poblíž Glenridding. Tam také cesta začala různě klesat ke kamenitým plážím a stoupat k vyhlídkám na jezero. Z toho nejlepšího jsem tak zřejmě stihl projít pouze část.

Windermere z Orrest Head
Zato stopování autobusu byl adrenalin - zastávka byla označena pouze na protější straně silnice, ale obsahovala jízdní řád i v mém směru. V tom však rozhodně žádné vhodné místo na zastavení nebylo - právě naopak. Jednalo se o dost nepřehledný úsek. Jakmile jsem autobus zahlédl, hned jsem zběsile mával, ale autobus jen hodil blinkr a pokračoval dál. Úplně ve mně zatrnulo, načež konečně začal brzdit a zastavil asi po 30 metrech - zřejmě chtěl zastavit co nejdále v rovince, aby ho ostatní auta mohly objet. Každopádně takhle rychlý sprint jsem si tady ještě nedal. 

Hodinu ve Windermere jsem pak klasicky využil vyběhnutím na Orrest Head, tentokrát jinou a mnohem lepší lesní cestou. Výhled ale nic moc - akorát jsem chytil další přeháňku, takže jsem jen udělal fotku a na lavičce pod stromem si pak dal rychlý oběd, na který předtím nebyl čas. A poté už hurá domů na zaslouženou večeři.

O jezeru Ullswater

V prvním článku jsem se zapomněl zmínit o zajímavém původu jména jezera Ullswater. Ten není totiž vůbec jistý, každopádně může pocházet z jedné z následujících teorií [3,4,5]: podle severského vládce "Ulf", který zde žil, podle saského lorda "Ulphus", jehož panství hraničilo s jezerem, podle norského boha "Ullr", podle výskytu vlků z norského "ulfr" = vlk, nebo podle jeho tvaru z keltského "ulle" = loket. 

Temné vody jezera Ullswater
Jezero je tradičně opředeno mnoha mýty a tajemnými příběhy [5]. V minulosti se mu říkalo temné jezero ("The Dark Lake"), podle monster, které prý brázdí jeho hluboké vody a obchází jeho břehy. Poslední výskyt jezerní příšery byl hlášen v roce 2006, kdy pasažéři přívozu nahlásili výskyt "obrovského úhořovitého stvoření s dvěma jasně viditelnými hrby".  

Každopádně kopec nad vesnicí Pooley Bridge se jmenuje Dunmallard, což v keltštině znamená jateční vrch ("Hill of slaughter"). Na jeho vrcholu v hlubokých lesích se pak nacházelo ukryté opevnění z doby železné. Asi jednu míli od vesnice se pak prý nachází pohřební místo známého rytíře od kulatého stolu - sira Tristrama (příběh o Tristanovi a Isoldě). Ten nebyl jediný rytíř od kulatého stolu, který měl s jezerem něco společného - druhý byl sir Eglemore, který zde žil. Pod vodopádem Aira Force se dokonce zasnoubil se svou milou Emmou. Ta se však následně v jeho dlouhé nepřítomnosti stala náměsíčnou. Eglemore se z jedné ze svých výprav vrátil pozdě v noci, a protože Emmu nechtěl vzbudit, rozhodl se přespat v lese u vodopádu. Najednou ho probudila Emma, která se procházela na hraně vodopádu. Když se ji rytíř pokusil chytit, s leknutím se probudila a zřítila se dolů. Eglemore pak z řeky vytáhl pouze její mrtvé tělo a zbytek života pak prožil jako poustevník v nedaleké kamenné věži.
Pláž Kailpot Crag (z minulého výletu)

A nakonec zvláštní příběh o vílách, které se prý při měsíčním svitu objevovaly na pláži Kailpot Crag. Nevím, koho to napadlo, ale když po nich prý člověk hodil minci, ta po doteku víly zmizela. Tehdy zřejmě libra také za moc nestála :) Poslední takový příběh je hlášen z roku 1850, kdy prý místní obyvatel Jack Wilson viděl víly zmizet nadobro [5].

