úterý 23. května 2017

Vltava Run 2017


Štafetový běh podél Vltavy - od pramene až do Prahy - dlouhý 360 kilometrů s 36 úseky pro až dvanáctičlenný tým. Tak zní oficiální propozice. Můj první závod v roce 2017 a obrovská motivace dát do té doby kyčel do kupy. Vzhledem k tomu, že úseky byly rozděleny rovnoměrně, tři krát zhruba deset kilometrů rozumným tempem nevypadalo jako nic, co bych neměl zvládnout. Na poslední chvíli nám však vypadli tři členové a náš tým "A je to!" najednou musel běžet v devíti lidech. Oproti očekávání jsem si při mém posledním úseku sáhl na úplné dno.


Balení 

Připravené jídlo na víkend. 
Vzhledem k tomu, že v pátek jsme měli naplánovaný odjezd mezi třetí a čtvrtou hodinou a můj vlak z Rakouska měl přijet do Pardubic ve 14:10 (nakonec s jen deseti-minutovým zpožděním), bylo mi jasné, že moc času na balení mít nebudu. Něco málo jsem si připravil ještě před mým odjezdem do Rakouska, ale většinu jsem stejně musel balit až na poslední chvíli. Myslím, že takhle rychle jsem ještě v životě sbalený nebyl. A nezapomněl jsem (kromě pásku u kalhot) nic podstatného. 

Jídlo jsem tentokrát musel nechat na Markét. Navařila mi hromadu kuskusu s tempehem, nakrájela spoustu zeleniny a připravila namazané chleby. K tomu jsem si přibral jen instantní ovesnou kaši, arašídy a fíky. Nakonec mi ale spousta jídla zbyla, většinou jsem mezi běhy neměl vůbec chuť k jídlu. Markét se o mě navíc vzorně postarala - vyzvedla mě na nádraží a přivezla domů, takže jsem měl alespoň nějaký čas si zabalit a dokonce se i osprchovat. 

Příjezd

Plánování předávek.
Hned první okamžiky po příjezdu k registraci v Zadově byly nezapomenutelné. Už se stmívalo se a začínala být pěkná zima. Aby ne, když jsme byli v 1000 metrech. Napjatě jsme očekávali auto s druhou polovinou našeho týmu. Parkoviště bylo dost plné, ale našli jsme se úplně bez problémů - jiné auto, které by vyjelo mimo parkoviště a otáčelo se prakticky nad sjezdovkou tam opravdu nebylo :) Po vzájemném se představení naše týmová kapitánka Hanka hned všechno perfektně  zorganizovala a zařídila registraci včetně změn - místo 12 lidí nás mělo startovat 10. Následovalo první zklamání ze závodu - za tuto změnu jsme měli zaplatit 500 Kč, po menší debatě cenu organizátoři "upravili" na 200 Kč. Po tom, kolik stála registrace (12 - 18 000 Kč / tým), by si takového poplatky mohli odpustit. Registraci jsme stihli asi půl hodiny před uzavírkou a mohli vyrazit na Kvildu, kde jsme měli zajištěné ubytování.

Ještě před ulehnutím následovalo podrobné plánování úseků včetně rozpisu jednotlivých malých (předává se pouze štafetový pásek) a velkých předávek (mění se běžci mezi auty). Toto plánování nebylo vůbec jednoduché, zejména s ohledem na nutnost naplánovat, kdo kdy má v jakém autě jet. Hanka se Zuzkou se ho však okamžitě ujali a poctivě vše připravili. To ale ještě netušili, že další den budou muset plán předělávat. 

Startujeme

Odpočinek před prvním během.
Vzhledem k tomu, že jsem byl až ve druhém autě, ráno jsme mohli spát. Okolo osmé hodiny však přišla špatná zpráva - Lucce (v prvním autě) bylo zle a ze závodu musela odstoupit. I přes to, že celou noc zvracela, do poslední chvíle to nevzdávala a odjela s prvním autem na start. Neuvěřitelná vůle běžet. Teď už ale bylo jasné, že start opravdu nepřichází v úvahu a tak jsme ji přivezli zpátky na ubytování. Brzy následovala další "špatná" zpráva - kluci běželi podstatně rychleji, než měli naplánováno a my tak museli vyrazit dřív. O tolik dřív, že Jirka T. (řidič) musel závodit už v autě - za což schytal pár připomínek ze zadních sedadel :) Nedalo se však nic dělat, na předávce v Horní Plané jsme museli být včas, což Jirka zvládl. Na místě předával Vojta, který měl za sebou dva náročné úseky s jen hodinovou pauzou mezi nimi. To vše v dost slušném vedru, což se na něm zřetelně projevilo. Vojta si však nestěžoval, ani když ho ještě čekaly dva další úseky. Já přesedl do "odpočinkového" auta a vezl se na můj první start do Rožmberku. 

První úsek (12.)

Rožmberk a blížící se bouřka. 
Můj první úsek byl celkově až dvanáctý a byl jsem tak poslední, kdo ještě neběžel. Z Rožmberku do Rožmitálu na Šumavě, celkem 8,1 kilometrů, které jsem zvládl za 38:13. První okamžiky běhu však byly celkem napínavé. Těsně nás míjela bouřka a na prvním kilometru spadlo pár kapek. Pak se však počasí naštěstí umoudřilo a mně se tak běželo skvěle. Tedy až na to, že mi celou dobu divně žbluňkalo v břiše. Vůbec jsem nechápal proč, od mého jídla uplynuly téměř tři hodiny a zase tolik jsem toho nesnědl. Že by to bylo tím nealko pivem, které jsem nikdy předtím před během nezkoušel? Trasu jsem proběhl v poměrně rychlém tempu a to i přes to, že podle mě byla mnohem více do kopce, než bylo v oficiálních propozicích. Celá však vedla po asfaltu, takže se dalo běžet rychle. Ale žádná super trasa to tedy nebyla. 


Ihned po mém prvním úseku jsme se přesunuli do kempu Vltavín, kde jsme si měli odpočinout před nočními běhy. Cestou jsme se ještě stavili na rychlou večeři, já si dal trochu kuskusu v kempu. Vzhledem k tomu, že kluci dále pokračovali ve stahování časů, nakonec jsme v kempu stihli pouze rychlou sprchu (která ale bodla) a museli jsme vyrazit zpět na trať. Holky vyrazily z Hluboké nad Vltavou na první noční běh (Renča jako doprovod na kole) a my jsme se mezitím přesunuli do Purkarce, ze kterého jsem vyrážel já. Byl jsem lehce nervózní z noční výbavy (čelovka, blikačka, reflexní proužek a reflexní vesta), přeci jenom to byl můj první noční běh. K tomu mi byla dost zima a já se těšil až konečně vyrazím.  

Druhý úsek (19.) + bonus 

První příjezd do kempu. 
Pár minut po dvanácté holky úsek dokončily a v Purkarci mně předaly štafetu. Čekal mě 9,8 kilometrový běh do Hněvkovic. Bez problémů jsem proběhl osvětlenou vesnicí a následoval běh po neosvětlené silnici. Zpočátku jsem si to hrozně užíval. Byla to pro mě úplně nová zkušenost. V noci jsem ještě nikdy předtím neběžel. Cestu mi kromě čelovky osvětloval měsíc a já mohl krásně běžet relativně rychlým tempem. Brzy mi navíc začalo být vedro a tak už mi nic nechybělo. Jediným problémem byly mé brýle. Slušně jsem totiž funěl a stoupající pára je zamlžovala. Normálně jsem zvyklý běhat bez nich, ale nechtěl jsem riskovat, že bych přehlédl nějaké značení. Nikdy jsem si proto nemohl být jistý, zda nevidím kvůli zamlženým brýlím, nebo jsem zrovna vběhl do úseku husté mlhy (které jsme potkávali už cestou autem). I přes to jsem se však neztratil a bez problémů doběhl do cíle. 