A nakonec pár ověřených (zato méně zajímavých) faktů o jezeru [3,6,7]
  • Jeho délka je 14,5 kilometrů a šířka okolo 1200 metrů
  • Maximální hloubka je 63 metrů a průměrná pak 19 metrů 
  • Jako asi všechna jezera v Lake District bylo vytvořeno ústupem a následným táním ledovců (konkrétně tří) 
  • Jezero bývá přirovnáváno k Švýcarskému jezeru Lake Lucerne (chce to hodně představivosti)  
  • Koupání je zde povoleno, ale bez neoprenu se nedoporučuje - i v létě může mít voda teplotu jen 3-4 °C (u hladiny o něco více). Kvůli tomu má také na svědomí spoustu utonutí [8]. 



Kaskáda menších vodopádů
Vodopády nad Aira Force
High Cascade

Radši půjdu po trávě
Západní část jezera
Vrchol Gowbarrow Fell

Spodní část cesty a pohled k Howton
Směrem k Pooley Bridge a Howton
Ullswater "Steamers" 

Zdroje a odkazy

[1] National Trust, "Aira Force and Gowbarrow trail", 2017 [online].
[2] Wikipedia, "Aira Force", 2017 [online].
[3] Wikipedia, "Ullswater", 2017 [online].
[4] Lake District Directory, "Ullswater", 2017 [online].
[5] Bog & Bottle, "X Files from the Bog: Ullswater", 2017 [online].
[6] Ullswater ‘Steamers’, "Wildlife", 2017 [online].
[7] Lakepedia, "Ullswater, United Kingdom", 2017 [online].
[8] A. Iggulden, "Martial arts trio drown in treacherous Ullswater", 2006 [online].

středa 23. srpna 2017

Scafell Pike

Po fiasku s ujetým autobusem, kdy jsem plánoval vylézt nejvyšší horu Anglie - Scafell Pike (978 m.n.m.) jsem měl druhý pokus. Předpověď počasí totiž konečně vypadala slušně - jasno, jen možná ojedinělá přeháňka. To by ale nebyl Lake District, aby počasí nepřekvapilo. Celé dopoledne tak solidně propršelo, takže jsem se musel hodně přemlouvat, abych se cestou neotočil. Díky ostřílenému angličanovi, který mě doprovázel na první části cesty, jsem se však dozvěděl, že když už člověk jednou pořádně promokne, víc mokrý už být nemůže. Vydržel jsem tak a odměna stála za to.

Zatím pouze lehký deštík a duha
Ráno jsem vyrazil klasicky prvním autobusem 555, tentokrát do Ambleside, kde jsem přestoupil na autobus 516 do Dungeon Ghill. Naštěstí jsme do Ambleside dorazili včas, takže jsem přestup, na který jsem měl jen pár minut krásně stihl. V Kendal to tak nevypadalo - řidič se zmínil, že mu kontrolka ukazuje poruchu chlazení motoru a zvažoval, zda nepočkat na nový autobus, který by nás vzal. Naštěstí se rozhodl to risknout. Jediný problém tak byl lehký déšť, který začal už kousek za městem Kendal. Duha, která se brzy objevila však naznačovala, že by mělo každou chvíli přestat. Zatím jsem si říkal, jen ať se vyprší a pak už bude jen hezky...

Údolí Mickleden
Po příjezdu do Dugeon Ghill déšť bohužel pokračoval, tak jsem rovnou svižně vyrazil údolím Mickleden. Docela mě překvapilo, že po chvilce mě i při mém tempu došel starší chlapík, co se mnou jel autobusem. Evidentně zcestovalý, místní angličan z Kendal, kterému se podařilo mě znervóznět hned v prvních minutách. Náš rozhovor probíhal asi takto:

Angličan: "Kam jdeš?"
Já: "Chtěl bych na Scafell Pike."
"Tudy? To je ale špatná cesta." 