V cíli jsem předal štafetu a rychle přesedl na kolo, abych mohl na následujícím úseku doprovodit Renču. Těšil jsem se, že si alespoň protáhnu nohy (na strečing mezi běhy totiž jinak nebyl čas). Jízda na kole ale úplný relax nebyla - kolo mi bylo malé a jakékoliv stoupání tak bylo náročné (a upravovat si sedlo jsem byl líný), rychle mi navíc začala být zase zima. Renča mi to však vynahradila - celý úsek jsme si krásně povídali. Po dokončení úseku v Kolodějích jsme vyrazili do kempu vystřídat holky a ihned jsme vyrazili na další předávku.

Třetí úsek (23.)

Svítání při přesunu do kempu.
Při čekání na 22 předávce mě holky nechali v autě. Asi na 10 minut jsem vytuhl, než přiběhl Jirka a mohli jsme pokračovat na mou předávku do Jetětic. Vůbec se mi nechtělo znovu ven do té zimy, navíc v mokrých věcech (převlékat se nemělo cenu). K tomu jsem začínal být unavený. Jinak jsem se na běh samotný ale docela těšil. Už jsem věděl, co přibližně čekat a doufal jsem, že bych mohl vidět i východ slunce. Po předávce v Jetěticích jsem vyrazil - tentokrát na velice podobný úsek jako předchozí - 9,3 kilometrů do Květova. Opět samé silnice a jen asi 500 metrů polní cesty, která ale vyžadovala mnohem větší pozornost, aby člověk nezakopl. Nakonec jsem byl docela rád, že se tyto noční úseky běží po silnici. Na posledních asi 4 kilometrech jsem si všiml, že má čelovka svítí nějak méně. Byl jsem uprostřed lesa a začaly mě napadat myšlenky, co bych dělal, kdyby v čelovce najednou došly baterky. Přestala by svítit na jednou, nebo by postupně zhasínala? Nejspíše bych musel počkat na dalšího běžce a běžet s ním. Pak mi ale došlo, že to není baterkami, ale tím, že obzor se pomalu začíná rozjasňovat. Byl to krásný pocit. Posledních pár kilometrů jsem čelovku mohl ztlumit a užívat si přibývajícího světla.  

Po mém doběhu jsme vyrazili opět do kempu, kde jsme tentokrát měli mít asi tři hodiny na odpočinek. Cestou autem jsem si vychutnával úžasné pohledy na svítání. V kempu jsme se opět osprchovali a ulehli ke krátkému spánku. 

Čtvrtý úsek (31.)

Jedna z našich chatek po ránu. 
Na další běhy jsme vyráželi až v 9 hodin. Něco málo jsem snědl (chleba, zeleninu a arašídy), ale zase jsem neměl moc chuť k jídlu. Cítil jsem se dost vyčerpaný a běžet se mi vůbec nechtělo. Cestou jsme však potkali našeho Honzu, jak dobíhá jeho poslední úsek. Běžel přes šílenou bolest kolene i potom, co mu před asi 15 kilometry zdravotníci koleno ošetřili a nedoporučili v běhu pokračovat. Jen díky tomu, že se rozhodl běžet i tento úsek, jsme se mohli vyspat o celou hodinu déle. Na Honzově předávce byl navíc krásný výhled na přehradu Slapy, ale brzy jsme se museli přesunout do Živohoště, kde mě čekal můj poslední a nejnáročnější 12,6 kilometrový úsek do Třebenice. Několik minut před mým startem se kempem přehnala šílená průtrž mračen a já na startu čekal pod deštníkem. Vůbec jsem Jirkovi T. nezáviděl a očekával jsem, že přiběhne promočený na kost. Ještě před ním jsem však uviděl dva běžce, jak mezi sebou táhnou třetího, který byl očividně úplně mimo a prakticky nemohl ani chodit. Pořadatelé se ho nejprve pokoušeli usadit, ale neudržel se ani na židli, takže ho museli položit do příkopu. Rychle zavolali záchranku, ale nebyl to vůbec pěkný pohled.
Slejvák při čekání na můj
start v Živohošti *

Oproti očekávání Jirka přiběhl poměrně suchý a já mohl vyrazit. Stále jsem bojoval s nepříjemnými pocity ze zkolabovaného běžce. K tomu se trasa stočila na lesní pěšinku, která byla po bouřce totálně rozbahněná a já tak musel dost zpomalit abych vůbec proběhl. Nejhorší to bylo v oblasti lanového parku, kde cesta prudce klesala k potoku a pak zase stoupala. Běžet se v tomto úseku opravdu nedalo a já byl rád, že jsem bahno nesjel po zadku. Došlo mi, co propozice myslely tím "POZOR, místy úzká pěšina, náročný terén". Naštěstí alespoň přestalo pršet a udělalo se zase teplo. Cesta dále už pokračovala zase převážně po asfaltu. Tentokrát už mi však sil hrozně ubylo a já byl rád, že vůbec běžím. Na rychlost nebylo ani pomyšlení a s každým kopcem jsem bojoval. Ty prudší jsem musel jít. Na druhou stranu každý, koho jsem potkal, na tom byl úplně stejně a tak jsem i tak předběhl asi 5 lidí. Docela jsem litoval, že jsem sebou neměl pití, ani nic sladkého a stále jsem přemýšlel nad tím běžcem - jestli člověk pozná, než takhle zkolabuje, nebo to přijde z ničeho nic. Co kdyby se to stalo mně někde uprostřed tohoto úseku? Z tohoto běhu jsem si užil až jen poslední úsek z Rabyně - seběh do Třebenic přes přehradu, kdy už jsem věděl, že to doběhnu. Za přehradou mě překvapil organizátor, když mi řekl, že do cíle to je už jen 200 metrů - myslel jsem, že vesnice bude ještě alespoň kilometr daleko. Na začátku trasy se mi totiž nechytla GPS, takže jsem nevěděl, kolik přesně mám uběhnuto. Celkově tento úsek byl moc pěkný, určitě nejhezčí ze všech, co jsem běžel. Vzhledem k okolnostem jsem si ho ale moc nevychutnal. Na předávku jsem přiběhl totálně vyřízený, ale naštěstí na mě čekal Jirka T. a okamžitě mi podával pití.

Po mém úseku jsme se přesunuli do Hradištka, kde měl svůj poslední úsek doběhnout Jirka A. Jednalo se o úsek hodnocený nejvyšší obtížností (5/5) s nebezpečným klesáním. Po mé zkušenosti s rozblácenou trasou jsem měl strach, jak bude tento úsek vypadat. Jirka však vše bez problémů zvládl a přiběhl ve vynikajícím čase. Tím mělo "naše" auto splněno a mohli jsme se přesunout do cíle.

A je to! 

Cílová **
Poslední úsek běžel opět Pavel. Po více než 60 kilometrech a 5 úsecích ho profrčel v neuvěřitelném čase za 29 minut (7 kilometrů). Na posledních pár metrech jsme se k němu připojili a náš tým A je to! tak doběhl Vltava Run v čase 33:16:24 na 179. místě.

Závěr

Vltava Run byl úžasný a jedinečný zážitek. Měl jsem štěstí, že jsem byl součástí skvělého týmu. Nejen, že jsme měli kapitánku, která neúnavně vyřešila veškeré problémy, skvělé řidiče, kteří mezi svými běhy vydrželi jezdit klidně i celou noc a běžce, kteří nic nevzdají, ale hlavně skvělou partu, která neměla žádný problém a neřešili jsme žádné hádky, i přes extrémní únavu a slušné výkony.  