"Jak špatná? Copak tohle není Cumbria Way?" Kvůli dešti jsem se nepodíval na mapu v telefonu, ale byl jsem si celkem jistý, že jdu dobře.
"Ale jo to je, ale na vrchol Scafell je to tudy hrozně dlouhý, to nemůžeš stihnout. Na Scafell Pike se chodí jinudy." 
"Přes Bowfell?" To byla moje plánovaná zpáteční cesta.
"Jo to je lepší trasa." 
"Podle mé mapy to tímto údolím mělo být takových 18 kilometrů tam i zpět." 
"18? To je nějak málo. Řekl bych takových 22. Problém s tou tvoji mapou asi je, že je placatá a nebere v úvahu převýšení. Máš kompas?"
"Ne, mám mapu v telefonu."
"Ta ti tady je na nic, bez kompasu se to fakt nedá." 
Jasně, pomyslel jsem si, to už jsem někde slyšel :)

Stoupání na Rossett Pass
Chvilku se normálně bavíme, než narazíme na obrovskou kaluž přes celou cestu.
Angličan: "Chceš si namočit nohy hned, nebo až později? Je to tvoje volba ..." 
To mě na jednu stranu trochu potěšilo - myslel jsem, že hlavní důvod chůze v pořádných botách je ten, že nepromoknou. Oproti tomu moje nike i přes to, že jsem je impregnoval, promoknou jen při letmém pohledu na vodu. Každopádně jsem uhnul z cesty a vodu opatrně přeskákal přes kameny. Raději později. Načež začalo pršet trochu silněji.

Já: "Podle předpovědi mělo být hezky."
Angličan: "Tady jsi v Lake District. Tobě déšť vadí?"
Na cestě pro poníky
"Jo, nesnáším ho. Vám nevadí?"
"Já ho mám rád. Jakmile člověk pořádně promokne, už na tom nezáleží. Víc mokrej už bejt nemůžeš. Slyšel jsi někdy o místě ... (název už si bohužel nepamatuji)? Je to nejvlhčí místo tady v Lake District, během roku tam napadnou 2 metry vody. Umíš si to představit? Dva metry na výšku..."  
Poznámka: Nevím, zda jsem mu špatně rozuměl, nebo si to spletl, ale co jsem se díval, 2 metry srážek za rok je nějak málo. Podle tohoto zdroje [1] je rekordmanem Seathwaite, kde během pouhých tří dnů spadlo téměř půl metru srážek (456 mm), takže dva metry za rok nějak nesedí.

A podobná diskuze pokračovala. Přes mou práci jsme se dostali k jeho zážitkům z Indie, kde strávil rok. Na mé prohlášení, že Indii bych asi kvůli hygieně nedal odpověděl, že průjem tam nikdy neměl, naopak ho trápila zácpa.
Angličan: "V Indii, no chápeš to? Ale člověk tam musí být vegetarián, maso je moc nebezpečné."
Pod sedlem Rosset Pass
Na to jsem mu odpověděl, že s tím bych jakožto vegan problém neměl. Toho se hned chytil, prý také strávil nějaký čas jako vegan. Vzdal to ale kvůli místnímu pivu ("ale"). A také mu vadilo, jak složité bylo sehnat jiné veganské věci - drogerii, kosmetiku, atd. Veganství bral automaticky jako životní cestu, ne pouze z pohledu stravy.
Angličan: "Teď už je to mnohem lepší, ale umíš si představit být vegan před 40 lety?"
Ne, to jsem si opravdu představit neuměl a chlápek měl u mě velký obdiv.

Dále mě překvapil, když uprostřed údolí ukázal na kopec vpravo a prohlásil, že tam vede dobrá zkratka.
Já: "Kde? Žádnou cestu tam nevidím."
Angličan: "Normálně tudy podél toho potoku."
"To by mě teda v žádném případě nenapadlo tudy jít."
"Proč ne?"
"To vůbec nevypadá jako cesta. Je to vůbec povolené?"
"Jasně, tohle je National Park, tady si můžeš chodit kudy chceš. To snad ale víš ne?"
Na rozdíl od našich přírodních rezervací, kde chůze mimo trasy je zakázána, tady to zřejmě funguje jinak. Ono taky, když cestu přes pole občas označuje pouze šipka hrubě určující směr, tak to asi ani jinak nejde.

Více mokrý už být nemůžu
Mezitím jsme dorazili k odbočce k sedlu Rosett Pass, kde začíná cesta označována jako "pony route" - cesta poníků, nebo také Rosset Gill [2]. Na rozcestí jsme potkali dvě starší paní, s kterými jsme se dali do řeči. Hlavně teda o počasí. Také si stěžovali na předpověď, podle které mělo být hezky. Protože začal pořádný slejvák, rychle jsem pokračoval dál, zatímco ostatní šli chvilku společně, než se chlápek také oddělil. Já mu ale mezitím utekl. Cesta byla stejně pro dva lidi vedle sebe moc úzká a já chtěl jít co nejrychleji - bál jsem se, že to opravdu nestihnu. Říkal jsem si, že mě třeba dožene, nebo že na něj počkám nahoře. Nedohnal a já nepočkal. Pršelo totiž opravdu fest a já začal být řádně promočený. Po chvíli už jsem byl totálně durch. A co se nestalo, začínalo mi to být opravdu jedno. Stejně jsem ale přemýšlel, jestli má cenu pokračovat. Nahoře bude určitě silný vítr a nebude nic vidět. Navíc celý den v takhle promočených věcech, nic moc představa. Mezitím na pár minut déšť ustal (šance udělat alespoň fotku), aby za chvilku zase začal ještě silnější. A tak to pokračovalo následující asi hodinu. Stále jsem si říkal, že každou chvíli už se to musí vybrat a pak už bude hezky.

Angle Tarn
Konec stoupání v sedle jsem si vůbec neužil, stejně jako pohled na pleso Angle Tarn. Jen jsem se divil, kolik lidí se všude najednou objevilo - včetně asi 30 členné skupinky, která vypadala jako nějaký tábor. Nechápal jsem, co tu všichni dělají a přemýšlel jsem o tom, že na rozcestí Esk Hause to přes hřeben rovnou otočím. Na druhou stranu jsem si říkal, že i pokud si to zkrátím, zřejmě budu čekat na autobus v mokrých věcech. Dokud jdu, tak je mi alespoň trochu teplo. Celkem mě překvapilo, že ani zde nahoře vítr o moc silnější nebyl a tak alespoň pršelo kolmo k zemi. Příjemné také bylo, že nějaké kaluže už jsem řešit nemusel :)

Na rozcestí Esk Hause, déšť začal ustávat a já měl tak možnost zkontrolovat si v telefonu, že jdu dobře. Všude jsem totiž četl, že toto místo je zejména ve špatném počasí velice zrádné a často se stává, že se člověk vydá špatnou cestou. Možná tak, pokud má jen kompas, s mapy.cz se nic takového stát nemůže :) Rozhodl jsem se, že to na vrchol zkusím.

Vrchol Scafell Pike
Počasí se dál začínalo vybírat a pod mraky se občas objevil i nějaký ten výhled dolů. Podle mapy mně na vrchol zbývaly necelé dva kilometry, což by normálně byla chvilička, ale podle toho co jsem četl mi bylo jasné, že zadarmo to nebude. Před závěrečným stoupáním totiž člověka čekají dvě klesání a také se musí překonat rozsáhlá kamenná pole. Začínal jsem mít opravdový strach o čas a snažil se jít co nejrychleji. Zejména na kamenných polích, kde jsem neustále někoho předbíhal. Všichni lezli extrémně opatrně, někdy dokonce po čtyřech a já si tam v mých botičkách skákal jako kamzík :) Docela jsem se divil, že angličani nemají ani v takovémto terénu vyznačenou oficiální cestu. Jediným vodítkem tak jsou kamenné mohyly, které zhruba určují trasu. Ty jsou však od sebe často poměrně vzdálené a člověk si tak stejně musí vybrat svou trasu.