Na druhou stranu nevím, zda bych chtěl Vltava Run opakovat (alespoň ne hned v příštím roce). A to hlavně kvůli tomu, že většina tras (alespoň co jsem měl možnost vidět) vedla po asfaltu, často dokonce po frekventovaných silnicích. A řeku Vltavu jsem viděl jen párkrát. Vltava Run je však určitě závod, který stojí za to zažít! A pokud by se sešel zase takovýto tým, asi bych do toho šel :)

Pro přehled krátké shrnutí mých úseků - celkem jsem ve čtyřech úsecích uběhl téměř 40 kilometrů v čase 3 hodin a 18 minut. Z průměrných temp je patrné, že zatímco první tři úseky pro mě byly bez problémů, čtvrtý už byl opravdu náročný: 

ÚsekČas předávkyVzdálenostPřevýšeníČasTempo (min/km)
12.17:538km308m38:134:43
19.00:089,8km175m46:594:36
23.03:559,3km167m43:074:37
31.11:4812,6km423m1:10:005:31

* Foto od Hanky.
** Foto od oficiálního fotografa Vltava Run.

pátek 19. května 2017

Graz - Rakousko


Začátkem května jsem pracovně vyrazil na jarní školu zaměřenou na bezpečnost IoT do rakouského Gratzu. Seminář samotný měl nejvyšší úroveň jakou jsem do té doby zažil - přednášející byly experti z celého světa a někteří přiletěli jen na otočku kvůli své přednášce třeba i z Washingtonu. A kdo nevydal článek upozorňující na slabiny kódu Googlu či Microsoftu, ten mezi přednášejícími neměl co dělat :) Navíc celý seminář proběhl na zámečku St. Martin situovaném na samém okraji Gratzu na pomezí místních kopců. Měl jsem tak vynikající příležitost zase si trochu potrénovat běhání v kopcích.

Rakousko

Dokonce i ve vlaku už lze
objednat veganské občerstvení. 
Tato cesta byla prakticky má první samostatná návštěva Rakouska. Doprava byla tentokrát maximálně jednoduchá - přímým vlakem railjet z Pardubic do Gratzu s jízdní dobou necelých 6 hodin. První dojmy z Rakouska byly všelijaké. Cestou vlakem jsem sice měl možnost vidět krásné hory a údolí, ale počasí se měnilo snad každých 5 minut s tak intenzivními srážkami, že ani Lancaster by nebyl zahanben. Hned na nádraží jsem navíc zjistil, že rakušáci si na anglické nápisy opravdu nepotrpí a tak už nákup jízdenek na MHD byl celkem zážitek. Stáhnout si slovník mě samozřejmě nenapadlo a tak jsem musel odhadovat, zda pokyn na platebním terminálu znamená, že transakce proběhla, nebo se ještě provádí. Na druhou stranu všichni místní lidé co jsem potkal, byli maximálně ochotní, a i když třeba občas neuměli ani slovo anglicky, neúnavně na mě mluvili německy a rukama - nohama jsme se vždy nějak domluvili.

Seminář 

Hlasování o vegetariánské menu. 
Program semináře byl intenzivní. Přednášky a laby probíhaly od 9 hodin s minimálními přestávkami až do večeře. Stály však za to. Přednášející byli vybraní odborníci na svá témata a ani účastníci semináře (převážně PhD studenti, ale také lidé z firem) na tom nebyli o moc hůře. Semináře se nás účastnilo okolo stovky a byli zde lidé z celého světa včetně USA, Mexika, Anglie nebo Indie. Vzhledem k tomuto složení není velkým překvapením, že při obědě bylo na výběr ze dvou menu - klasického (označeného jako gurmánské), nebo vegetariánského (označeného jako zdravé), přičemž poměr mezi objednávanými jídly byl okolo 50:50. K tomu jsme zde byli 4 se speciálním stravováním - všichni veganským. Pro doplnění statistik, pouze 2 lidé z celého semináře byli kuřáci.      

#Běhání

Pět dní na kraji Gratzu, pár desítek metrů od kopců a lesů, to by bez běhání nešlo. I když mě další víkend čekal Vltava Run, tohle jsem si nemohl nechat ujít a vyrazil jsem proto celkem na tři ranní výběhy. Po zběžném průzkumu, který jsem provedl první den jsem zhruba věděl co mě čeká - ostré stoupání hned od zámečku a poté kopcovitý terén. Výběhu na kopec Buchkogel (659 m.n.m.) jsem se vyhnul, ale i tak měly mé běhy převýšení okolo 300 metrů. V důsledku toho, mě hned po prvním dnu začaly slušně bolet svaly kolem kyčlí. Nejhorší to bylo při běhu z kopce. Asi jsem si je při prudkém klesání oddělal. Jakmile byla v programu nějaká přestávka, snažil jsem se nohy rozchodit a třetí den se daly do kupy. Příjemně mě překvapil počet běžců, které jsem potkával ať už ráno, nebo při cestách okolo zámečku. Očividně v Rakousku se běhá minimálně tolik, jako u nás.