Pohled na Keswick z Esk Hause
Ve čtvrt na dvě jsem po nějakých 3 hodinách konečně dorazil na silně zalidněný vrchol, udělal pár fotek a rychle mazal dolů, protože času nazbyt opravdu nebylo. Navíc prsty na rukou jsem kvůli mrazu vůbec necítil a už jen udělat těch pár fotek - hlavně zmáčknout čudlík na foťáku, nebo udržet placatý telefon byl docela velký problém. Hlavní ale bylo, že počasí konečně začalo vypadat dobře a mezi mraky vykukovala okolní údolí. Rychle jsem seběhl zpět k Esk Hause a zpátky se vydal plánovanou trasu po hřebenu přes Esk Pike (885 m.n.m.) a Bowfell (902 m.n.m.). Teprve na Esk Pike, jsem si dovolil se zastavit na rychlou svačinu - dolů mi zbývalo něco přes 6 kilometrů, na které jsem měl skoro tři hodiny. To bych měl stihnout. Dal jsem si banán a veganský čokoládovo-oříškový "koláč", který mně Johnny s Charlie přivezli ze své daleké dovolené v Cornwall. Chvilku jsem myslel, že se do něj nedostanu - prsty jsem měl pořád totálně zmrzlé (i když jsem právě vystoupal asi 100 metrů), ale nakonec se mi podařilo papír rozervat :)

To se tak prostě stane
Následující hřebenová trasa už byla maximální užívačka - nádherné výhledy (ne nadarmo považované za jedny z nejlepších v Lake District [2]), svítící sluníčko a žádné spěchání. Proto mě ani vůbec nevykolejilo, že jak si tak jdu, najednou z ničeho nic mi celou pravou nohu pokryje bahno - stane se. Ještě jsem si vyběhl na vrchol Bowfell (6. nejvyšší v Lake District), který je od cesty vzdálený jen asi 200 metrů. Z něj už mě čekalo jen klesání dolů, nejprve sutí kolem tří malých ples a poté už převážně kamenitou cestou, která ani nebyla moc zablácená. Cestu, která byla krásně zřetelná, stále označovaly kamenné mohyly. Prosté dřevěné tyče či barevné značení na kamenech by určitě bylo mnohem jednodušší, ale mohyly mají něco do sebe. Zhruba na hranici 400 výškových metrů se konečně začalo oteplovat a mně došlo, že nahoře byla opravdu zima (pocitových 0 a reálných 6 stupňů, které mělo podle předpovědi být asi opravdu sedělo). Cesta se následně mírně stočila k severu a odhalila výhled na celé údolí Mickleden. To vypadalo mnohem příjemněji, než ráno.

Autobus zpět do Ambleside
Po celkem dlouhém klesání jsem konečně dorazil dolů a kolem farmy Stool End už po silnici došel poslední kilometr na konečnou zastávku autobusu. Zbyla mi rezerva 40 minut, takže ideální na zasloužený oběd a posezení na sluníčku s výhledem na údolí a okolní kopce. Při mém hodování kolem mě akorát prošli dvě známé paní ze začátku výletu. Hned jsme se dali do řeči. Oni se prý nakonec kvůli dešti vrátili a dali si menší okruh tady v údolí. I přes to, že se jednalo o starší paní, jsem měl dobrý pocit, že já na rozdíl od rodilých angličanů to kvůli dešti nevzdal.