Probouzející se Graz. 
Rozcestí. 
Vyhlídka Aussichtsrampe. 

#Vegan

Místní džus. 
Už po zkušenosti z vlaku, kde nabízeli i veganský sendvič jsem tušil, že se stravováním v Rakousku problém nebude. První snídaně mě ale trochu rozhodila. Veganského nebylo kromě tmavých chlebů, zeleniny, ovoce a suchých cornflaků nebo musli nic. Suchý chleba jsem si dát opravdu nechtěl, tak jsem se zeptal alespoň na veganské máslo. To mi po chvilce donesli a já si ho tak dal s chlebem a zeleninou. A na závěr banán. Nic moc snídaně. Další dny se však neuvěřitelně zlepšili a já si začal snídaně užívat. Přibyly sójové jogurty, sójové mléko, tofu a dokonce i hummus. Obědy byly bez problémů, měl jsem objednané veganské menu, které bylo vždy velice dobré, jen porce byly trochu menší, než jsem zvyklý. A dezerty byly slabší - žádné dortíky jako měli ostatní. Místo toho buď ovoce, kompot, nebo domácí přesnídávka (zavzpomínal jsem si na dětství). Večeře pak byly opět v bufetovém stylu s tím, že několik jídel bylo vždy veganských, takže tam jsem doháněl slabší obědy. Super byla také nabídka místních džusů a marmelád, které se vyrábí přímo na zámečku. Přesto jsem po tom týdnu určitě shodil vše, co jsem v Malajsii nabral. 
Palačinka se špenátem.  

Gastronomickým vrcholem byla návštěva typického Buschenschank, tedy vinice, která byla zorganizována v rámci semináře. Součástí byla prohlídka vinařství Schneiderannerl s ochutnávkami vína a následně hostina. Původně jsem si nedělal moc velké naděje, že večeře s místními specialitami pro mě bude něco extra a doufal jsem, že snad alespoň nějaké pečivo a zelenina bude. Realita ale byla úplně odlišná. Takhle povedenou veganskou hostinu jsem ještě neviděl. Čekala mě opravdu široká nabídka všemožných veganských specialit, včetně různých fazolových paštik, zapečené polenty a dokonce i dezertů včetně vynikajícího dortu. Po delší době mně před spaním bylo opravdu těžko :)
Veganská nabídka na snídaních. 
Jáhlový karbanátek.  
Veganské speciality na vinici. 

Závěr 

Týden v Rakousku jsem si opravdu užil a v pátek jsem dost litoval, že seminář musím opustit už ráno, abych stihl odjezd na Vltava Run. Kdybych tolik nespěchal, určitě bych si pobyt minimálně o den prodloužil a měl tak šanci podívat se alespoň do města Grazu. Takhle mám ale zase důvod se sem vrátit. 

Můj poslední běh (trošku jsem zabloudil, tak byl maličko delší, než jsem původně plánoval):

čtvrtek 11. května 2017

Jarní návrat

Koncem roku 2016 jsem si při běhu poranil něco v kyčli a následující tři měsíce jsem proto běhat nemohl. Celá zima bez běhání. Jednalo se o mé první běžecké zranění, které by mě takhle vyřadilo z tréninku. Místo běhu jsem začal plavat, posilovat a konečně jsem vyzkoušel jógu. A ta mě naprosto chytla. Dokonalá kombinace silového tréninku (zaměřeného hlavně na rozvoj "core" svalů), protahování (tak důležitého pro jakýkoliv sport) a meditace (úžasný relax). Teprve v polovině března jsem se začal pomalu vracet k běhání.

Zranění

Můj režim před zraněním.
Začátkem prosince jsem bojoval s nachlazením. Nebylo mi vůbec dobře, ale běhal jsem dál. V tu dobu jsem běhal okolo 100 km týdně a den bez běhání jsem měl maximálně jednou za pár týdnů. A to jsem si ho ještě obvykle vynahradil dvěma běhy v jiný den. Kvůli nemoci běh vynechat mi přišlo nemyslitelné. Ten den, kdy jsem se zranil jsem si říkal, že ještě dneska půjdu běhat a zítra už si opravdu dám den pauzu. To jsem ale netušil, že ta pauza bude trvat několik měsíců. Běh probíhal úplně normálně. Vyklusával jsem si pohodovým tempem a plánoval jsem uběhnout nějakých 12 km. Na asi pátém kilometru jsem poprvé pocítil lehkou bolest v levé části kyčle. Nevěnoval jsem tomu pozornost a pokračoval dál. Nevypadala to jako nic, co by nemělo za pár metrů zmizet. Po pár minutách však bolest zničeho nic vygradovala do maximální intenzity a já věděl, že je něco špatně. Ihned jsem to otočil a zamířil domů. Byl jsem však asi 4 kilometry daleko, tak jsem to "musel" i přes bolest doběhnout. Na pomalou chůzi domů jsem opravdu nebyl oblečený, protože byla celkem zima.

Další dny mně začalo docházet, že tohle bude vážnější zranění. Sotva jsem chodil, na běh nebylo ani pomyšlení. Nachlazení se dále zhoršilo a já tak následující asi 2 týdny prakticky proležel. Když nachlazení zmizelo, ale kyčel stále pekelně bolela, začal jsem přemýšlet, co budu dělat místo běhu. Běh mi hrozně chyběl a potřeboval jsem nějakou podobnou činnost, kterou bych mohl dělat. 

Bez běhání 

V prvních chvílích po vyléčení nachlazení jsem byl zoufalý. Co budu dělat? I když venku byla zima a pršelo, nebo sněžilo, dal bych nevím co za to, kdybych jen tak mohl jít znovu běhat. Bohužel kyčel se léčila pomalu. A já proto začal klasicky s posilováním. Poslední dobou před zraněním jsem kvůli četnosti běhání neměl na jakýkoliv jiný sport čas. To se ale teď změnilo. Začal jsem opět s cvičením podle plánu SEAL, ale brzy jsem začal zařazovat nové cviky, hlavně s kettlebell, který jsem dostal k Vánocům. 
Můj 16 kg kettlebell. 

Kettlebell a posilování 

Kettlebell je v podstatě pouze železná koule s rukojetí. Tento vynález pochází původně z Ruska a používá se k posilování celého těla, hlavně "core" svalů. Díky tomu, že většina cviků je spojena s dřepy, kettlebell je výborný i pro posilování nohou. Kettlebell se vyrábí v mnoha váhových kategorií, od několika kilogramů až po 32 kg. Pro začátečníky se obvykle doporučuje 8 kg pro ženy a 16 kg pro muže.

Mezi základní cviky patří: Full-Body Kettlebell Workout For Beginners
Lehce pokročilejší cviky s kettlebell: The 6 Best Kettlebell Exercises You Need To Do

Začal jsem si však uvědomovat, že jen posilováním regeneraci nijak neurychlím a navíc vůbec netrénuji vytrvalost, na které jsem pracoval celý rok. Cesta byla jasná - plavání, které jsem v oblibě nijak zvlášť neměl. Ale co bych pro rychlejší návrat k běhu neudělal.

Plavání

Prvních několik hodin plavání byla hrůza. Vždycky jsem se musel nutit, abych vůbec šel plavat. Nejhorší bylo vždy se překonat a vlézt do té "ledové" vody. I když už jsem byl několik týdnů bez běhání, pořád jsem byl na mé "ideální běžecké" váze a jakýkoliv chlad jsem opravdu nesnášel dobře. Navíc plavat prakticky neumím a tak jsem si ani plavání samotné příliš neužíval. Snažil jsem se vždy uplavat alespoň jeden kilometr s tím, že klasická prsa jsem prokládal plaváním na zádech vždy, když mě začalo bolet za krkem. Vydechovat do vody prostě neumím. Byl jsem ale rád, že kyčel plavání snáší dobře a připadalo mi, že po každém plavání bolí o něco méně. 