Jedno z kamenných polí
Nějaké to selfie
Na vrcholu
Sca Fell (vlevo) a Scafell Pike
Svačinka
Windermere
Mohyly označující cestu
Šikmé kameny na Bowfell
Ústí údolí Mickleden
Panorama pod vrcholem Bowfell:




Zdroje a odkazy

[1] The Telegraph, "Britain's 10 wettest places", 2016 [online]. 
[2] The Old Dungeon Ghyll Hotel, "Bowfell and Esk Pike", 2016 [online]. 

středa 16. srpna 2017

Ullswater I.

Druhý pokus vyrazit do Lake District už se vydařil. Tentokrát jsem se rozhodl navštívit druhé největší jezero Anglie, které je zároveň považované za nejhezčí - Ullswater. Znamenalo to sice tří hodinovou cestu autobusem včetně přestupu. Díky němu jsem ale měl alespoň možnost cestou tam si rychle projít centrum městečka Kendal a cestou zpátky pak ve Winderemere vylézt na místní kopec Orrest Head s vyhlídkou na největší jezero Anglie - Windermere. Jezero Ullswater jsem však kvůli nedostatku času nestihl obejít celé (tato trasa měří 20 mil), ale pouze jedním směrem podél jižního břehu. Tak druhou polovinu zase někdy příště (o dva týdny později se mi ji podařilo projít - více v článku Ullswater II.).  

Centrum městečka Kendal
Na autobusovou zastávku jsem tentokrát raději dorazil s asi deseti-minutým předstihem a prvním autobusem 555 vyrazil do městečka Kendal, které je považované za vstupní bránu do Lake District. Tam jsem měl půlhodiny na přestup, takže jsem si prošel jeho krásné centrum a zpět na autobusové nádraží se vrátil podél řeky Kent. Dále už jsem pokračoval prvním autobusem 508 mířícím do Penrith - autobus normálně jezdí pouze z Windermere, ale první jede už z Kendal. Kousek za Windermere cesta začala stoupat do sedla Kirkstone Pass, které je se svoji výškou 454 m.n.m. nejvýše položeným sedlem v Anglii, které je přístupné dopravě [1]. Celkem dramatické výhledy na okolní údolí a kopce umocňoval začínající déšť - celá krajina mi hodně připomínala Skotsko. Lidem, kteří v sedle vystupovali jsem vůbec nezáviděl - doufal jsem, že než sjedeme dolů, déšť ustane. To se samozřejmě nestalo a já tak brzy vystupoval v Patterdale do stejného počasí. 

První pohled na jezero u Patterdale
Hned v Patterdale jsem se napojil na cestu podél celého jezera označovanou jako The Ullswater Way [2] a vydal se prvním úsekem do Howton. Tuto část nejznámější cestopisec a "fellwalker" Anglie - Alfred Wainwright [3] označil jako nejhezčí cestu v celém Lake District [4]. Musím přiznat, že cesta byla opravdu pěkná, ale na druhou stranu ve srovnání s českou přírodou je mi Anglie trochu líto. Ale stejně si myslím, že Lake District nabízí i lepší místa. Každopádně cesta podél jezera byla dost rozmanitá - střídající se louky, lesní úseky, úseky s kapradinami, kamenité pláže a samozřejmě rozblácené cesty podél polí. To vše v blízkosti relativně vysokých kopců (v této části jezera byly ty nejvyšší). Déšť začal postupně ustávat a já potkával spousty běžců - zřejmě se jedná o oblíbenou trasu. Kousek před Howton je pak v lese krátká odbočka na Poetry Stones - kameny, ve kterých jsou vytesány verše poetky Kathleen Raine [5]. Jedná se o takové pecky jako například: "the human word carved by our whispers in the passing air".   

Pohled zpět před kamenným kruhem
Konečně v nedalekém Howton je potom malý přístav, kde je možné využít lodní dopravu - a to buď zpátky do Glenridding, nebo naopak do Pooley Bridge (v autobuse se dá koupit rovnou kombinovaný lístek s jednou jízdou lodí). Já z Howton pokračoval v dalším úseku cesty a to do Pooley Bridge [6]. Trasa tady nabízí dvě varianty - buďto kratší spodní cestou podél jezera, nebo o trochu delší s asi 150 metrovým převýšením. Rozhodně doporučuji tu vrchní, kterou jsem si také vybral. Nejen, že byla určitě o trochu méně rozbahněná (alespoň na rozcestí, to tak vypadalo), ale výhledy zpět na jezero byly asi nejlepší z celé trasy. V dálce byl vidět Helvellyn a další vrcholy. Trasa navíc vede kolem Cockpit Stone Circle - kamenného kruhu z doby bronzové (odhadované stáří je mezi 3500 - 5000 lety) s průměrem 20 metrů [7]. Kameny ale rozhodně nejsou tak velké jako u podobného kruhu poblíž Keswick.   

Přístav v Pooley Bridge
Od kamenného kruhu už to bylo do Pooley Bridge jen asi 3 kilometry, ale už mi bylo jasné, že žádný dřívější autobus nestihnu - plánoval jsem se svézt k vodopádům Aira Force a tam se trochu projít před odjezdem posledním autobusem. Protože už jsem tedy nemusel moc spěchat, v klidu jsem se naobědval a pomalu došel do Pooley Bridge. Jedná se o malé, ale za to silně turistické městečko s několika hospodami a obchůdky s turistickými předměty. Nejvíce mě ale zaujali koupající se lidé v řece Eamont. Já měl na sobě bundu a stejně mi byla celkem zima i přes to, že občas vykouklo sluníčko. Teplota byla tak okolo 16 stupňů. Hold jiný kraj ... 

Jezero Windermere
Těsně před čtvrtou hodinou jsem nasedl na autobus a vyrazil zpátky do Windermere. Autobus projíždí přes Bowness on Windermere, což je nejznámější městečko ležící na břehu jezera Windermere. Bylo až neuvěřitelné, kolik turistů tam je a bohatě mi stačilo vše vidět z autobusu - nekonečné davy hlavně asiatů, kam se hrabe Praha. Přitom klidná procházka kolem Ullswater byla o tolik lepší. Protože ve Windermere jsem měl na přestup na autobus hodinu čas, vydal jsem se ještě na blízkou vyhlídku na kopci Orrest Head (240 m.n.m.). Ze zastávky autobusu to bylo necelých 20 minut. Cesta vedla z počátku po úzké silnici přístupné pouze pro pěší a dopravu k několika málo místním domkům. Dále pak následovaly různé pěšinky lesem, nebo mezi poli. Příjemné bylo, že tady naštěstí moc turistů nebylo. Z vyhlídky bylo pak krásně vidět jak na jezero, tak na všechny ostatní strany.
Cesta podél jezera
Ideální trasa na běhání
Lesní úsek trasy
Ullswater steamers v Howton
Stoupání za Howton
Cockpit Stone Circle
Jezero Ullswater
Koupající se lidé v Pooley Bridge
Vrchol Orrest Head

A na závěr video, které mi automaticky vytvořila aplikace Google Photos (trošku jsem ji pomohl).


Zdroje a odkazy

[1] Visit Cumbria, "Kirkstone Pass", 2013 [online].
[2] Ullswater, "The Ullswater Way", 2017 [online].
[3] The Wainwright Society, "About AW", 2017 [online].
[4] Ullswater, "Glenridding to Howtown", 2017 [online].
[5] Friends of the Ullswater Way, "Kathleen Raine Poetry Stones", 2017 [online].
[6] Ullswater, "Howtown to Pooley Bridge", 2017 [online].
[7] Friends of the Ullswater Way, "Cockpit Stone Circle – a Bronze Age Crossroads?", 2017 [online].