Po asi měsíci přišel zajímavý zlom. Jednak jsem přibral na váze a k tomu si nejspíše tělo zvyklo na "studenou" vodu a vybudovalo si nějaké ty tuky. Každopádně s chladem jsem úplně přestal bojovat. Naopak, už v šatnách mi bylo horko a já se těšil až skočím do vody, která měla najednou ideální teplotu. I přes to, že jsem stále plaval stejným stylem, cítil jsem, jak dokáži plavat rychleji a efektivněji. Plavání mě začalo bavit. Mým obvyklým tréninkem se stalo 1300 metrů, které jsem začal zvládat za nějakých 43 minut. 

Jóga

Tradiční kobereček na jógu. 
Asi v půlce ledna jsem se rozhodl vyzkoušet jógu. Potřeboval jsem nějaké protahovací cviky a stále jsem myslel na Richovo doporučení, že nejlepší doplněk k běhání je právě jóga. Na youtube jsem narazil na sérii 31 videí o józe pro naprosté začátečníky. Jednalo se o výzvu do nového roku - REVOLUTION: 31 Days of Yoga. Jógu jsem nejprve začínal cvičit hlavně před posilováním jako způsob, jak rozehřát svaly. Brzy jsem ji však začal cvičit ráno jako první cvičení dne, místo mých obvyklých ranních výběhů.

31 denní program mi pomohl naučit se základní pozice. Ty jsem si ještě prohloubil dalším 30 denním programem: 30 Days of Yoga. Poté už jsem se mohl pustit i do namáhavějších  a dynamičtějších tréninků. Mezi mé nejoblíbenější patří: 
Z uvedených videí je zřejmé, že nejvíce mně sedla jóga od Adriene - pro začátečníky je výborná. Podrobně vysvětluje každou pozici a nechává dostatek času ke správnému provádění. Postupem času jsem si však oblíbil "dynamičtější" tréninky, ale když mám chuť na pomalejší cvičení, rád se k Adriene vracím.    

Zpět k běhání 

Na Raisově vyhlídce. 
V zimě jsem zkusil párkrát vyběhnout, ale po pár set metrech začala kyčel vždy bolet, takže jsem se musel vrátit. Celkem zajímavé bylo zjištění, že "běh" na místě, nebo do schodů mi potíže nedělá. Párkrát týdně jsem proto začal "běhat schody" - pár minut běhání nahoru a dolů. Pomalu se vracet k opravdovému běhání jsem mohl až v polovině března. Začal jsem opravdu opatrně a postupně jsem přidával, až jsem se o měsíc později dostal k pohodovým 30 km / týdně. S tím, že mezi běhy se tentokrát snažím zařazovat volné dny na regeneraci. Teprve až koncem dubna jsem si zkusil i nějaké ty rychlejší běhy, do té doby jsem běhal opravdu na pohodičku. 12 května mě čeká Vltava Run, zatím jediný naplánovaný závod co mám. Naštěstí náš tým běží pro zábavu a ne na čas, takže můj minimální trénink snad velkou překážkou nebude. 
V Českém ráji.  
Probouzející se George Town. 
Zřícenina hradu Kozlov. 

Závěr

Za první čtyři měsíce roku jsem naběhal pouze 200 kilometrů (což bych normálně měl za 2 týdny). Za to jsem však dostal příležitost zlepšit se v plavání a naučit se jógu. Celkem jsem za tyto měsíce odcvičil 84 tréninků jógy (62 hodin) a plavat jsem byl 39 krát (a uplaval přes 50 kilometrů). Zjistil jsem, že nejde ani tolik o to, jaký sport člověk dělá, ale spíše o to, něco dělat. A hlavně aby to byla zábava.